Z brexitu je už dávno nepřehledná a nekonečná mýdlová opera scenáristické úrovně Ordinace v růžové zahradě. Minulý týden jej ještě více zašmodrchala dvojice hlasování v britské Dolní sněmovně, kde ctihodní poslanci nejprve znovu odmítli rozvodové papíry a poté také brexit bez dohody.
Předseda Evropské rady Donald Tusk pak ve čtvrtek oznámil, že bude v rámci konzultací před Evropskou radou plédovat za to, aby členské státy EU souhlasily s co nejdelším prodloužením celého procesu, pokud o něj Británie požádá. Jakkoli se Tuskova snaha může jevit jako vstřícné gesto, jeho realizace je v současné situaci tím nejhorším možným řešením. A to pro všechny strany.
Začněme Spojeným královstvím. Brexit a nejasný postoj britské politiky k němu není problémem jednání mezi EU a Británií. Je hlavně důsledkem dlouhodobých jevů, jako je ambivalentní a odtažitý vztah k evropské integraci. Britská elita ani voličstvo se s evropskou integrací nikdy neztotožnily. Být britským politikem vždy znamenalo být velmi opatrný ke všemu, co v institucích EU vzniká (až na pár výjimek typu liberálního demokrata Andrewa Duffa).
Za druhé, britská společnost je hodnotově rozpolcená napříč sociálními vrstvami i politickými stranami. Extrémně polarizující referendum tento řez odhalilo v celé jeho hloubce a následné řešení jeho důsledků rány ještě zvýraznilo. Jelikož se britským politikům dva a tři čtvrtě roku od referenda nepodařilo zformulovat ani minimální politický konsensus, naděje, že odklad o další půlrok či rok něco změní, by byla hodně naivní.
Někdy je lepší bouchnout dveřmi
Pro EU případné prodloužení rozvodového řízení znamená jen a pouze prodloužení nejistoty a maření energie směrem, z nějž žádný pozitivní výsledek vzejít nemůže. EU můžeme jen stěží vinit z nedostatku empatie a snahy o kompromis. Koneckonců už dohoda o nových podmínkách britského členství z února 2016 byla dostatečným kompromisem, ústupkem a snahou Brity v EU udržet. Během vyjednávání o brexitu pak Komise důsledně, ale korektně hájila zájmy členských států. Na tomto principu je postaveno každé mezinárodní vyjednávání a stojí na něm úspěch každé mezinárodní organizace. Pokud by EU v této souvislosti plánovala cokoli změnit, zpochybnila by smysl a legitimitu vlastní existence.
Jakékoli prodloužení pak obnáší také řadu konkrétních problémů, typicky například otázku britských evropských voleb a mandátu potenciálních britských europoslanců. V neposlední řadě pak hraje roli také umělecký dojem – vzhledem k výše popsaným okolnostem každý odklad nevyhnutelně povede ke zdůraznění dojmu rozplizlosti, polovičatosti a nedotaženosti. Evropská politika je těchto jevů plná, a kdyby se jí pro jednou povedlo dospět k jasnému řešení, určitě by jí to neublížilo.
Politické hodiny tvrdého brexitu odbijí 29. března. Není důvod posouvat ručičky vzad. Zdá se, že všechny kroky britských poslanců směřují k této legitimní variantě, která byla reálná od samotného začátku. Bouchnutí dveřmi by mohlo vyčistit britský politický vzduch a otevřít cestu k racionálním jednáním o budoucím vztahu EU a Spojeného království.
