Spolupracovník deníku FORUM 24 vydává novou knihu s názvem Diplomatické Theatrum Mundi. Přinášíme ukázky ze dvou kapitol. Přečtěte si, jaké je to být diplomatem.
Ekonomická diplomacie
Oblíbenou mantrou politiků je v oblasti ekonomické diplomacie „podpora exportu“. Ta v jejich očích zpravidla spočívá v tom, že dotyčný představitel přijede do některé země (čím exotičtější, tím větší jsou pak jeho zásluhy), promluví se svými partnery a představí na byznys fóru, na veletrhu, výstavě nebo při podobné příležitosti zástupce českých firem, kteří jej doprovázejí (obyčejně za své peníze, protože si cestu platí). Politik potom odjede, pochlubí se doma i v navštívené zemi v televizi a v novinách, a za měsíc jede zase „otevírat dveře“ někam jinam.
Z vlastní zkušenosti neznám případ, kdy taková akce vedla přímo ke zvýšení našeho exportu do dané země. Smlouvy a ujednání jsou výsledkem předchozí činnosti diplomatů a pracovníků resortních ministerstev, a podpisy politiků jsou jen ornamentem celé návštěvy. Stává se dokonce, že politik trvá na tom, že chce během návštěvy „něco podepsat“ a když není nic sjednáno, poslouží i jakýkoli nezávazný a vcelku nepodstatný dokument. Co nesjednají sami podnikatelé s případnou asistencí zastupitelského úřadu (třeba i jako iniciátora) dávno před příjezdem delegace, to nezařídí žádná delegace, i kdyby byla na té nejvyšší úrovni. Výstupem takových návštěv bývá v lepším případě příslib dalších jednání a zkoumání nabídky nebo návrhu.
Za jednu z hlavních činností diplomatických misí a diplomatů se v ekonomické oblasti považuje takzvané „otevírání dveří“. Podle názoru politických činitelů a „kapitánu průmyslu“ je to jeden z podstatných přínosů zahraniční služby ekonomickým zájmům státu. Úspěšnost „otevírání dveří“ je v praxi problematická a někdy se zcela míjí účinkem. Pokud neexistuje jasná a pravdivá představa o trhu, který chceme „dobýt“ nebo se na něm alespoň částečně uplatnit, nebo když diplomat, otevírající dveře, nemá dostatečnou podporu politickou či jinou, může otevírat dveře, jaké chce, ale výsledek se bude kriticky blížit nule.
Poučným, zajímavým a svým způsobem i zábavným příkladem je v tomto ohledu dopad obchodní mise lorda Macartneye do Číny v letech 1792–93.
Britský ministr vnitra, který byl ve své předchozí kariéře i hlavou britské Východoindické společnosti, požádal lorda Macartneye, aby vedl obchodní misi do Číny. Jeho lordstvo mělo dost vysoké finanční i společenské požadavky, ale ty byly přijaty výměnou za slib, že „bude šířit evangelium volného obchodu, otevře Británii nové přístavy a trhy, založí stálou ambasádu v Pekingu a povede průmyslovou a vojenskou špionáž“. To jsou stejné požadavky, jaké se v zásadě kladou i na dnešní obchodní mise. O špionáži se dnes tak otevřeně nemluví, protože tu zpravidla mají za úkol jiné instituce než ministerstvo zahraničí nebo ministerstvo průmyslu a obchodu.
Britská delegace putovala přes Macao do vnitrozemí a prý byla po celou dobu pod bedlivým dohledem císařské tajné služby. Asi po ročním cestování dorazila delegace do Pekingu, kam ji předběhly zvěsti o zvláštních darech, které přiváží císaři, Byli mezi nimi například trpaslíci vysocí „jen jednu stopu“ nebo naopak „slon velikosti kočky“. Delegace byla sice přijata u císaře, ale nepříliš srdečně, a její dary, astronomické přístroje, dalekohledy a planetária, císaře nezaujaly. Označil je prý za hračky pro děti. Britskou neznalost důležitých kulturních faktů ilustruje vysvětlení, proč císař odmítl i dobře vypérovaný kočár, „který Britové přivezli v naději, že jim otevře brány k exportu“. Dozvěděli se totiž, že císař „nikdy nedovolí, aby kdokoli seděl výš než on a byl k němu otočený zády.“ Kočár bez kočího je samozřejmě k ničemu. Když za Druhé opiové války v roce 1860 dobyli Britové a Francouzi Peking, našli dary, prý „zcela nedotčené“, v jedné ze stájí císařského paláce.
