Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. Zasáhlo to všechny sféry života společnosti. Přímé živé rozhovory a diskuze nahrazují vzkazy a odkazy přes sociální sítě v internetovém prostředí. Většina uživatelů těchto komunikačních kanálů vypouští do veřejného otevřeného prostoru mnoho důvěrných informací o sobě, o svých preferencích, o svých zálibách i tužbách, a to často aniž by tušila, jak se s nimi může poté nakládat a komu všemu mohou posloužit.

Velmi účinné a frekventované jsou tweety, tedy jakési mikroblogy. Uživatelé používají stránku Twitteru, která umožňuje posílat a sdílet i obrázky, videa a také sdílení živého vysílání. Twitter je něco jako SMS internetu. Počet uživatelů roste od doby spuštění v roce 2006 skokově a dnes jich je po celém světě v řádech stovek milionů. Překlad výrazu twitter je cvrlikání, švitoření a štěbetání. Kdo dnes neštěbetá, nešvitoří a necvrliká na internetu, tak jako kdyby nebyl.

Tweetování určuje ráz předávání informací dosti zásadním způsobem. Už to není jen prostředí pro okrajové žánry, pro libůstky celebrit apod. Tweety vstoupily razantně do světa byznysu, marketingu a dnes také politiky. Tweety politických lídrů přebírají ostatní média, ihned je analyzují a šíří dále veřejným prostorem. Prostřednictvím tweetů se dnes vypovídají dohody, smlouvy, vyhlašují války, posílají ultimáta politickým konkurentům a odpůrcům. Žijeme ve tweetové době, která z vážných politických témat dělá rozverný nekonečný sitkom. Globálním velmistrem v tweetové komunikaci (a vzorem pro jiné) je antipolitik v čele mocných Spojených států Donald Trump.

Ten jich dokáže napsat a poslat do světa až několik desítek denně. Samozřejmě je namístě otázka, zda si je píše sám, kolik z nich stvoří jeho poradci z oblasti médií, marketingu a politiky. Zdá se, že některé si skutečně píše sám. O to je to horší. Je s podivem, že prezident USA nezřídka působí nevyzpytatelným a mírně řečeno i nekompetentním dojmem. To už není ani hra, to je často jen provokativní slovní průjem, anebo… Kdo ví? A tahle nadprodukce má bezesporu i své obdivovatele, kteří chtějí být vedeni nebojácným alfa samcem, který si na nějakou slušnost a noblesu přeci hrát nemusí. Vedlejším produktem těchto způsobů je alarmující buranizace veřejného prostoru a neadekvátní zlehčování vážných témat dnešní doby.

I my máme umělého bosse, který chrlí se svým Prchalem a spol. záplavy facebookových raportů a tweetových zpráv a sdělení. Hodí se doslova všechno, co může posloužit, udržet pozornost a přinést nějaké body. Ústřední heslo agrofertí úderky je „účel světí prostředky“. Ranní tweet nemusí být vždy v souladu s tím večerním, to v tom případě, kdyby se během dne posunulo někam veřejné mínění. Šup sem, šup tam, cvak, prásk, nějaké to foto, video, ať každý vidí, jak se maká a neblábolí. Šéf myslí na své poddané i ve dnech odpočinku, dokonce i ve spánku, aby bylo líp. „A líp musí být boha jeho!“

Zruční manipulátoři a tvůrci dezinformací mají v rukou nové účinné zbraně pro svůj boj, kterým usilují o nadvládu nad našimi životy. Pracují v režimu non stop on line. Nějaká slušnost, upřímnost a férovost? Koho to zajímá? Oni dokáží ovládat myšlení mas, dokáží je získat na svou stranu, dokáží je dojmout, zaujmout, i „zdravě“ a hlavně regulovaně naštvat, a pak jim ještě za odměnu zazpívá Michal David nebo Jarek Nohavica. Prostě informační i estrádní full servis. „Politiku a správu země nechte na firemních profících a ráj vás nemine“. Internetové prostředí doplňuje jejich naprostá dominance nad českou mediální krajinou a také jejich marketingová inzertní síla v médiích, která jim ještě nepatří.

Oni žijí v atmosféře permanentní vyšponované kampaně. Prostředí vyhroceného boje jim vyhovuje. Neustále vymezování se vůči skutečným či imaginárním nepřátelům je jedním ze základů jejich strategie. Společnost je tak stále tlačena do nových a nových konfrontací. Není divu, že se pak její ne nevýznamná část až nebezpečně radikalizuje. Věcné argumenty nemají proti jejich vyšponované demagogii šanci.

Co se s tím dá dělat? Nejprve je třeba to vědět, přiznat si stav věcí. Za druhé je důležité to nevzdávat, nenechávat ty jejich fauly bez odezvy, i když to může být doprovázeno nepříjemným tlakem ze všech možných stran. A pak je důležité propojovat spřízněné jedince a komunity. A také chránit a bránit svobodná média, jež drží principy svobody slova, liberální demokracie a právního státu. Nesmíme nechat bez reakce útoky na instituce jako je Senát, Ústavní soud, NKÚ aj. Mlčení totiž uchvatitelé moci berou jako souhlas s modelem babišistánu.

Blíží se 30 let od událostí z konce roku 1989, a to je zásadní příležitost k tomu se ozvat, aby nás totiž neumlátilo to jejich organizované švitoření, cvrlikání a štěbetání… Možná nás čeká volba nového prezidenta republiky, možná i pokračování některých kauz náčelníka z Průhonic, možná bude pokračovat snaha o definitivní ovládnutí České televize, možná přijdou i nové mezinárodněpolitické výzvy a možná Číňané opustí Jardu Tvrdíka… Možná. Důvodů proč si zajít občas na Letnou či na Václavák je neúrekom, jak by řekl náš současný předseda vlády a tweetový specialista. Jen on sám nám jich poskytuje několik každý den. A ty zásadní nesmí zůstat bez reakce. Všechny si nás nechytí, nekoupí a neutweetuje. Doufejme v to.

P. S.: Nemám vůbec nic proti rozumné internetové komunikaci. Žijeme ve 21. století. Ale znáte to, jak se z dobrého sluhy může stát zlý pán…