Zástupkyně ombudsmana opět otevřela kauzu smrti narkomana v amoku v Teplicích. Kauzu již použil časopis Alarm článkem Saši Uhlové k obvinění policistů z rasismu. Nyní zástupkyně ombudsmana přichází s nesmyslným obviněním – s tím, že policisté, kteří v kauze zasahovali, nevolali běsnícímu muži záchranku včas. Co kdyby si dámy udělaly jeden páteční večer volno a vyrazily s „rychlou rotou“, policejní hlídkou kolující v autě městem, která jako první přijíždí k hlášeným incidentům?
„V šetření, které jsem zahájila z vlastní iniciativy, jsem se zaměřila na zákonnost postupu policie a přiměřenost použití donucovacích prostředků. Mé šetření v žádném ohledu nenahrazuje postupy orgánů činných v trestním řízení,“ předeslala zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková. A píše o známé kauze z Teplic, kdy úplně zfetovaný muž opakovaně fyzicky napadl – pěstmi a údery hlavou – zaparkovaný automobil. Po jednom z útoků hlavou se sám knokautoval, tak na něj zavolali policejní hlídku, která jej zpacifikovala a zavolala mu záchranku, když zkolaboval. V sanitce pak – měl nemocné srdce a vysokou hladinu pervitinu v krvi – zemřel.
Viděno zleva
Kauzu okamžitě zneužil server a2arm. Novinářka Saša Uhlová do reportáže o události – tak, aby to nenapsala ona sama, ale aby to bylo „nezávislé“ vyjádření příbuzných mrtvého narkomana – zapracovala etnicitu mrtvého. V článku cituje rodinu oběti: „Mamince to říct nemůžu, je nemocná, nepřežila by to,“ třese se zoufalstvím pětačtyřicetiletá žena na sídlišti v Bílině. Její o rok starší bratr Stanislav Tomáš v sobotu zemřel během policejního zásahu nebo krátce po něm. Simona Tomášová pláče. Vrátila se právě z policejního výslechu. Přála si vidět bratrovo tělo, které jí ale neukázali s tím, že je na pitvě. Chtěla na policii podat trestní oznámení, protože je přesvědčena, že policie smrt jejího bratra zavinila, ale policie ho s ní odmítla sepsat. „Ptali se mě, jestli byl agresivní, jestli s ním byly problémy. Oni to chtějí hodit na něj, že je to jeho vina, že zemřel,“ říká vyděšeně, pak ji ale přemáhá vztek. „Oni si myslí, že si to můžou dovolit, protože jsme Cikáni, ale já to tak nenechám, zabili člověka, vždyť mohl ještě žít! Měli mu nasadit pouta, odvézt ho na stanici, jestli něco udělal, nebo i zavřít do vězení, ale proč ho zabili?“
Poté Uhlová dodává: „Aby policie přesvědčila veřejnost o správnosti svého postupu, označuje zesnulého za recidivistu a zdůrazňuje, že byl pod vlivem drog.“ Zesnulý ovšem byl recidivista pod vlivem drog a policie říká čistou pravdu. Když to, že byl kriminálník, sdělí novinářce sami příbuzní mrtvého, tak to nezpochybňuje. Ale o pár řádek dál se k očerňování policie za ten samý výrok vrací: „Zatímco policie skrze své mluvčí i sociální sítě komunikuje svou verzi příběhu a používá k tomu i argumenty, které vedou k očerňování zesnulého, jako že se jedná o recidivistu a člověka závislého na drogách, obyvatelé domu, před kterým zásah proběhl, mluvit nechtějí.“
Pikantní je, že ve velkém materiálu o exekucích a exekutorech naopak etnicitu úplně vynechala, i když je klíčová. Nezmínila problém úžery, lichvy mezi Romy, která má ještě o kus brutálnější podobu než obchod s bídou, který provozuje část exekutorů. Na rozdíl od „úžerníka“, romského lichváře, nepošle exekutor vaši dceru šlapat, když se opozdíte se splátkou.
