Předsedkyně SOCDEM Jana Maláčová FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 / Hruskama
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 / Hruskama
KOMENTÁŘ / V naší zemi občas nastane situace dávno popsaná Haškem: „Tak nám zabili sociální demokracii…“ Znám dvě a ani jedné není škoda. Pokud jde o spolek kolem pana Paroubka, nejde skutečně o nic. Strana SOCDEM by se ale měla pokusit o zmrtvýchvstání, už se jí to povedlo po sametové revoluci! Bohužel její sjezd skončil výhrou paní Maláčové, což je špatně pro stranu i její voliče. Ti si to ovšem zatím neuvědomují. Pokusím se vysvětlit, oč jde.
Jsem občankou České republiky i Francie a v obou zemích jsem se hlásila k levici, konkrétně jsem byla po roce 1989 členkou ČSSD a jinak též desítky let Socialistické strany ve Francii. Myslím, že o jejich historii a poměrech v obou zemích vím dost, proto vůbec nechápu, jak mohla paní Maláčová prohlásit, že jejím vzorem je Nová lidová fronta ve Francii. Pokud není frankofonní, expremiér pan Špidla by jí mohl leccos vysvětlit. Ostatně někteří osvícení členové strany pochopili a raději odešli, viz pan Petříček, paní Buzková a doufám, že odejdou i další s vizí nějaké nové struktury.
Nejsem si jista úspěchem tohoto úsilí, ale nic jiného jim nezbývá, protože představa spolupráce s paní Konečnou (pod nálepkou Stačilo! se špatně skrývá KSČM, co si budeme povídat) je výsměch všem hodnotám, o nichž mluvíme a k nimž se hlásíme po sametové revoluci. A navíc, chce-li budoucí slepenec SOCDEM-KSČM získat populistickými hesly voliče, ti už dávno jsou u Babiše a Okamury, jako ve Francii odešli od komunistů k Le Penové. Tento typ přeběhlíků Marx neblahé paměti nazýval lumpenproletariát, ale kdo dnes čte Marxe, že?
Pokusím se (spolu s mým manželem Pierrem Berthelonem) v následující části o analýzu francouzské aliance, aby čtenář mohl posoudit naprosto nesmyslnou vizi paní Maláčové: „Udělat to jako levice ve Francii.“
Jak vznikla Nová lidová fronta
Nová lidová fronta (N.F.P. ) – pojmenovaná podle volební aliance (F.P.) z roku 1936, která umožnila levicovým stranám vytvořit vládní koalici s podporou, ale bez účasti komunistické strany ve vládě, jíž předsedal socialista Léon Blum – se zrodila v červnu 2024 po rozpuštění Národního shromáždění prezidentem Macronem a tváří v tvář naléhavé potřebě nabídnout voličům levicovou alternativu schopnou dosáhnout většiny – nebo alespoň být aliancí s největším počtem zvolených poslanců v poslanecké sněmovně – v době, kdy po volbách do Evropského parlamentu 9. června 2024 všechny průzkumy předpovídaly vítězství krajně pravicové strany Marine Le Penové Národního shromáždění (Rassemblement National, R. Le Pen) a jejích spojenců.
Tato koalice sdružuje většinu levicových stran, od trockistické ultralevice po sociálnědemokratickou Parti Socialiste (P. S.), přes Parti Communiste (P. C.) a Europe Écologie les Verts (E. E. L. V.), ale především La France Insoumise (L. F. I.). ) – krajně levicovou stranu, jejíž vůdce Jean-Luc Mélenchon je bývalý trockista, bývalý státní tajemník z řad Socialistické strany a trojnásobný kandidát v prezidentských volbách, v nichž dvakrát získal v prvním kole kolem 20 % a umístil se na třetím místě.
V období před prezidentskými volbami v roce 2022 navrhl Jean-Luc Mélenchon a jeho strana vytvoření počáteční volební aliance s cílem zúčastnit se parlamentních voleb, které ve Francii následují po prezidentských volbách (od ústavní reformy z 2. října 2000).
Tato aliance, složená ze čtyř hlavních levicových stran, známá jako Nouvelle Union Populaire Écologique et Sociale (N.U.P.E.S.), umožnila těmto stranám postavit v jednotlivých volebních obvodech společné kandidáty a získat tak vyšší počet poslanců, než kdyby vyslaly kandidáty každá zvlášť, neboť volební systém pro parlamentní volby je dvoukolový, většinový, kdy ve druhém kole mohou kandidovat pouze ti, kteří v prvním kole získají více než 12,5 % registrovaných voličů.
Ale i když volební výsledky, kterých tato aliance dosáhla, jí umožnily vyslat do Národního shromáždění poměrně velký počet poslanců, brzy v ní vyšly najevo extrémní rozdíly v tak důležitých otázkách, jako je jaderná energetika, mezinárodní vztahy (členství v NATO, členství v Evropské unii, zda podporovat či nepodporovat Ukrajinu, postoj k izraelsko-palestinskému konfliktu, podpora či odsouzení chávistického režimu ve Venezuele atd. ), nebo záměrně protidemokratické, až antisemitské postoje a výroky LFI a jejího vůdce, který obhajuje násilí proti policii, odmítá označit Hamás za teroristické hnutí a vykresluje ho jako hnutí odporu, jehož akce jsou oprávněné, což vyústilo v předložení samostatných seznamů pro evropské volby.