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _
Diplomacie na hraně a za čárou
Člověk, který tráví tolik času v zahraničí a který je vystaven nesčetným lákadlům a svodům od laciného alkoholu přes auta až po hodně drahé ženy, má tisíce možností dopustit se nějakého přestupku nebo i trestného činu. Na rozdíl od obecného názoru na diplomaty se jich většina dokáže těmto pastem vyhýbat. Kdyby to bylo tak, jak to můžeme vidět v televizních seriálech, musela by se diplomatická služba vyznačovat mimořádnou fluktuací pracovníků, vysokou kriminalitou, obrovskou rozvodovostí a nekonečným zástupem alkoholiků. Ve skutečnosti tomu tak samozřejmě není a například personální stabilita bývá u ministerstev zahraničí obvykle nejsilnější z celé státní správy.
Diplomat je v zemi své působnosti vázán nejen služebními předpisy a zákony své země, ale také zákony země působnosti. Od pravidel silničního provozu po zákony na ochranu ústavy a demokracie. Výsady a imunity, které mu jeho postavení poskytuje, způsobují, že některé předpisy se na diplomaty nevztahují (tudíž je diplomat ani nemůže porušit), jiné je chrání před případným šikanováním ze strany státní správy dotyčné země.
Za některé činy, jinak trestné, nebývá diplomat potrestán orgány země vyslání, protože jej chrání imunita. Mohou to být dopravní přestupky a jiná drobná porušení předpisů a zákonů. Pokud se jich diplomat dopustí, ministerstvo zahraničí země jeho působnosti se pak obyčejně v klidu a diskrétně dohodne s ministerstvem diplomata a ten je podle povahy svého provinění odvolán domů, přeložen jinam, propuštěn nebo i předán k potrestání.
Existují různé místní úpravy (například město New York neodpouští dopravní přestupky diplomatům z OSN), ale ty jsou obyčejně upraveny bilaterálními dohodami mezi zúčastněnými zeměmi. Hodně také záleží na dobré vůli a vzájemném pochopení. Byli jsme jednou s rodinou na výletě v jižní Brazílii, kde jsme se pohybovali v blízkosti paraguayských hranic. Je to citlivá oblast, přes kterou vedou nesčetné pašerácké stezky a místní policie se tak má co ohánět. Zastavila nás hlídka, které jsem předložil nikoli pas, ale doklad totožnosti, standardně vydávaný diplomatům. V Brazílii jím tehdy byla miniaturní knížečka asi o čtyřech listech, která třeba na letištích budila údiv personálu. Byl jsem si jistý, že policisté státu Paraná nikdy neviděli diplomatickou espézetku (v Brazílii modrobílá) a že jim nejspíš ani písmena CD nic moc neříkají. Pár dní předtím jsem byl totiž u benzinky dotázán, zda „CD“ znamená „Cámara dos deputados“, „Poslanecká sněmovna“. Starší z policistů mne požádal, abych otevřel kufr auta. Nic jsem tam neměl a chvilku jsem zaváhal, jestli se s ním mám dohadovat nebo ne. Než jsem se rozmyslel, přistoupil k nám mladší z policistů s mou diplomatickou knížečkou v ruce a beze slova kolegovi ukázal na poslední stránku. Bylo tam upozornění pro policejní orgány, že držitel dokumentu je diplomat požívající imunity a že mu policie má vyjít všemožně vstříc. Policista se na mne podíval, pokrčil rameny a s omluvou, že nikdy diplomatické auto neviděl, zasalutoval a rozloučil se.
Může se stát, že nastane situace v podstatě neřešitelná. Ve stejné zemi, ale v hlavním městě Brasília, se velvyslanec jedné evropské země dopustil dopravního přestupku, byl zachycen radarem a policejní hlídka ho zastavila. Policisté si samozřejmě ihned všimli, že se jedná o auto s diplomatickou SPZ, a tak řidiče vybídli, ať klidně pokračuje dál. Ale ouha, narazili na poctivého Seveřana a ten trval na tom, že zaplatí pokutu. Policisté mu dlouho vysvětlovali, že od něj nemohou pokutu vybrat, protože jeho SPZ není vedena v elektronické databázi. Velvyslanec trval na svém, ale nakonec svou snahu vzdal a zklamán odjel. Když mi svůj zážitek vyprávěl, byl pohoršen tím, že není považován za řidiče, jako jsou ti ostatní, a na historce neviděl nic komického.
