Popis současného světa a v něm probíhajících společenských procesů je dnes mimořádně ztížen. Nestačí to dělat „podle skutečnosti“, protože nikdo neví, co ta skutečnost vlastně znamená. Zneplatněn je celý instrumentář, který byl ještě donedávna používán pro poznání reality. Zatímco dříve se mohl zvídavý badatel opřít o jakási více nebo méně pevná fakta, nesporné příměry z dějin, číselné vyjádření pozorovaných jevů, dnes už to dělat nemůže, neboť náš svět je postfaktický, dějiny nejsou víc než politika vržená do minulosti, čísla jsou libovolně zaměnitelná.

Volby, které kdysi byly nástrojem, jak zjistit reálný poměr sil ve společnosti, dnes jsou pouze zápasem mezi pokrokem a zpátečnictvím, mezi zjevenou pravdou a nepoučitelnou lží. Jistě chápete, že pro síly pokroku zastávající správný názor je výsledek voleb zcela irelevantní. Případná volební prohra je pro ně jen spouštěčem pro hledání jiných, neelektorálních způsobů boje. Volby se dávno staly soubojem politických technologií, špatně skrývaným klamstvem. Ostatně poražená strana vždy označí jakýkoli pro ni nepříznivý výsledek za bezmezný cynismus, za podvod, který ostatně stejně o ničem nerozhoduje. Každý, kdo si myslí, že volby mohou být fraškou jen v zapadlém Bělorusku, se mýlí: pořadí pelotonu a směr jízdy se dávno změnily v opak – Bělorusko více nedohání Ameriku, nýbrž naopak – Amerika svižně dohání Bělorusko.

Když se používají nestejné míry, každé hodnocení stavu je z definice subjektivní. Příklad z posledních dnů: tázán na to, jak vnímá hromadný útěk bohatých lidí a kapitálů obecně z New Yorku, demokratický starosta tohoto kdysi výstavního města Bill de Blasio odvětil spokojeně a dokonce nadšeně: „Vůbec nám to nevadí, poněvadž bohatství města a jeho obyvatel už není naší prioritou. Tou dnes je dosažení rasové, ekonomické, ekologické, historické a jakékoli další spravedlnosti.“ Jistě chápete, že poměřování spravedlnosti už není otázkou nějakých exaktních věd. Je to ukazatel pocitový, percepční, kdy vždy vítězí vnímání toho, kdo má momentálně moc.

Politika stále více připomíná cirkus. Zpravodajství překvapuje tím, že se samo odhaluje jako křivé zrcadlo, jako groteska, aniž by se nad takovým sebeodhalením červenalo. Zuřivé debaty se vedou kolem marginálních, z prstu vycucaných témat uměle vnucených společnosti. Smysl podvržených rádoby konfliktů tkví v tom zastínit a nepřipustit zásadní spor o osudových problémech civilizačního vývoje. Bytostných problémů se média bojí, ježto nechápou a ani chápat neprahnou, co se ve světě odehrává.

Moc lůzy a spodiny

Již otcové-zakladatelé Spojených států varovali před ochlokracií – mocí davů, lůzy, společenské spodiny. Právě proto byl vymyšlen sofistikovaný systém brzd a protivah, který měl omezit moc volební většiny. Bez nezadatelného práva menšin se vítězství většiny stává jistou cestou k „neliberální demokracii“. Volby, v nichž vítězí pravda společenského pokroku, bývají zpravidla posledními svobodnými volbami. Jenže v pomyslném souboji mezi demokracií, jak jí rozuměli otcové-zakladatelé, a znechuceným davem dnes jednoznačně vítězí ten druhý. Ostatně samotní otcové-zakladatelé byli revoluční spodinou dávno svrženi z piedestalu pro své zpátečnictví.

Tam, kde se uznávaným cílem stává ničím neměřitelná rovnost a spravedlnost, má vždy navrch dav, jenž se řídí emocemi a hlasuje srdcem kvůli pokročilé atrofii mozku. Takový dav nevidí dál než na špičku nosu, žije dnešním dnem, nehledí na hvězdné nebe, nýbrž sobě pod nohy. Jinak to nemůže dopadnout ve společnosti, kde po desetiletí se vede hra o pokles a každý činný politik se snaží dokázat svým voličům, že on je ze stejného těsta – stejně tupý, omezený, hulvátský, nevzdělaný, sobecký a tak jako oni vyznávající jen jeden ideál – co je doma, to se počítá.

