Současný konflikt arabských velmocí kvůli Kataru postavil proti sobě naše spojence.

Nesporně nejméně stabilní oblastí světa je svět muslimský, zejména pak jeho arabská část (byť současná první, nebo druhá nejnebezpečnější teroristická organizace na světě působí v Nigérii). Můžeme spekulovat, proč tomu tak je. Jistě nebezpečným výkladem tamního náboženství, možná také větší horkokrevností některých národů (speciálně pak mužů nebo pochopitelně také vdov po bojovnících). Roli nesporně mnohdy hraje také neuspokojivé zakreslení hranic (po první světové válce i jindy) nebo neblahé sloučení více etnických a náboženských skupin do jednoho státu. Ať už jsou však důvody jakékoli, musíme mít enormní zájem na stabilitě v tomto regionu.

Mějme na paměti, že nikdy nemáme jistotu, zda terorista či diktátor hlásící se k nebezpečnému výkladu islámu není sebevražedným útočníkem. Zbraně hromadného vraždění v rukou takového diktátora pak nepřinášejí šanci na rozumné vyjednávání. Tím se takové režimy liší od komunistů. I když třeba v případě nevyzpytatelného severokorejského krajně levicového diktátora, který nedávno zaútočil (byť neúspěšně) na japonskou výlučnou zónu, těžko říci. Musíme doufat, že severokorejští generálové jsou rozumnější.

Chceme‑li bezpečí v arabském světě, neobejdeme se bez silných spojenců. Nabízejí se čtyři velmi silní hráči: Turecko, Egypt, Saúdská Arábie a Pákistán.

Problémem Pákistánu je, že se jedná o jadernou velmoc a tamní pobočka teroristické organizace al‑Qaida se podle spojeneckých zpravodajských služeb z dlouhodobého hlediska snaží o převzetí tamního jaderného arzenálu. Dokonce ani takový pacifista jako Barack Obama (Demokratická strana) se proto nevzdal působení útočných dronů přímo v Pákistánu.

Zbývající tři zmíněné státy mají vysoký potenciál zůstat našimi spojenci, nebo alespoň partnery na bázi rozumu.

Egypt byl dlouhodobě naším věrným spojencem, takže jsme si možná ani neuvědomovali, že tomu tak nemusí být napořád. Zvykli jsme si totiž na prezidenta Hosniho Mubaraka. Když byl v pokročilém věku svržen, vykašlali jsme se jako Severoatlantická aliance na něj. Toho si samozřejmě museli všimnout naši spojenci v regionu a tak není divu, že když jel později bývalý americký viceprezident Dick Cheney (Republikánská strana) na dovolenou po Blízkém a Středním východě, musel svým přátelům z oblasti ohledně obratu v americké politice vysvětlovat, že Barack Obama nemá stejné názory jako všichni Američané a není americkým prezidentem natrvalo.

Důvodem, proč nás (NATO) přestali tamní spojenci chápat, však nebylo jen úplné odvrácení od Mubaraka. Úplně nepochopitelný byl rovněž Obamův obrat, kdy slíbil útok na syrského diktátora, získal k němu některé evropské spojence a na podzim 2013 celou akci odvolal (byť výměnou za likvidaci oficiálně přiznaných syrských chemických zbraní s výjimkou chloru). V neposlední řadě vyvolal naprosté nepochopení Obamův postup v Iráku. Americká vláda ponechala Irák úplně na holičkách v občanské válce (která by mimochodem po odchodu diktátora Husseina a jeho klanu nutně přišla bez ohledu na to, kdy a jak by odešel). Proč Obama nechal třeba těžce dobývané město Fallúdža znovu obsadit Husseinovými spojenci (teroristickou organizací Islámský stát, což je bývalá irácká al‑Qaida), aby později pomáhal irácké vládě s jeho dobýváním? Když něco nechápou ani stovky amerických veteránů, kteří kvůli tomu protestovali před Bílým domem, tím spíše to nemůžeme vysvětlit našim arabským spojencům.

Současný Egypt už je sice po krátké době vlády teroristické organizace Muslimské bratrstvo (resp. jejích spojenců) opět v rukou potenciálně spojenecké vlády, ta se však obrací spíše k Vladimiru Putinovi. Nicméně se s egyptskou vládou alespoň můžeme snažit udržovat korektní vztahy, jak to koneckonců dělá Donald Trump (Republikán).

Se zbývajícími dvěma možnými partnery však nyní máme velký problém. V Saúdské Arábii je velmi tvrdý režim, v Turecku je prezident, který se úspěšně snaží uchopit co největší moc a navíc kvůli tomu také přitvrzuje.