_ _ _ _ _ _ _ _ _
Odjakživa využívají tajné služby v zásadě primitivní, ale účinnou taktiku, jak získat ke spolupráci nebo jak kompromitovat diplomaty všech stupňů, muže i ženy. Nástrojem bývá osoba opačného pohlaví (podle okolností i pohlaví stejného), než je osoba cílová. Protože tradičně jsou diplomaty většinou muži, bývá zpravidla nástrojem žena. Hezká, mladá a přitažlivá. Mata Hari byla sama vyzvědačkou a od svých partnerů získávala informace, které její patroni využívali hned nebo až při vhodné příležitosti. Takové spolupracovnice byly například za komunistického režimu v Československu využívány proti osobám z „nepřátelské“ ciziny.
MZV u nás i v zahraničí čas od času vydávají pro své zaměstnance bezpečnostní příručky. Nejde v nich jen o bezpečnost při práci nebo v případě válečného konfliktu či přírodní katastrofy. Jejich součástí jsou také informace, které mají lidem pracujícím na zastupitelských úřadech pomoci, aby si věděli rady v situacích, jež jim připadají podivné, podezřelé nebo zjevně ohrožující, a s nimiž třeba ještě nemají žádnou zkušenost. Součástí bývá i poučení, jak se zachovat ve chvíli, kdy se člověk stane objektem zájmu nepřátelských služeb, jak taková situace vlastně vypadá, jak na ni reagovat a jak se zachovat. Nejde přitom jen o osobní bezpečnost pracovníka a jeho blízkých, ale i o zajištění bezpečnosti informací, prostor ZÚ a samozřejmě i technických prostředků. Vedle toho všichni pracovníci MZV, kteří se chystají na výjezd do zahraničí, musí projít speciálním zpravodajským školením. Nebývá nijak dlouhé a podrobné, jde zase spíš jen o upozornění a základní orientaci. Rozhodně se tam nikdo neučí psát neviditelným inkoustem, vkládat „štěnice“ do květináčů nebo obratným chvatem zlikvidovat protivníka.
Z naší vlastní praxe posledních asi deseti nebo patnácti let jsou veřejně známy nejméně dva případy, kdy se náš diplomat nechal vyprovokovat a posléze nachytat tajnou službou. Jednou to bylo se ženou, ve druhém případě s mužem. V obou případech nešlo o získání informací, ale o provokaci s cílem diskreditovat naši zemi a způsobit potíže naší zahraniční službě.
Diplomati, zejména muži středního a vyššího věku, obyčejně ve vyšších diplomatických funkcích, se někdy stávají doslova lovnou zvěří. Lovcem ani zdaleka nebývají jen nebo hlavně tajné služby. Všude a vždy se například na recepcích vyskytují ženy různého věku, ale s jediným cílem – „ulovit“ zajímavého a stále ještě „perspektivního“ partnera. Kolik z nich jsou jen obyčejné zlatokopky a kolik jich spolupracuje se státními orgány, to se nedá říci. Oba typy jsou vždy přítomny. Pohybují se s nenuceností nechvalně známé „holubí letky“ pražských důchodců, kteří svého času navštěvovali podobné akce v Praze, kde se vždycky dobře najedli a napili. Tyto ženy se ovšem chtějí nejen najíst a napít, ale ještě si i něco užít. Jaká je „výtěžnost“ jejich aktivit, opravdu nevím, ale troufám si hádat, že je nenulová.
Samozřejmě není možné předem zabránit podobným selháním, ale někdy přece jen lze odhadnout, zda se jedná o riziko. Samozřejmě že nelze lidi kádrovat podle jejich sexuální orientace, vzhledu a manželského stavu, ale někdy je třeba výhodné vyslat do některé země staršího usedlého muže, protože bude automaticky požívat většího respektu. Vyslání diplomata je mimo jiné i záležitostí státního zájmu a tehdy je třeba uvažovat i o těchto okolnostech. Ve většině zemí je to opravdu jedno, ale v některých ani trochu. Vždycky je dost jiných destinací, kde ta samá osoba může odvést skvělou práci a nebýt přitom vystavena zbytečným nesnázím a těžkostem. Nezapomínejme, že diplomat se nepohybuje jenom v „bezpříznakovém“ a kultivovaném diplomatickém prostředí, ale chodí nakupovat, do společnosti, jezdí na výlety a pohybuje se i v nediplomatickém prostředí. Dostává se tak do prostředí, které je podstatně víc kulturně specifické a platí v něm všechny stereotypy o cizincích, ženách, mužích a diplomatech, jako v prostředí českém. Někdy ovšem i úplně jiné a mnohem hůř snesitelné.
