Odhady mezinárodních organizací uvádějí, že je letos v pohybu více než 80 milionů lidí na celém světě, kteří odešli nebo museli odejít ze svých domovů. To je však jen zlomek davu, který už mnoho let putuje kolem světa. A trend je nezadržitelný. Exodus se zrychluje. V příštích letech se očekává, že se dá do pohybu dalších 200 milionů lidí, ale bezprostředně ohroženy jsou až dvě miliardy. A kam ti lidé míří? Půjdou tam, kde není válka, hladomor, sucho, je tam dostatek pitné vody, šance získat práci a uživit sebe i rodinu. Ti lidé míří do Evropy, USA a dalších zemí na severní polokouli, ti lidé míří také k nám a jejich proud nelze zastavit.
Evropa za 100 let čtyřikrát zcela změnila strukturu své ekonomiky
Svět není takový, jaký byl před 100 lety. Celá společnost se několikrát proměnila a změnili se i lidé v této společnosti žijící. Před 100 lety většina populace žila na venkově a pracovala v zemědělství, zhruba 30 procent lidí pracovalo v průmyslu a asi 10 procent ve službách. Před 2. světovou válkou už pracovalo více lidí v průmyslu než v zemědělství. Koncem 20. století byla více než polovina lidí zaměstnána ve službách a nyní je poměr ještě větší – přibyly moderní technologie, IT a software, který se také řadí do kategorie služeb.
Dnes celé národy uživí jen dvě procenta zemědělců a veškerou výrobu zastane 25 procent lidí. Zbytek pracuje ve službách. Jednoduše řečeno, z převážně agrární společnosti vznikla společnost průmyslová, následně společnost služeb a nyní společnost technologická. Prakticky na každou generaci připadá jedna hospodářská proměna společnosti. Česká republika se nachází na přelomu společnosti průmyslové a služeb, do technologické společnosti máme zatím daleko.
Po válce nastala globalizace
Po druhé světové válce nastala globalizace a začal se měnit svět jako celek. Investice do rozvojového světa vedly k tomu, že se zvýšila životní úroveň miliard lidí. Indie, Čína, Indonésie, Afrika. Téměř všechny děti na světě už dostávají alespoň základní vzdělání a miliardy lidí mají maturitu. Ve třetím světě roste střední třída raketovým tempem.
S globalizací kapitálu a globalizací průmyslu dochází, hlavně ve třetím světě, k migraci obyvatel. Migruje zvláště střední třída, tedy kvalifikovaní lidé, kteří jsou schopni obsluhovat moderní stroje, a přitom pobírat zlomek platu obyvatel západních zemí. To uvedlo do pohybu stovky milionů lidí nejen v rámci regionu, myšleno kraje, ale i v rámci celé jejich země. Stěhují se do měst. Dnes žijí miliardy lidí ve třetím světě jako my v 70. letech minulého století. Mají ledničky, pračky, auta, telefony. Vliv náboženství celosvětově slábne, jediným bohem na Zeměkouli je „bůh spotřeby a konzumu“. Moderní technologie otevřely informační toky a dnes má i ten nejchudší domorodec ve třetím světě možnost připojit se k internetu a zjistit, jak žijí lidé nejen v jeho hlavním městě, ale také v Londýně, New Yorku nebo Paříži.
A právě střední třída třetího světa, která je už dost bohatá i dost vzdělaná a má přístup k informacím, se chce mít stejně dobře jako bohatí lidé na Západě. Chce žít v demokracii, mít drahá auta a drahé domy, posílat děti do drahých škol. Tito lidé se dávají na další pochod do průmyslových a ekonomických center. Proto vznikají asijské megapole jako houby po dešti. A někteří z těchto megapolí míří jako ekonomičtí migranti do západních zemí. Mají už zkušenost se životem ve velkých městech, mají i vzdělání a jazykové znalosti, aby mohli na Západě obstát. Křováka ani nenapadne přestěhovat se do New Yorku. Pro něho je to cizí svět, kterému nerozumí.
Globalizace ovšem probíhá nerovnoměrným tempem. Země BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) patří k těm, které se už Západu přiblížily na dohled několika desítek let.