Otcové-zakladatelé Ameriky prohráli, poněvadž se ukázalo, že všechno dopředu promyslet nelze. Dávno vzala za své představa, že může existovat tzv. „odpovědné hlasování“. Pokud vůbec kdy existovalo, pak jen tehdy, kdy ještě nebylo zavedeno všeobecné hlasovací právo, společnost vyznávala meritokratické principy a lumpeni volit zásadně nechodili. To Barack Obama jako první v nich vycítil velký elektorální potenciál a dostal je do volebních místností. Přesvědčil je, že jejich pokleslá ubohost není dána nedostatkem sociálního drivu, ale je výsledkem panující nerovnosti a nespravedlivosti a že společnost jim hodně dluží, bylo už jen otázkou manipulativních technologií. V mnoha případech stačilo za ně správně vyplnit hlasovací lístky a vhodit je do volebních uren. Velká je snaha dokázat, že právě takové dálkové a neosobní hlasování je nejpokrokovější formou voleb a pro jistotu označit jako fake news každou úvahu zpochybňující tuto metodu. Zpochybnit ji samozřejmě lze a je to dokonce správné, ovšem jen v případě, pokud se jedná o Putinovo Rusko.

Kde jsou ty doby, kdy volby byly pokládány za svátek demokracie? Jakýsi neseriózní vztah k nim, nedůvěra v jejich výsledek z nich činí spíše zavádějící manipulativní nástroj vítězoslavného konstatování, že pokroková pravda za všech okolností vítězí. Dětinské přesvědčení, že přece jen existuje bytelný rozdíl mezi listopadovými volbami ve Spojených státech a tragickou běloruskou fraškou, je zgruntu falešné. Paní Svjatlana Cichanouská vypadá sice o něco atraktivněji než vykopávka Biden, avšak může snad působit vážně kandidát, který v předvečer voleb uznává, že jeho nominace na prezidenta byla v podstatě velkou pitomostí? Můžeme se snad vážně stavět k prezidentskému klání, v němž jedna strana vnucuje vrcholně demokratické společnosti agendu zcela srovnatelnou s raným hitlerismem či pozdním stalinismem a přitom neexistuje možnost vykázat ony lumpenpokrokáře z hřiště? Cožpak při takovém programu, ve své podstatě čistě totalitním, můžeme mluvit o tom, že volby jsou nadále svobodné a odpovědné? Opravdu jsou o poznání volnější než za autoritářského Lukašenka? Stále se domníváte, že americké sdělovací prostředky jsou méně „jednomyslné“ než v Bělorusku či v Rusku?

Programy nikdo nečte

Ostatně pro současné prezidentské kandidáty není povinný žádný program, stejně ho nikdo nečte. Dnes je módou volit vrcholné politiky pouze na základě jejich „protielitního“ založení. V čem je „pointa“ protiestablishmentového patosu? No přece ve snaze dodat davům klamavou iluzi, že dosadily k moci svého člověka, „jednoho z nás“. Člověka, který nebude krást, bude jezdit do práce na kole nebo veřejnou dopravou, nenastěhuje se do honosné rezidence, ale bude nadále obývat bytovku v paneláku. Darmo mluvit, že podobná infantilní představa nedopadla dobře ani v zaostalých afrických společnostech a je tragédie, že ve vyspělé Americe je vysokoškolsky prosazovaná coby alternativní společenský ideál.

Víra v to, že „nám se podaří to, co se nepodařilo nikomu a nikde“ je trapná a žalostná, i když ji artikulují bostonští profesoři. Dopadnou jako Rusové, kteří s překvapením zjišťují, že ať vyrábí, co vyrábí – třeba dětské kočárky –, na výstupu vždy sjíždějí z linky samé kalašnikovy. Protože kultura společnosti, včetně té výrobní, se utváří po staletí a naše kultura se začala utvářet v dobách, kdy žádná elektorální demokracie ještě neexistovala. Prostě kultura je pro život společnosti důležitější než demokracie – to je ale nepříjemná novinka! Kultura boření, rušení, vynulování je kulturou jenom podle názvu – asi tak jako kultura kanibalismu, znásilňování nebo otrokářství. Jenže to by se nesmělo hrát o pokles!

