Rudý car Brežněv dekoruje na Pražském hradě svého místodržícího Husáka Řádem říjnové revoluce (31. 5. 1978) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
ESEJ / Jen málokterý ze současných českých historiků dosáhl takového mezinárodního věhlasu jako Miroslav Hroch (*1932), a to zejména díky knihám a studiím o formování moderních národů. Ve své poslední memoárové knize Jak jsem to tenkrát viděl: Vzpomínky líčí, jak se formoval on sám, jeho osobnost, kariéra i vědecké dílo. Vzpomíná na svůj původ v proletářském nekomunistickém prostředí, i když pražský dům, v němž s rodiči bydlel, stál na hranici mezi dvěma světy – proletářským Žižkovem a středostavovskými Vinohrady. A on se prý nedokázal přiblížit ani jedné z příslušných chlapeckých part.
I když se jako mladík považoval za socialistu, komunistický převrat ho nepříjemně překvapil. Navštěvoval tehdy s otcem nedělní katolické bohoslužby v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech a v onu neděli uprostřed únorových událostí byly prostory kostela plné elegantních pánů a dámských kožichů. A jeho hněvivá reakce byla: „Jsou ochotni se modlit, aby jim Bůh zachoval kožichy, ale nejsou ochotni obětovat kožichy, aby se mohli modlit.“ Právě tehdy prý asi začínal cítit pohrdání nejen k českým předúnorovým politikům, ale i maloměšťáckému „střednímu stavu“.
Jako vysokoškolák po nemalém váhání vstoupil do KSČ až v 60. letech, a to údajně z pragmatických důvodů. Jeho pozice na univerzitě nebyla snadná. Když prý na letní studentské brigádě s některými univerzitními kolegy debatoval o tématech, jak spolehlivé je historické poznání, co je pravda nebo jak definovat vědu, při závěrečném hodnocení na něj předseda komise Karel Bartošek vyjel: „Soudruhu Hrochu, ty jsi intelektuál!“ Jak Hroch připomíná, slovo „intelektuál“ bylo v tehdejším slovníku něco jako třídní nepřítel, proto ono obvinění vyděšeně odmítl.
Předseda se zeptal dalšího člena komise, zda si myslí, že je skutečně „intelektuál“. Naštěstí oním přísedícím byl inteligentní kolega, pozdější významný historik umění. Ten pouze nevrle zahučel: „Ale néni.“ Na dnešní čtenáře, kteří to nezažili, působí podobné výjevy nejen absurdně, ale takřka neuvěřitelně.
Zvláště chmurně pak vyznívá Hrochovo líčení atmosféry normalizace. Za všudypřítomného strachu a obecné podezíravosti byl „zejména během sedmdesátých let nucen trávit většinu času na fakultě ve lži a přetvářce“. Neskrývá, jak to pro něj bylo často ponižující. Kupříkladu každý člen komunistické strany měl povinnost zastávat nějakou funkci. Jemu byly ukládány ty okrajové, jako členství v komisi pro prvomájové oslavy nebo „funkce referenta pro mzdy ve výboru ROH“.
Současně svoje setrvání na univerzitě hájí, i když zároveň vyjadřuje obavy, že v očích mnoha dnešních čtenářů ho nemůže nic ospravedlnit: „Argumentovat tím, že šlo o to, udržet alespoň částečně úroveň výuky historie? Že šlo o to, zachovat kontinuitu oboru obecné dějiny? A také že šlo o to, nedat se zadupat lidmi, o kterých jsem se zpupně domníval, že mi odborně nesahali ani po kolena? Že šlo o hledání cest, jak pomoci ohroženým kolegům a zachránit aspoň něco z podruhé již čistkami decimované filozofické fakulty?“
Dodejme, že soudobí historici dokážou tento aspekt ocenit. Jak uvádí kniha Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace (2012), udržoval kontakt české historické vědy s intelektuálním vývojem v západní Evropě a byl metodologicky progresivní osobností, „která na fakultě přitahovala nadané studenty“. Zároveň ale podotýkají, že „takto významný vědec, jenž byl zároveň zapojen do stranických struktur a nebránil se kontaktům se Státní bezpečností, byl poměrně zásadní oporou pro politické zřízení, které svými veřejnými postoji podporoval“.
K tématu StB a tomu, že byl v materiálech Státní bezpečnosti veden jako její agent, se ovšem Hroch vyjadřuje rovněž. Zpětně sebekriticky přiznává, že kupříkladu jeho texty o politických poměrech v západním Německu, které pro StB psal, nebyly tak zcela neškodné, jak se tehdy domníval. Řadu informací, i když byly cíleně manipulované, mohl režim zneužít. Zároveň ale tvrdí, že i v době komunismu přece existoval přístup k západní literatuře, byť omezený: kupříkladu on ji prý získával přes mezinárodní výpůjční službu v dnešní Národní knihovně.