Emancipace arabského světa
Nyní se emancipuje a globalizuje arabský svět a celý blízký východ. Ten je ovšem velmi různorodý. Jeho součástí jsou nejbohatší země světa Katar, Kuvajt, Spojené arabské emiráty, ale i velmi chudé země, jedny z nejchudších na světě, třeba Afghánistán, a pak středně vyspělé země, které ovšem ovládaly různé diktatury. Tyto diktatury představovaly hlavně Ruskem podporované socialistické strany Baas a jejich představitelé. Ti drželi obyvatelstvo v tiché pokoře a každý náznak odporu nemilosrdně potrestali. Například Bašár Asad v Sýrii, jako představitel minoritní větve šíitů, podporoval menšiny, ale systematicky vyvražďoval většinové sunnitské obyvatelstvo.
Totéž, ale obráceně, se dělo v Iráku. Sadám Husajn byl sunnita ze strany Baas a systematicky vyvražďoval většinové obyvatelstvo šíitů. Muammar Kaddáfí v Libyi, rovněž vůdce strany Baas, vyvražďoval příslušníky kmenů, které tvořily podstatnou část libyjské populace, a jejich členy držel zotročené jako rukojmí, aby si zajistil kmenovou poslušnost a loajalitu.
Všechny tyto socialistické diktatury, byť zhoubné, byly sekularizované, to znamená, že náboženství nebylo součástí státní doktríny. Soudy tam byly civilní, nikoli náboženské. Tyto země jsou svojí vyspělostí někde na úrovni druhé poloviny minulého století v západní Evropě.
Ty nejtvrdší diktatury, íránská šíitská a saúdskoarabská sunnitská, se stále drží u moci, a to také díky tomu, že jsou to teokracie, kde je náboženství v extrémní podobě státní doktrínou a tamní moc provádí pod záminkou víry ta nejhorší zvěrstva. Těmto zemím pomáhá k přežití ropa. Před sto lety to byly bohem zapomenuté chudé země; v Saúdské Arábii byl jen písek a nic než písek.
Pak jsou země, kde vládly nebo vládnou vojenské struktury, například Egypt nebo Turecko. Nejvíce demokratické, pomineme-li Turecko, jsou státy na severním pobřeží Afriky – Tunisko, Maroko a částečně i Egypt. Tamní lidé znají miliony turistů z Evropy, znají jejich životní styl a svobodu a chtěli by to všechno mít také. Proto v Tunisku a Maroku vypuklo tzv. Arabské jaro, které mělo do těchto zemí přinést více demokracie, více sekularizace a více západního stylu života.
Vypuknutí válek v arabském světě bylo nevyhnutelné
Stejnou touhu sdíleli i lidé v Libyi a Sýrii, ovšem narazili na státní moc, která se nechtěla vzdát. Jakmile ale padla, nastal chaos. Do zemí se nahrnuli radikálové a začali rozdmýchávat staré kmenové a etnické spory. Osvobození sunnité v Sýrii začali bojovat proti Asadovým šíitům a ostatním menšinám, které je desetiletí vyvražďovaly. Šíité v Iráku se poté, co ho opustila americká armáda, začali mstít sunnitům. Sunnité ze Sýrie a sunnité z Iráku se spojili a vyhlásili Islámský stát. V obou zemích vypukla občanská válka. Je dobré si uvědomit, že diktatura nabízí lidem bezpečí výměnou za svobodu. V nebezpečné občanské válce se tak paradoxně může mnoha obyvatelům jevit relativní bezpečí uvnitř Islámského státu jako lepší volba než existence mimo něj.
Jakmile vypukly občanské války a kmenová válka v Libyi, velmi rychle se rozhořely staré spory vzniklé už v době dělení světa po první světové válce. Před necelými 100 lety se rozpadla Osmanská říše a území Palestiny, Arábie a Persie si mezi sebou rozdělily hlavně Francie a Anglie jako své kolonie. Od té doby tam byla zaseta nenávist vůči Evropanům, protože tato území se nepodařilo nikdy v historii křižákům zcela dobýt a nyní je ovládli bez boje a zavedli tam svoji správu. Co ovšem nejvíc pobouřilo arabský svět, byl okamžik po druhé světové válce, kdy Anglie dovolila rozdělení Palestiny, kterou světové společenství, jako výsledek poválečných dohod, darovalo Židům a umožnilo vznik židovského státu Izrael. Arabové to dodnes vnímají jako zradu.
