Střelba v hospodě pochopitelně otevřela otázku, jestli by pomohlo, kdyby lidé nosili s sebou více zbraní. To není otázka na politiky, aby to „povolili“, protože kdo zbraň skutečně chce mít, tak ji mít může, splní-li podmínky. Pokud je nesplní, tak zbraň, míněno střelnou, mít nebude.

To, o čem se mluví, je ve skutečnosti jakási mentalita ozbrojování. U nás jaksi není samozřejmým zvykem, že má někdo doma pistoli. Někteří lidé ji mají a také nosí s sebou. Jistý vysoce postavený politik 90. let jednou v rozhovoru přiznal, že pistoli nosí s sebou. Když byl jednou u Hlavního nádraží obstoupen „snědými tvářemi“ (jak to popsal), prostě vytáhl pistoli z kabátu a měl pokoj. Pochopitelně se ve srovnání hned poukáže na Spojené státy, které z našeho hlediska působí trochu jako western. Zároveň ale vidíme i druhu stránku věci. Mimo jiné ji pojmenoval Homer Simpson, když vlastnictví zbraně pro svou osobu obhajoval argumentem, co kdyby přišel anglický král a chtěl si vzít kus Ameriky. Rozšířené vlastnictví zbraní má svůj původ v tom, jak země vznikala, stejně jako má své historické kořeny švýcarská domobrana. Jde o to, jestli historické důvody stále trvají. Svět, kde hrozí islamistický terorista, je jiný, než ten ve kterém hrozil anglický král. (O dost jiný.)

Slyšet obě strany

Debaty na internetu, tedy ty, kterých se účastní aspoň průměrně inteligentní a slušní lidé, upozorňují na argumenty z obou stran. Pokud jde o nebezpečí, že bouchačku bude mít každý, platí i to, že auto má skoro taky každý a auto je také nebezpečné. Vražený útok by šel spáchat i pomocí trabanta. Zatím nikoho nenapadlo řešit, že je mezi lidmi mnoho řidičských průkazů, maximálně se mluví o tom, že osmnáctiletý mladík, byť vybavený papírem, auto ve skutečnosti řídit neumí. Zabít se dá i kanystrem benzinu a mačetou a mnoha dalšími způsoby, které nebudeme návodně šířit. Jen chtít.

Představa, že společnost podlehne kultuře zbraní, není radostná. Je to přinejmenším klasický případ krátké deky, z které čouhá hlava, nebo trčí nohy. Dobro plodí jako vedlejší produkt i zlo. Po každé střelbě v americké škole se objeví úvahy obojího typu. Kdyby doma nebylo možno sebrat tatínkovi zbraň, nestřílelo by se na spolužáky. Protiargument: kdyby v té třídě měl někdo zbraň, nebylo by tolik obětí. Je to klasický spor, která nelze racionálně vyřešit.

Co když to bude mít každý?

Představa, že mnoho lidí kolem nás, v autobuse, v hospodě, v práci, bude mít po ruce zbraň, kterou bude schopen rychle použít, je poněkud tísnivá.

Pokud přesně nevíme, co máme dělat, je nejlepší nechat to tak, jak to je a vyřešit zjevné praktické problémy. Tedy aby psychiatr věděl, že jeho pacient je držitelem zbrojního průkazu a aby policie dokázala rychle jednat, dokud je čas.

Musíme si ale uvědomit, že duševně narušení a nebezpeční lidé byli, jsou a budou a nedá se s tím mnoho dělat. Jinak bychom věřili pohádkám, kterých teď jistě pár uslyšíme.