Což souvisí s dalším tématem procházejícím napříč celou knihou, a totiž Hrochovými styky se zahraničím. Začaly už relativně záhy. V poválečném období vycestoval coby dítě z chudé rodiny do Skandinávie, kde si ho tamní rodina chtěla dokonce adoptovat. K tomu sice nedošlo, ale naučil se tam norsky, a to byl též jeden z faktorů, který přispěl k tomu, že se pak snažil vnímat dějiny v mezinárodní komparativní perspektivě. Nory pak také zařadil do své třífázové analýzy národních obrození.
Ve svých pamětech srovnává například i to, jak odlišně jednotlivé národní skupiny studentů, pobývajících tehdy v Praze, reagovaly na sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968. Američani se hned po snídani shromáždili a opustili kolej směr velvyslanectví. Podobně i sovětští účastníci zmizeli bez rozloučení. Naproti tomu italské studentky k němu přišly a slavnostně prohlásily, že neodjedou, ale zůstanou s českým lidem v jeho těžkých chvílích. Obdobně, byť ne tak pateticky, se vyjádřili také studenti francouzští. Západní Němci se na ničem nedokázali dohodnout. Někteří se vzrušeně dožadovali, aby je odvezli na hranice, jiní prohlašovali, že zůstanou.
Hroch popisuje i to, jak jeho dílo „objevil“ anglosaský svět. O jeho knihu o národních obrozeních, která už předtím vyšla německy, projevilo zájem nakladatelství New Left Books, v němž ovšem byli publikováni u nás tehdy přísně zakázaní autoři, jako Lev Trockij.
Hroch tedy decentně napsal profesoru Ericu Hobsbawmovi, že se neodvažuje publikovat v New Left Books „po boku tak významných osobností“ jako Trockij. On nevyřčené důvody pochopil a kniha nakonec pod názvem Social Preconditions of National Revival in Europe: A Comparative Analysis of the Social Composition of Patriotic Groups among the Smaller European Nations vyšla v prestižním nakladatelství Cambridge University Press.
Na mnoha zahraničních pracovištích také Hroch přímo pobýval, přičemž jeho líčení tamní atmosféry jsou pozoruhodná. Vzpomíná například na univerzitu v západoněmeckém Freiburgu, kde byl v zimním semestru 1968–1969. V této společnosti bylo nepsaným pravidlem, že se nemluví o sportu, nevyprávějí se vtipy a nepomlouvá se osobní život kolegů. Pokud se nediskutovalo o problémech, na kterých ten či onen pracoval, hovořilo se o nových publikacích, o aktuálních výrocích či postojích některých profesorů, o problémech univerzitní či studentské samosprávy nebo o politice.
Ani o programech televize se tam ještě vůbec nehovořilo. „Připadalo mi to trochu snobské… Nicméně srovnám-li tehdejší německé akademické prostředí s dnešním českým akademickým prostředím, pociťuji nostalgii po takovém snobismu,“ říká dnes Hroch. (Nepocházeli ovšem aspoň někteří z jeho německých kolegů z onoho maloměšťáckého „středního stavu“, jímž Hroch přece pohrdal?)
Především ale autor v knize mapuje dějiny českého univerzitního prostředí a historického bádání během téměř půlstoletí. S nadhledem se dívá na některé podle něj módní trendy současného výzkumu a tvrdí, že totéž se zkoumalo už dříve, jen pod jinými názvy (paměť, globální dějiny). Práci mnoha svých dřívějších i současných kolegů hodnotí přísně a v jeho textu nechybí ani slova jako „velmi podprůměrný“ či tupost.
Ovšem dlužno říct, že s odstupem let nelichotivě až posměšně posuzuje i některé svoje vlastní počiny. Zmiňuje například jednu svoji starší práci, k jejímuž sepsání jej zlákal velmi slušný honorář. Přijal tedy nabídku a v přemíře sebevědomí si namlouval, že se pokusí vymyslet nějakou novou teorii protireformace: „Byla to chyba, příklad, že se vědec nemá rozhodovat o volbě tématu podle výše finanční odměny.“
Jen zřídka a jaksi mimochodem probleskne autorovo sebevědomí. Jako když třeba zmiňuje, že měl kdysi jednu skvělou studentku, která napsala kvalitní seminárku. Když ji Hroch četl, říkal si prý, že ji snad napsal sám: „Výborně stylizovala, inteligentně argumentovala.“
Autorova slova o spolupráci s StB není možné zcela ověřit, ptát se také můžeme, zdali je šťastné, když historik a priori pohrdá celou jednou společenskou třídou. Kniha každopádně vydává svědectví o pozoruhodné kariéře uskutečněné v těžké době. Autorova nostalgie je vzhledem k jeho věku pochopitelná a snesitelná a jeho sebevědomá obrana vlastního díla a odkazu vzhledem k mezinárodnímu věhlasu uměřená.
Jestli kompromisy, které s komunistickým režimem udělal, stály za to, si musí autor rozvážit sám (naznačuje, že spíše ano). My, kteří jsme to nezažili, můžeme být rádi, že podobná dilemata nemusíme alespoň v takové intenzitě řešit.
Recenzovaná kniha: Miroslav Hroch, Jak jsem to tenkrát viděl: Vzpomínky. Karolinum 2024.