Prvotní problém vznikl už po první světové válce
Po první světové válce a rozpadu Osmanské říše vznikly na jejím bývalém území nové státy, jejichž hranice byly namalovány bez toho, že by přihlížely k rozložení tamního obyvatelstva, které nikdy nebylo homogenní. Například na území Sýrie žijí, mimo dalších, sunnité, šíité, křesťané, Jezídové, alavité, Kurdové, kteří jsou sice také sunnité, ale tvoří samostatný národ, největší národ na světě, který nemá vlastní stát. Do toho se začaly míchat politické struktury jako Fronta an-Nusrá, což je frakce Al-Káidy, Hizballáh, vládní strana Baas, Amerikou podporovaní vzbouřenci, wahhábisté ze Saúdské Arábie v Islámském státu. Je logické, že tolik zájmů a tolik rozdílů v jednom státě muselo vést k občanské válce. Nyní v Sýrii a Iráku probíhá to, co probíhalo před 20 lety v Jugoslávii.
Bez toho, že by došlo k dohodě o vzniku nových států, hranic jejich území a vytvoření jejich nových samostatných vlád vzniklých z voleb, boje neustanou a budou zuřit ještě další roky, až do úplného vyčerpání nebo vyhlazení.
Dnešní Arabové v Sýrii už vesměs nejsou těmi zaostalými Araby, jakými byli před 100 lety. Mnoho z nich je vzdělaných, žijících v relativním blahobytu, komunikujících se světem a vědoucích, jak vypadá svět okolo. Právě tato střední třída opustila své domovy a hledá útočiště v okolních státech, ale také v Evropě. Většina nejchudších obyvatel a lidí bez vzdělání nemá co ztratit, a proto bojuje v bratrovražedné válce. Aleppo je třímilionové město v Sýrii. Na jeho území působí nejméně devět armád, které se vzájemně vyvražďují, všichni se všemi. Každá čtvrť ve městě vede válku proti ostatním čtvrtím. A podobně vypadá situace v celé Sýrii.
Když říkáme, ať se uprchlíci vrátí zpátky domů bojovat proti nepříteli, musíme si uvědomit, že nemají kam. Do které čtvrti se mají vrátit a za koho a proti komu mají bojovat? Kdo má vlastně vyhrát a kdo doopravdy vyhraje?
Pohodlí na zemi bližší než ráj v nebi
S rozrůstající se a sílící globalizací dochází ke ztrátě původních náboženských hodnot. Víra obyvatel ochladla, lidé nechtějí být dále manipulováni, chtějí žít jako na Západě, chtějí žít na Západě. Jak se ztrácí vliv náboženství, vzniká velký počet extrémistických a fanatických náboženských skupin, které se snaží globalizaci ve svých zemích zastavit a zavést tam tuhé teokracie z dob dávno minulých. Ale jejich obyvatelstvo už nechce bojovat za Alláha, nechce pokládat životy ve jménu víry, aby přišlo o své rodiny a majetky. Tito lidé odcházejí pryč ze svých zemí. Ti, kteří nic nemají, ti tam dál bojují na život a na smrt ve jménu Alláha.
Po Asii se nyní emancipuje arabský svět a my bychom měli vytvořit takové programy, které by urovnaly kmenové a náboženské spory, rozdělily nefunkční státní útvary na přirozená etnická území. Pak zavládne mír a přijdou investice na oživení nových státních celků a vybudování infrastruktury. To udrží tamní obyvatele na místě a část těch, kteří už přišli k nám do Evropy, se vrátí zpátky domů.
Stěhování národů
Globalizace uvedla do pohybu stovky milionů lidí po celém světě. Nyní se mění arabský svět, který je na emancipaci připraven jen částečně, ale trend je jasný: bez ohledu na snahy islamistů bude globalizace pokračovat, bude růst úroveň vzdělání, příjmy obyvatel, bude růst jejich majetek a bude se vytrácet touha bojovat, protože ta přináší riziko, že člověk, který bojuje, zemře nebo o všechno přijde. Ať už v muslimském světě dojde k jakýmkoliv peripetiím, tento trend je nezadržitelný. Extrémy jsou odsouzeny k zániku, lidé chtějí žít hezké životy bez válek. Lokální války stále existují a vypuknou i nové, ale celková situace ve světě je nejklidnější, jaká kdy v historii byla.
