Na falšování historie ze strany Komunistické strany Čech a Moravy a konkrétně jejího předsedy Vojtěcha Filipa jako bychom si už všichni zvykli. Krvavá bolševická revoluce, leninsko-stalinský teror, pakt Molotov-Ribbentrop a jeho důsledky, květen 1945, komunistický puč v únoru 1948, politické procesy padesátých let, srpen 1968, normalizační éra, listopad 1989 a nakonec i polistopadové transformační období, to vše jsou subjekty permanentní lživé a manipulativní kampaně, vycházející mnohdy z normalizační a někdy dokonce ještě stalinské propagandy.

Asi není možné reagovat na každou demagogicky historizující nepravdu ze strany KSČM, to bychom ostatně nedělali nic jiného. Je nicméně důležité odkazovat se minimálně na výsledky svobodného historického výzkumu posledních tří dekád, především pokud jde o klíčové okamžiky dvacátého století, neobsahující oproti komunistické totalitní éře žádný povinný ideologický balast.

Dnes to ovšem platí dvojnásob: předseda KSČM a první místopředseda této Sněmovny totiž zaútočil na památku českých legionářů, nejsilnější vojensko-politickou entitu, na jejichž hrdinství a obětech vznikla svobodná a demokratická Československá republika.

Napadl památku všech těch legionářů, kteří svůj vztah k vlasti, státotvornost a věrnost republice prokázali hned několikrát: na bojištích I. světové války, za občanské války v Rusku, během konstituování Československa a jeho příprav na boj proti hitlerovskému Německu, v nerovném střetu s nacistickými okupanty během II. světové války a následně ve věznicích a nápravných zařízeních komunistického Československa, které se zejména ruským bráškům touto cestou s velkým časovým odstupem mstilo za porážky uštědřené bolševické moci od jara roku 1918.

Nedosti na tom. Vojtěch Filip totiž vědomě neútočí pouze na naše legionáře, ale jejich prostřednictvím na celou první republiku. Tak nějak po gottwaldovsku, po vzoru karlínských kluků. Na tu Československou republiku, na niž zde téměř všichni – alespoň verbálně – navazujeme.

Klíčovou otázkou, kterou si v této souvislosti nemůžeme nepoložit, je: Proč předseda KSČM zneužívá svého ústavního postavení? Protože mu to umožňuje (polo)koaliční – dnes již spíše koaliční – historicky nijak neukotvená a bezhodnotová vláda ex-soudruha Andreje Babiše? Potřebuje si vylepšit neostalinský vnitrostranický profil před nadcházející volbou předsedy KSČM? Anebo chce „jenom“ vlivově politicky posluhovat cizí moci, a to proti zájmům České republiky? V sovětsko-ruské terminologii se tomu říká „hrát roli užitečného idiota“.

Jeho slova by se dala pochopit, pokud by byl místopředsedou Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace a nikoliv Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Ale tak daleko ještě nejsme.

Jak tedy nejlépe reagovat na tento zastydlý třídní boj? V současné době jsou poměrně aktuální alternativní pohledy na historii. Ahistoricky a trochu provokativně si dovolím zalitovat, že naši legionáři v létě 1918 nedosáhli Moskvy a nevyvrátili bolševický režim v základech. Dvacáté století se tak možná mohlo obejít bez nejkrvavější diktatury lidských dějin. Asi bychom zde dnes také nediskutovali o Vojtěchu Filipovi a jeho provokativních výrocích. Ale dosti spekulací.

Mnohem užitečnější bude věcně a bez emocí prezentovat veřejně nepříliš známé souvislosti o vzájemných rusko-českých vztazích poslední doby, vztahujících se k legionářům, ale také zároveň k soše maršála Koněva, dnes předané do správy Muzea paměti XX. století.

Péče o české válečné hroby na území Ruské federace, stejně jako péče o ruské válečné hroby na našem území, je upravena dohodou mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o vzájemném udržování válečných hrobů z roku 1999. Podle Eduarda Stehlíka, v letech 2014–2019 ředitele odboru pro válečné veterány ministerstva obrany, bohužel ruská strana dlouhodobě nedodržuje ustanovení článku 2 této dohody, zejména pak odstavec týkající se pomoci při vyhledávání a evidování válečných hrobů čs. legionářů. Drtivá většina těchto hrobů byla totiž už v prvních letech sovětské vlády zničena. Částečně se dochovaly pouze hroby na Mořském hřbitově ve Vladivostoku a pomník na hřbitově v Krasnojarsku.

Právě hřbitov ve Vladivostoku se stal jakýmsi prvním pilotním projektem, do kterého Ministerstvo obrany ČR vložilo nemalé finanční prostředky. Již v letech 2002–2005 bylo ruské straně na obnovu tohoto pohřebiště poskytnuto 6,3 milionu Kč. Přesto se naši zástupci na zasedání Česko-ruské společné mezivládní komise pro válečné hroby v roce 2009 pozastavili nad jeho špatným stavem.