Saúdská Arábie byla společně se zmíněným Egyptem naším jediným spojencem ve válce v Zálivu na počátku 90. let a bývalému americkému prezidentu George W. Bushovi (Republikán) se dařilo udržovat s tamní dynastií nadstandardní vztahy. Od roku 2015 je však na nás tento spojenec pěkně rozzlobený. Důvod? Uvolnění sankcí vůči Íránu. Tamnímu nepřátelskému režimu tak byla uvolněna hromada peněz na zahraničních účtech a navíc teď může získávat materiál pro vývoj a výrobu jaderných zbraní. Saúdská Arábie (a také Izrael) se proto nechala slyšet, že se cítí být ohrožena a bude rovněž uvažovat o vojenském jaderném programu. Armádní výdaje Saúdské Arábie jsou přitom odhadem třetí až čtvrté na světě (po USA, ČLR a možná Ruské federaci). Jedná se o významný stát také kvůli svému členství v ropném kartelu OPEC. Jak se však v posledních měsících ukazuje, tato organizace už nemá díky břidlicovému plynu v Severní Americe i dalším okolnostem zdaleka takový vliv na vývoj světové ceny energií, jako tomu bylo v minulosti.

A jak jsme na tom s Tureckem? Turecko bylo jedním z klíčových členů NATO již během Studené války. V době války v Iráku neprošla účast turecké armády (tedy připojení se k pětičlenné koalici) v parlamentu jen velmi těsně. Současný prezident Recep Erdogan byl v letech 2003 až 2014 premiérem a rozhodně s ním bylo možné jednat.

Vztahy mezi Turky a aliancí se však zhoršily především poté, co „západní“ státy kvůli Kurdům kritizovaly tureckou účast na bojích v Sýrii, a poté, co Turecko po sestřelení ruského letounu na hranici Sýrie a Turecka pochopilo, že bude výhodnější přiklonit se na stranu Ruské federace.

Za zhoršení vztahů s Tureckem si tedy do značné míry můžeme sami. Nepomáhají ani výroky „západních“ politiků o arménské genocidě. Otázkou je, jaký smysl takové výroky mají, byť jsou pravdivé. Arménie je, možná částečně i z donucení, na straně Ruska, Turecko by mohlo být na naší straně.

Rozkmotření s Tureckem má ještě dva další významné důvody. Za prvé, zejména politici z Evropské unie nechápou, že chce Erdogan před svými voliči vypadat za každou cenu jako vítěz. Mohli by mu to usnadnit, zvlášť v případech, kdy to nic nestojí. Za druhé, EU nedoceňuje význam Turecka při řešení migrační krize. Žádný stát nepřijal tolik syrských uprchlíků jako právě Turecko. Kritika, že tam žijí v nuzných táborech a nemají žádnou perspektivu (tedy kromě případného návratu), je sice pravdivá, ale není jasné, na koho směřuje. Proč by měli nést většinu nákladů Turci? Neměli bychom jim více pomáhat? Pomoc v Turecku je navíc logicky ekonomicky efektivnější než kdesi v Calais, kde migranti ve velkém stavějí zátarasy kamionům s nadějí, že se dostanou do Británie.

Nyní však máme velký problém. Probíhá totiž absolutní blokáda Kataru ze strany některých arabských států. Katar je totiž spojencem Íránu a navíc podle Saúdské Arábie i dalších států podporuje Muslimské bratrstvo či palestinské Hnutí islámského odporu (což je veřejné tajemství). Důvodem konfliktu je také katarská, na regionální poměry velmi liberální televize Al Jazeera, která kritizuje mimo jiné i saúdskoarabský režim.

Jenže Katar je rovněž strategickým spojencem „z rozumu“ Turecka. Takže zatímco Turecko v posledních týdnech ohlásilo posílení své armádní účasti v Kataru a v důsledku blokády se paradoxně zvyšuje celková závislost Kataru na Turecku, Saúdská Arábie a další státy blokující Katar nyní přišly se seznamem požadavků, mezi nimiž je přerušení diplomatických vazeb s Íránem, zastavení vysílání televize Al Jazeera a okamžité uzavření turecké vojenské základny.

Tak babo raď, na čí stranu se teď máme dát. Vyhladovění lidí v Kataru bychom přece nemohli přihlížet. Oba naše klíčové arabské spojence, tedy Saúdské Araby i Turky, bychom se však měli snažit si udržet.