Třetí světová válka je nepravděpodobná
Třetí světová válka, o níž se nyní začíná mluvit, je zatím nepravděpodobná. USA a EU tvoří sice jen desetinu světové populace, ale 50 procent hrubého domácího produktu celého světa. NATO je mnohonásobně silnější než Rusko, Čína nebo jakýkoliv jiný stát světa, dokonce než celý zbytek světa dohromady. Ruská armáda je svojí silou na úrovni armády britské. Navíc je technologicky zastaralá nejméně o 20–30 let, ne-li více. EU a USA mají proti zbytku světa tak obrovský technologický náskok, že je možné, že se ostatním zemím ve vývoji spíše vzdalují, než aby je ostatní země doháněly. USA a EU se soustředily na vývoj nových technologií a výrobu zboží přenechaly zbytku světa. To je ta změna, o níž jsem psal na začátku: průmyslová společnost na Západě se změnila nejprve na společnost služeb, následně na společnost IT a technologií, a průmyslovou výrobu přenechala zbytku světa.
Česká republika zůstává na trase
Naše země je průmyslovou výrobnou Evropy. Místo kopírování softwaru kopírujeme stroje. Ve velkém chrlíme auta, autobusy, vlaky, tramvaje, elektrárny, ale nic z toho jsme nevymysleli. Vyrábíme to, co umějí udělat i v Číně, a abychom byli konkurenceschopní Číňanům, musíme mít jejich čínské platy, ale ceny máme jako na Západě. Služby nejsou v Česku dostatečně rozvinuté a jejich cena je tak podhodnocena, že si práce ve službách nikdo neváží a přenecháváme ji cizincům. Přes nesporné jednotlivé úspěchy naší vědy a výzkumu nám do technologické společnosti chybí desítky let.
Musíme změnit produkci naší země na výrobu s vysokou přidanou hodnotou. V Německu vyvinou nový motor s unikátním systémem spalování a mají na něm desítky patentů. Přidaná hodnota práce lidí, kteří motor vyvinuli, činí tisíce procent. Pak se postaví továrna v Česku a my montujeme motory sice po milionech, ale s přidanou hodnotou jednoho nebo dvou procent. Proto je naše produktivita práce malá, ne, proto, že bychom málo pracovali, ale máme malou přidanou hodnotu. Musíme více myslet a méně se dřít.
Brzy začne exodus Afričanů
Zpátky k exodům. Po emancipaci Arabů bude následovat emancipace Afričanů. Ona už částečně probíhá, ale až se plně rozhoří konflikty dřímající pod povrchem ve střední Africe, budeme zažívat podobné uprchlické vlny, jaké dnes zažíváme z arabského světa.
Sucho vyžene lidi z jejich domovů
Aby toho nebylo málo, dalším aspektem je klima. Pokud právě probíhající silné klimatické změny přinesou sucho, a to vyústí do hladomoru v Africe a některých arabských zemích, nikdo tamní obyvatele neudrží na místě a chudí nebo bohatí, všichni se dají na pochod. To pak teprve bude exodus par excellence. Můžeme klidně postavit kolem EU deset metrů vysoký plot a obehnat ho minovými poli s ostřelovači, ale nebude nám to nic platné.
Je třeba se připravit na příchod cizinců
Kromě ekonomických programů a skutečného míru ve třetím světě musíme připravit i programy integrace etnik přicházejících do Evropy. Za 20 let jsme přijali a nový domov v naší xenofobní české společnosti našlo půl milionu cizinců, což představuje pět procent celé populace. Je pravděpodobné, že za dalších 20 let tady bude žít dalších půl miliónu cizinců, to už bude 10 procent naší populace. Je třeba pro nově příchozí připravit způsoby integrace, učinit z nich rovnocenné členy společnosti, dát jim vzdělání a práci, nikoliv je ostrakizovat a držet zavřené v ghettech. Lidé zahnaní do kouta mají tendenci se radikalizovat. Pomůžeme-li jim, můžeme předejít budoucím problémům. Zabránit jejich příchodu, přes veškerou snahu, není možné.