Avšak navzdory nejlepšímu výsledku levice, který získala listina Raphaëla Glucksmana, kandidáta podporovaného Socialistickou stranou (téměř 14 % oproti necelým 10 % pro kandidátní listinu LFI), a velmi špatnému mínění drtivé většiny voličů o Jeanu-Lucu Mélenchonovi, se zdálo, že vlajkovou lodí této nové levice zůstává LFI.
Katalog nefinancovatelných opatření
Po zániku NUPES bylo nutné urychleně vytvořit nové spojenectví, aby bylo možné v parlamentních volbách, které následovaly po rozpuštění Národního shromáždění, nabídnout jednotné kandidátní listiny, aniž by se brala v úvahu touha voličů získat pro sociální demokracii převahu nad Mélenchonovou krajní levicí. Během několika dní byl vypracován volební program, který ponechal stranou všechny názorové rozdíly a rovnal se katalogu nefinancovatelných opatření (215 miliard eur nových výdajů za 55 miliard eur dodatečných příjmů, tj. rozdíl 160 miliard eur), aniž by se zdálo, že to kohokoli z levice zajímá, stejně jako je nechává chladnými katastrofální finanční situace země.
Tváří v tvář hrozbě vítězství Marine Le Penové (jejíž program byl o něco méně fantaskní, ale stále ponechával roční mezeru 21 miliard eur mezi ohlášenými novými výdaji a očekávanými příjmy), jejíž strana v prvním kole výrazně zvítězila s více než třetinou hlasů, se však všechna politická uskupení, od krajní levice až po parlamentní pravici, rozhodla zablokovat Rassemblement National tím, že ve druhém kole systematicky odstoupí ve prospěch kandidáta, který není z RN, nebo je s ní spojencem a má nejlepší předpoklady porazit kandidáta krajní pravice. Výsledkem této „republikové fronty“ bylo zvolení neovladatelné sněmovny – celkově 1/3 levice a krajní levice, 1/3 středu a tradiční pravice a 1/3 krajní pravice.
Co je však na postoji NFP zajímavé a znepokojivé, spočívá spíše v důsledcích těchto spojenectví než v jejich zjevné provázanosti s cílem získat moc. Ve skutečnosti si L.F.I. a její „vůdce maximo“ dokonale uvědomují odmítavý postoj, který vzbuzují u naprosté většiny francouzského obyvatelstva, včetně velké části tradičních sociálnědemokratických voličů.
Ale v pasti volebního systému, který vyžaduje, aby vytvářeli aliance, pokud doufají, že si udrží křesla, neměli vedoucí představitelé P.S., kteří vědí, že jejich voliči nejsou ochotni vytvářet aliance se středem, jinou možnost než přijmout hegemonii L.F.I., a to pod hrozbou ztráty řady zvolených zástupců, a tím i veřejných finančních prostředků strany.
Strategie L.F.I. navíc vychází z poznání, že tradiční levicový elektorát – dělníci, zaměstnanci, sociálně slabí a nezaměstnaní – byl pro F.N. definitivně ztracen a že je nyní čas obrátit se na další okrajovou část obyvatelstva, zejména na voliče, kteří se dosud spíše zdržovali hlasování a pocházejí z přistěhovaleckého prostředí, zanedbaných čtvrtí a kajícných „intelektuálů“, kteří věří, že za všechna neštěstí tohoto obyvatelstva může kolonizace.
Varování pro demokratickou levici v Česku
Aby toho bylo dosaženo, je třeba vystoupit z vyježděných kolejí a zaujmout zcela extremistické postoje, často antisemitské, aby se zalíbily muslimskému obyvatelstvu, které je tradičně protiizraelské (například pogromy ze 7. října jsou oslavovány a popisovány jako hrdinský čin bojujícího lidu vedeného bojovným a odbojným předvojem, výzvy k propalestinským demonstracím vedle otevřeně antisionistických organizací vyzývajících ke zničení Izraele…. ), a antisystémové tím, že neustále hecují lavice Národního shromáždění, a to až do té míry, že brání jeho řádnému fungování.
P.S., vládní strana, která byla pravidelně u moci více než 40 let, byla zcela pohlcena L.F.I., a to tak, že v současnosti ztratila pozici věrohodné levicové alternativy, stejně jako ekologové z E.E.L.V., jejichž vnitřní rozpory a zcela výstřední postoje některých jejích představitelů je staví zcela mimo pole potenciálních vládních stran. Co se týče komunistů, ti se již více než 20 let pohybují pod hranicí 5 % a nehrají již žádnou významnější roli.
Strategie volebního spojenectví s extremistickými strukturami se tak jeví jako past pro demokratické strany, které nemohou používat stejnou rétoriku ani stejné metody, aniž by ztratily svou duši, přestože právě tyto metody a rétoriku si přeje část jejich nových voličů. Rozhodně to není dobrá strategie pro demokratickou levici v České republice, natož pro stabilitu a kvalitu české demokracie.