Viděno z hodna
V prosinci zveřejňuje k té samé kauze svou zprávu zástupkyně ombudsmana: „Zpráva o šetření z vlastní iniciativy ve věci zákroku Policie ČR vůči panu A., k němuž došlo v Teplicích dne 19. června 2021: Šetření jsem se rozhodla zahájit na základě zpráv z médií, a to s akcentem na zákonnost postupu Policie ČR a přiměřenost použití donucovacích prostředků. Mé šetření v žádném ohledu nenahrazuje postupy orgánů činných v trestním řízení, a tedy ani není závislé na výsledku soudní pitvy, která by měla určit příčinu smrti pana A. Na tomto místě současně podotýkám, že dle mně poskytnutých dosavadních informací není interní šetření události vedené Krajským ředitelstvím Policie ČR Ústeckého kraje uzavřeno.“
Zástupkyně ombudsmana pokračuje: „Policisté zasahující na místě pochybili tím, že záchrannou službu volali až s tříminutovým zpožděním, ačkoli nutnost lékařského ošetření byla od počátku zjevná s ohledem na zdravotní stav pana A. (ovlivnění návykovou látkou, vytékání krve z úst).“
Ve zdůvodnění pak píše: „Za chybu v této fázi zákroku považuji to, že policista volal záchrannou službu až v čase nahrávky cca 4:00, a nikoli dříve, přestože již před 3 minutami se přestal podílet na zklidňování pana A. Přitom bylo od počátku zjevné, že dotyčný lékařskou pomoc potřebuje (pan A. byl pod vlivem návykové látky a byl zraněn), byť se ještě nejednalo o bezprostřední ohrožení života, resp. toto riziko nebylo zjevné.“ Mgr. Monika Šimůnková, zástupkyně veřejného ochránce práv.
Jak vypadá realita?
Když si „zdůvodnění“ paní zástupkyně přečtu, dojdu k závěru, že s paní Šimůnkovou nežijeme v jedné zemi. Nebo – což je pravděpodobnější – nikdy neviděla a nedokáže si představit, co obnáší jedna služba výjezdové „rychlé roty“ v páteční noci. Kdyby policie volala ke každému člověku, proti kterému zakročuje, záchranku v případě, že by byl pod vlivem a tekla mu z pusy krev, bude záchranka vyjíždět za tu noc třeba dvacetkrát. Zfetovaní, opilí a pozvracení jsou klienti policejních zásahů zcela standardně a volat kvůli tomu záchranku by znamenalo vyřadit ji z provozu a nechat stranou lidi, kteří měli autonehodu nebo infarkt. Položím otázku mluvčímu policie: Kolik prosím měsíčně řeší policie případů, kdy zadržuje nějakého člověka s nápadně nestandardním chováním – to jest, kolikrát měsíčně by policie musela k zákroku volat lékaře, kdyby jej volala vždy, když zadržuje někoho nápadně zdrogovaného / opilého / psychotického?
„Tyto statistiky se bohužel nevedou, ale jednoznačně se bude jednat o desítky obdobných zajištění denně. Měsíčně to budou stovky. Ročně se tedy bavíme o tisících osobách,“ uvádí plk. PhDr. Ondřej Moravčík, vedoucí oddělení tisku Policie ČR.
Policie nemá být apriorní nepřítel!
Osočení policie paní Šimůnkovou je závažný problém. Nevím, zda paní Šimůnková vůbec v životě někdy viděla člověka v podobném stavu, v jakém byl onen narkoman a recidivista v Teplicích. Vím však naprosto jistě, že se nikdy nepodílela na pacifikaci zperníkovaného magora, co upadl do amoku, a že si vůbec nedokáže představit, jakou má amfetaminy sjetý jedinec sílu a jak totálně ztrácí i pudové zábrany.
Zperníkovaný člověk v amoku například útočí i na oči. Paní Šimůnková pravděpodobně netuší, že jedinci v podobném stavu i koušou. A že policisté nesou při KAŽDÉM zákroku proti podobně zřízenému člověku značná rizika ublížení na zdraví. Že nevědí, zda je takový člověk nepokouše a tím nenakazí žloutenkou či HIV, zda jim nevyrazí oko nebo zda z montérek nevytáhne dýku a nevrazí ji policistovi do břicha. A když se zadaří, agresor je zpacifikován bez zranění policisty a hlídce skončí služba, přijdou ti muži, kteří hlídali zákonnost a pořádek pro nás všechny, přečtou si o sobě nejdříve, že jsou rasisti, a pak, že zásadně pochybili. Že měli nejdříve ze všeho – když viděli, že je pán zfetovanej a krvácí z úst – volat záchranku. Což je pro každého, kdo v životě absolvoval s policejní výjezdovou jednotkou „rychlou rotou“ byť jen jedinou službu, zjevný nesmysl.
A pokud chce působit jako ochránkyně práv, musí akceptovat, že svá práva mají i policisté a že ta práva – třeba na dobrou pověst – jim nikdo nesmí svévolně a zlovolně svým fantazírováním pošlapávat. Argumentace paní zástupkyně, že měli policisté ihned zavolat lékaře, protože řádící násilník byl zfetovaný a měl potlučený obličej, nemá s realitou vůbec nic společného. Takto postupovat prostě není možné, to policie dělat vzhledem k tomu, že by volali záchranku tak ke každému druhému či třetímu zadržení, nemůže. Obvinění od paní zástupkyně jsou sluníčkářské fantazie, vybájené od psacího stolu. A bohužel její fantazie jsou pro policisty mimořádně urážlivé.