Na první pohled je hnacím motorem současných voleb přání změn. Je to zpravidla abstraktní konfrontace mezi těmi, kdo si myslí, že nic není zapotřebí měnit, pod heslem „Neopravuj, co funguje“ a těmi, kdo prahnou po změnách, protože z nějakých důvodů se svým současným životem nejsou srozuměni. Chtějí po společnosti, aby jejich přání uspokojila a pokud možno jim dala všechno a hned, protože jim hodně dluží. Každý si může domyslet, jak dopadne společnost, v níž je Weberova pracovní etika nahrazena patosem přerozdělování. Každý si to může domyslet – tak proč to nikdo nedělá? Zbytek jsou čisté technologie manipulování veřejným míněním: pomocí televizních obrázků, údajných skvělých volebních programů, které nikdo nečte, pomocí infoteinmentu v podobě pouličních reklamních kampaní a zaplacených ukazatelů sledovanosti na Facebooku, dovedným „targetováním“ dle uměle seskupených emočních kritérií, promováním jedněch a upozaděním jiných v televizních debatách, podle toho, jaký kdo má životopis, třeba jestli před třiceti lety nepoplácal náhodou někoho po zadečku, a tím ho po zbytek života netraumatizoval.

Po skončení slavnostního aktu projevení lidovůle se realita mění jen málo. Většinou jde jen o nějaké stylistické podružnosti. Jeden elektorální cyklus je sotva schopen změnit podstatu společenského bytí. Zato může vrhnout společnost na vedlejší kolej vedoucí do slepé uličky. V minulosti tak dopadla nejedna civilizace. Američtí demokraté vedou svůj zápas pod vlajkou boje proti „idiotovi“ Trumpovi a jeho krvavé hrůzovládě, která způsobila donebevolající nerovnost. V tom lepším případě místa jedněch zlodějíčků obsadí jiní podvodníčci, jen s větší mírou pokrytectví a cynismu a „diktaturu idiota“ nahradí totalita umrtvující politické korektnosti, hnutí MeToo, které nepotřebnou zastaralou ženskost dávno nahradilo ublíženeckými sexuálními komplexy, a vítězný dav ideových pogromistů, kteří přiznaně chtějí konečně „zavřít Ameriku“.

Jednoduchost lidové vůle

Volební demokracie, jak jsme ji znali po celé 20. století, před očima zachází na úbytě a je otázkou několika mála let, než definitivně zanikne. Rozhodujícím se stává mistrovství politicko-technologických, sociologických a informačních manipulací. Avšak návrat ke „zlatým časům“ meritokracie, kdy volili jen ti, kdo platili daně, měli určité vzdělání a uznané zásluhy o obec, kde trvale žili a hodlali žít dál, je podle vládnoucího názoru nemožný, neb je politicky neprůchozí. Demokracií se dnes rozumí maximální jednoduchost projevu lidové vůle, redukovaného na obyčejné kliknutí počítačovou myší – typu „líbí – nelíbí“. Žádný hlubší myšlenkový pochod, chraň bůh nějaké vlastní nápady, nejsou vítány.

Věda nám sice nabízí technologickou pomoc v podobě jakýchsi mikročipů, které by byly implantovány přímo do lidského mozku. Vyřešilo by to mnohé problémy: ochrnutí by mohli začít chodit, slepí vidět, hluší slyšet, duševně choří rozumovat. Zmizí Parkinson a Alzheimer zapomene, jak se jmenoval. Debilové budou překvapovat myšlenkovým bohatstvím a alkoholici vystřízliví jednou provždy. Časem ti, kteří již čipováním prošli, budou zakomponováni do jednotné neurosítě řízené umělou inteligencí. Toť vše – žádných archaických voleb nebude více zapotřebí. Zmizí nutnost počítat a přepočítávat hlasovací lístky s výrazem ukrutné poctivosti na tváři. Manipulace city, informací a chováním bude konečně vnímána jako norma všedního dne.

V hlavách se utvoří kýžené informační prostředí, virtuální realita maximálně pohodlná pro každého jednotlivce a zcela nahrazující otravnou opravdovou realitu, jež je, jak všichni víme, pouze fantomem subjektivního vnímání. Vždyť i virtuální sex, jak tvrdí znalci, je o poznání lepší než ten skutečný, který je zbytečně pracný a v mnoha ohledech nebezpečný pro pověst samotných staromilců. Pravé štěstí by přece nemělo být kaleno mukami volby. Navíc volby, která, jak již bylo řečeno, se dávno stala přízračnou, zdánlivou, „jen jakoby“.

Je to svůdná perspektiva, což o to, jenže zavdává podezření z konspirologické úchylky. A že konspirologii nemám rád, hodlám žít postaru, podle odporných, korumpovaných a prodejných pravidel. Zůstanu ve světě, kde, pakliže obdržím příliš mnoho „disliků“ a budu pro většinu beznadějně nudný, nezbude než dříve nebo později tiše odejít.