V průběhu dalších jednání ruští partneři připustili, že značná část prostředků darovaných Českou republikou byla zpronevěřena a jako východisko přislíbili finanční spoluúčast na následné rekonstrukci. Rekonstrukce proběhla v letech 2014–2016, přičemž na ni Ministerstvo obrany ČR poskytlo 2,2 milionu Kč, stejně jako měla učinit ruská strana.

Následná kontrola provedených prací však zjistila, že betonové části oplocení a schodišť opět nejsou kvalitně opraveny. Do další rekonstrukce betonových prvků, údajně dokončené v roce 2018, česká strana znovu vložila dalších 320 tisíc korun. Ruské orgány navíc nikdy nedoložily svou finanční spoluúčast a ani zaměstnancům českého ministerstva obrany neumožnily kontrolu kvality odvedené práce.

Fotografie z jara 2019, pořízené na místě českými turisty, ovšem dokládají, že o čs. pohřebiště ve Vladivostoku není řádně pečováno. Přitom za údržbu tohoto konkrétního místa již Česká republika zaplatila částku ve výši téměř 9 milionů Kč!

Na obnovu dalších válečných hrobů čs. legionářů na území Ruské federace poskytlo Ministerstvo obrany ČR v letech 2007–2017 přes 19 milionů Kč. Byly vybudovány nové pomníky padlým v Buzuluku, Jekatěrinburgu, Nižním Tagilu, Čeljabinsku, Pugačevě, Polovině, Kunguru, Verchním Uslonu u Kazaně, Ussurijsku, Spassku, Kaulu, Penze, Syzrani, Uljanovsku a Kultuku. Jako poslední byly v polovině roku 2017 obnoveny válečné hroby v Bugulmě a v Miassu.

Oproti tomu Rusko na obnovu výše zmíněných českých válečných hrobů nikdy žádnou finanční částkou nepřispělo, a to přesto, že to mezivládní dohoda předpokládá, a česká strana to na zasedáních společné komise opakovaně požadovala. Jen pro srovnání, Česká republika v uplynulých letech vynaložila na péči o ruské válečné hroby, ať již z rozpočtu ministerstva obrany nebo z rozpočtu měst a obcí, částku převyšující 100 milionů korun!

Pro předsedu KSČM Vojtěcha Filipa uvádím pro jistotu ještě jednou: Na obnovu českých válečných hrobů Rusko nikdy žádnou finanční částkou nepřispělo. Česká republika naopak vynaložila na péči o ruské válečné hroby částku převyšující 100 milionů Kč! Tolik k údajné „fašizaci“ české politiky a znevažování výsledků II. světové války.

V mezidobí se obnova čs. válečných hrobů na území Ruska prakticky zastavila. Již připravené pomníky nebyly na schválených místech instalovány a plánované pietní akty se staly cílem protičeských provokací a nenávistných útoků. Jako jeden z nich připomeňme útok ve městě Novokujbyševsk (dříve Lipjagy) z podzimu 2018, kdy nejenže bylo zabráněno instalovat nový památník v místech posledního odpočinku čs. legionářů, ale připravený základ byl před příjezdem české delegace popsán hanlivými nápisy, jako například: „Češi, stavte si pomníky Němcům v Lidicích.“

A jak s tím souvisí pražský pomník maršála Koněva? Podle bývalého ředitele odboru pro válečné veterány Eduarda Stehlíka spojila ruská strana poprvé pomník maršála Koněva s pietními místy odpočinku našich legionářů 21. října 2015 během jednání zmíněné Česko-ruské společné mezivládní komise pro válečné hroby na Ministerstvu obrany RF v Moskvě.

Česká strana tehdy opětovně otevřela problém, proč se v některých regionech Ruské federace daří jen s obrovskými problémy obnovovat válečné hroby čs. legionářů, zničené v letech sovětské vlády. A proč, když se Česká republika vzorně stará o tisíce válečných hrobů vojáků Rudé armády, kteří položili své životy při osvobozování Československa, není možné poskytnout srovnatelnou péči českým válečným hrobům, a to dokonce za české peníze.

Jako jeden z křiklavých případů čeští členové komise uváděli Samaru, kde již tři roky ležel ve skladišti kompletně dokončený pomník čs. legionářům, který ovšem představitelé města pod nejrůznějšími záminkami odmítali a stále odmítají instalovat na jimi již několikáté vybrané a schválené místo (kompletní základy pro pomník česká strana budovala dvakrát, v roce 2018 se hledalo již třetí místo!).

