Bohuslav Sobotka je před sjezdem ČSSD jediným kandidátem na post předsedy. Záleží samozřejmě na tom, jací lidé budou zvoleni jako místopředsedové. Stav strany popsal v sobotním rozhovoru pro Právo.

„Udělal jsem celou řadu kroků, které dávají sociální demokracii z programového hlediska jasnější tvář. Myslím, že jsem dostal věci do pohybu, a stojím o silný mandát od sjezdu soc. dem. nejen pro sebe, ale i pro místopředsedy.“

Jak je to s tou jasnější tváří, je samozřejmě samo o sobě trochu nejasné. Nejdřív Sobotka chtěl, aby se strana stala přitažlivou i pro liberální městské voliče, načež se zbavil ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, kterého nahradil člověk, jehož je nutno si vygooglovat, abychom tušili, kdo to je a jak se vůbec jmenuje. Nejde teď o to, jestli měl Dienstbier názory šílené nebo dobré, ale že zrovna takto asi otevřenost pro liberální městské voliče nevypadá, aspoň ne pro některé. Čitelného na tom není nic. Slibované omlazení vlády a nová jména se jaksi nekonají. Proč byl vyměněn ministr zdravotnictví je snad jasné jen kuloárním znalcům. Jestli tohle měla být transfuze nové krve, pak se operace jaksi nepovedla. Volič nemá povinnost být kuloárním znalcem, nějakým „strakovkologem“, který se vmýšlí do taktiky premiéra.

Stejně tak jsou matoucí poznámky o tom, že bohumínské usnesení, které zapovídalo straně spolupráci s komunisty na celostátní úrovni, je překonané. Na naší politické scéně by se totiž sotva hledal útvar, který by byl tak zatuchlý, senilní a reakční, jako je komunistická strana. Její pozitivní přínos je nulový a negativní celkem jasný. Její existence jako stalinistické zkameněliny bránila demokratické levici získat většinu, která by byla nějak přijatelná pro lidi, kteří neztratili paměť, rozum a cit. Komunisté jsou toxický útvar a spolupráce s nimi postihne každého, kdo se do toho pustí. Kalousek by mohl vyprávět.

Ohledně bohumínského usnesení teď Sobotka zase trochu mlží.

„Bohumínské usnesení je z roku 1995, společnost se hodně změnila. Bylo by praktičtější mít programové mantinely vůči všem politickým stranám, jasné vymezení ve smyslu našeho členství v EU, v NATO, respektu právního státu a dodržování lidských práv. Já bych spíš uvítal, abychom bohumínské usnesení přepsali obecnější formulací. Nemohu vyloučit, že na sjezdu někdo navrhne, aby bylo bohumínské usnesení zrušeno. Ale nemyslím, že bychom o něčem takovém měli hlasovat.“

U Sobotky je problém v tom, že pokud dnes říká nějaký názor, nevíme, jaký názor bude hlásat zítra. Proti populistům, jejichž výroky jsou stejně prosté jako jejich voliči, to nemůže zabrat. Pokud bude někdo volit sociální demokracii, pak to bude spíš volba ze zoufalství, aby totiž nebyl zvolen někdo jiný. To není zrovna velký tah na branku.

Sobotka také pravil: „Chci silný mandát, ale záleží na delegátech. Jsem zvyklý bojovat, nic jsem v životě nedostal zadarmo.“

Je dnes zvykem se posmívat politikům, pro které je politika profesí odjakživa a takzvaně „nikdy nic pořádného nedělali“. Není to úplně spravedlivé. Politika je také profese a řemeslo ohledně správy veřejných záležitostí a je třeba se jí učit a mít na to nějaký talent. Pomalu nejspíš pomine doba lidí, kteří zasedali v parlamentu a vládě a předtím se většinu života živili něčím jiným. Bylo to dáno tím, že za komunistické éry žádná politika v pravém slova smyslu neexistovala. Ta totiž předpokládá, že existují strany, které o moc v rámci pravidel soupeří. Když je celá opozice v lágrech nebo v kotelnách a nikdo nesmí ani pípnout nic proti vedoucí úloze Strany, tak žádná politika není. (KSČ taky ve skutečnosti nebyla politická strana, ale přinejmenším od poválečné doby klientelistická agentura na přidělování korýtek.)

Sobotka už patří k mladší generaci, která zažila svět skutečné politiky a věnuje se mu od mládí. To je mince o dvou stranách. Na jednu stranu své řemeslo umí, což třeba nepraktický intelektuál, který má jinak politologii v malíčku, neumí, jednak je pro takového člověka někdy problém se vžít do situace lidí, pro které život nesestává z programů a hesel, ale z existenční tísně (byť mírnější než v nějaké rozvojové zemi) a každodenního života v hloubi kontokorentu.

Není pravda, že by byl Sobotka člověk bez charismatu. Je to jen zvláštní charisma nezničitelného robota z akčního filmu, který odolává všemu včetně jaderného výbuchu, aniž změní výraz svého robotického obličeje. Tváří v tvář Babišovi a Zemanovi to není vlastnost k zahození. Jiný člověk by to nevydržel. Trénink nekonečných schůzí v sociální demokracii musel být nesmírně tvrdý a tuhle školu Babiš nemá. (Zeman ji ovšem má.)

V jedné věci má ale Sobotka pravdu. Říká: „Kdybychom u nás provedli takové změny jako o víkendu hnutí ANO, tak u nás už nikdo nic kritického neřekne, protože se bude bát, že ho předseda strany vyškrtne z kandidátky.“

Ano, v tom je ten rozdíl. Stávající politické strany jsou dost děsné, ale pořád mají nějaké vnitřní demokratické mechanismy, což v Babišově útvaru zcela zmizelo. Lepší takový Sobotka než žádný.

Je to truchlivé konstatování, ale pracujeme s materiálem, který máme. To ostatní jsou utopie.