Rusové tehdy argumentovali tím, že nemohou regionům z Moskvy nařizovat, co mají či nemají udělat. Když zástupci MO ČR upozorňovali na fakt, že jde o porušování dohody, a ruské straně došly argumenty, proč se není možné v Samaře i jinde pohnout z místa, vystoupila s tvrzením, že se radnice Prahy 6 údajně chystá zbourat pomník maršála Koněva v Praze-Bubenči. Požadovala, aby se Ministerstvo obrany ČR zavázalo, že k odstranění pomníku nedojde. Předseda komise E. Stehlík již tehdy upozorňoval, že socha maršála Koněva není podle českého právního řádu (zákon č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech) válečným hrobem, a že tudíž otázky s ní spojené nespadají do gesce Česko-ruské společné mezivládní komise pro válečné hroby.

Česká delegace podobně jako ruská strana uváděla, že MO ČR nemůže cokoliv nařizovat místní samosprávě, speciálně v oblasti nakládání se svým majetkem (v tomto případě Koněvovým pomníkem). Zástupci ruské strany však bez ohledu na to poznamenali, že pokud se cokoliv s pomníkem stane, ovlivní to další obnovu českých válečných hrobů na území Ruské federace.

Postupně došlo k zablokování práce Česko-ruské společné mezivládní komise pro válečné hroby. Ruská strana odmítla pozvání na pravidelné zasedání dne 27. listopadu 2018 v Praze a začala zpochybňovat právní statut nově budovaných českých válečných hrobů v Rusku vyplývající z článku 3 dohody. Mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí uvedla, že se tak stalo kvůli umístění tabulek na památníku maršála Koněva, ke kterému došlo 21. srpna 2018.

V únoru 2019, po roce a půl mlčení a nekomunikace, reagoval náměstek ministra obrany Ruské federace arm. gen. Bulgakov, zároveň předseda ruské části komise, tvrzením, že ruská strana financuje nejen péči o české hroby v Rusku, ale i o ty ruské v České republice, což je ovšem v příkrém rozporu s realitou. V závěru dopisu pohrozil, že v blízkosti obnovených českých válečných hrobů v Rusku budou instalovány tabule s informacemi o zločinech Čechoslováků na krasnoarmějcích a civilistech za občanské války v letech 1917–1920.

Jednání komise nebyla přes veškerou snahu MO ČR obnovena dodnes a péče o čs. válečné hroby na území Ruské federace se zcela zastavila. Tato pietní místa se zjevně stala rukojmím ruské zahraniční politiky. Vzhledem k opakovaným vandalským útokům v Kultuku, Polovině a Čeljabinsku se můžeme obávat i o ty válečné hroby našich legionářů, které se nám před rokem 2017 podařilo s velkým nasazením a za vynaložení nemalých finančních prostředků českých daňových poplatníků obnovit.

Závěrem se ještě jednou vraťme k soše maršála Koněva. Z výše uvedeného vyplývá, že se tento normalizační pomník stal mimo jiné pro Ruskou federaci záminkou, aby mohla sabotovat péči o válečné hroby padlých československých legionářů.

Střetávají se zde dva pohledy na minulost, náš, český, svobodný, státoprávní, a ruský, ideologický, vnitro- i zahraničněpoliticky zneužitelný, do určité míry ale zmatený, vedený nepříliš úspěšnou snahou navazovat na historický odkaz bolševiků a zároveň i bělogvardějců za občanské války. Vítězná anabáze československých legionářů celou Sibiří jim do tohoto konceptu prostě nezapadá.

Pokud bych byl mohl doporučit řešení, jak a kým nahradit Koněvův pomník, tak bych hledal právě mezi legionáři. Logicky se nabízí připomenout vlastním pomníkem výraznou osobnost protibolševického boje za občanské války, velitele 3. čs. střeleckého pluku našich legií, velitele armád admirála Kolčaka i generála Wrangela, posléze významného stratéga čs. armády, v roce 1938 zemského vojenského velitele armádního generála Sergěje Nikolajeviče Vojcechovského, stojícího po okupaci u zrodu vojenské odbojové organizace Obrana národa. Po skončení II. světová války ihned zatčeného 12. května 1945 příslušníky sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš, odvlečeného do Gulagu a zemřelého 7. dubna 1951 na celkové vyčerpání organismu ve zvláštním táboře se zostřeným režimem Ozerlag u Tajšetu na východní Sibiři.

Druhou osobností, jejíž jméno by se rozhodně mělo vrátit na dnešní náměstí Interbrigády, které mimochodem jeho jméno až do roku 1951 neslo, je bezesporu generál Pierre-Thiébaut-Charles-Maurice Janin, od února 1918 vrchní velitel Československého zahraničního vojska a posléze velitel dohodových jednotek za sibiřské anabáze.

Pro úplnost dodávám, že oba generálové, jejichž životy se komunistický režim snažil totálně vymazat z našich dějin, jsou nositeli našich nejvyšších státních vyznamenání Řádu Bílého lva a Velkokříže Řádu Bílého lva.

Autor je poslanec za ODS a místopředseda sněmovního výboru pro bezpečnost.