Přinášíme ukázku z nové knihy z Edice Revolver Revue Svátek Lukáše Csicselyho. Hrdina jeho prozaického debutu nahlíží s hravým okouzlením a melancholickým sarkasmem bizarní atmosféru ospalého městečka vyšinutého na několik dní z všedních kolejí pořádáním filmového festivalu. Novinka bude uvedena v rámci Večera Revolver Revue v Jerichu.

Dveře se zabouchly, autobus vystřelil. Rychle jsem se chyt, abych neupad, ale drobné mi popadaly. Opatrně jsem přidřep, abych je posbíral. Shlížel na mě modrý pracant. Nosem na mě valil chumáče. Disciplínu nimáji, na vójnu s ními! zaslech jsem. Posbíral jsem jen ty nejbližší. Podivájvy, jak rozhazúje!

Ti dva seděli až vzadu. Po cestě mě sledovaly tucty očí. Měřil jsem každý krok. Seděli proti sobě. Ke komu přisednu? Zvolil jsem Josefinu.

„Proti směru se mi dělá špatně,“ vysvětlil jsem.

Vybuchli smíchy. Rychle ho pak spolykali, ale koutky jim stejně cukaly. Měl jsem zůstat!

„Tak se na to podívejte, drazí,“ řval Petr, „lidé dobří jedou do práce, a my ještě nespali! My jedeme dál!“

Josefina se schovala do dlaní a celé je smíchy poprskala. Já se rozhléd. Cestující zírali, někteří se otáčeli.

„No jsme to ale hejsci!“ křik jsem ironicky.

Otočení se obrátili, ostatní se odvrátili, ale bezmála všichni zavrtěli hlavou. Souhlasili se mnou. Se sebeironií je těžké pořízení. Proč nemá v davu odezvu jak strach či vztek? Otočil jsem se k oknu. Tvář zohyzděná studem. Kouk jsem na Josefinu. Pohnul se jí koutek, ale oči z Petra nespustila. Ponořil jsem se do sedačky. Ta autobusová nebyla hluboká. Zavřel jsem oči.

„Jen pověz, jsem zde čtvrtý den, a ještě jsem neviděl jediný film!“ ozval se jeho hlas, nato její pousmání. „Vytvořil jsem to ale jedinečný koncept! Pověz! Kdo navštíví filmový festival, aniž by zhlédl jediný film?“

„Kóncapt,“ zavrněla s ironií.

„Pomyslela si,“ prones hrdě.

„Pomýslal si,“ vyslovila smyslně.

„A víš, co?“ vybuch nadšeně.

„Ni?“

„Pojďme si film pustit! Nastala pravá chvíle! Vždyť nejsme

na festivalu!“

„Paráda!“

„Představ si, potom budu moci říct – na filmovém festivalu jsem letos viděl jeden jediný film, ale ne v kině, ale v autobuse, ale ne v tom, kterým jsem na festival přijel, ba ani v tom, kterým jsem odjel!“

„Hmm. Jak tajámny! A jak na to?“

„Takto!“

„Jásny – jak z raklámy!“

„Tak. Tak.“

„Mam podóbny!“

„Výborně!“

„Mmm…“

Že jen slyšel, o to jistěji jsem poznal rozhovor čiré sympatie. O slova nejde, jen o to, jak se pronesou. Ne vyjádřit význam, jen náklonnost. Cítil jsem se v té tmě tak sám. Slabounce zazněly žestě. Otevřel jsem oči.

Petrovi v klíně ležel tablet. Tím se předtím osvěcovali? Tenká obrazovka a na ní kreslený film.

„Ju,“ zavyla Josefina dětsky.

Lolita i matróna, fascinující!

„Co to je, ty vole?“ zachraptěl jsem.

„Animák, býku.“

„Aha.“

Autobus zatočil, dovnitř vpadlo slunce a film smázlo.

„Proto nikdy nepouští sluníčko do kina!“ prohlásil jsem a hledal, jak mu zabránit.

Nepřišel jsem na to. Chtěl jsem alespoň poslouchat, ale zvuk filmu mizel v hluku motoru.

„Slyšíš to?“ zeptal jsem se Petra.

„Ano.“

„Ale nevidíš?“

„Ne…?“

„Tak pro tebe to je rádio a pro nás monitor. A já na monitoru

nic nevidím!“

„Ja jo,“ ozvala se Josefina.

„Aha,“ pokrčil jsem rameny.

Uvelebil jsem se. Lomoz motoru uspával.

Vzbudily mě rány na sklo. Rozlepil jsem víčka. Petr s Josefinou mi za sklem mávali a tolik se bavili, že zuby cenili jak kobyly. Josefina udělala dlouhý nos.

Chvíli trvalo, než mi došlo, že hrozí odjezd. V tu ránu jsem se lek, zved a zamotal. A pak jsem tak rychle vyvrávoral, že jsem ani cestující nevnímal.

„To si ze mě děláte prdel, ne?“ zařval jsem. Hořel jsem afektem. Z motanice se mi udělalo zle a míchanici alkoholu a šťáv jsem měl až v puse. Nevolnost posiluje afekt. Ti dva jen stáli a čekali.

Na Petra jsem vyvalil oči. Jeho v odrazu zahořely.

Na Josefinu jsem se zamračil. Její mě zarazily. Cosi v nich. Rychle jsem promnul své upatlané, abych líp viděl. A ano, její liščí se rozšířily – nadhled zmiz. Jak opravdu zvířecí… Bylo vidět skrz. Nevím co, ale rázem mě to uklidnilo. Usmál jsem se. I ona se usmála a odhalené se zas skrylo. Zas jen pohled, co odráží domněnky. Ale i chvíle stačila, abych měl dojem, že cosi sdílíme.

„Prómiň,“ udělala lolitu.

„To byste mě bez mrknutí oka nechali jet do háje?“ zeptal jsem se.

Petr se šklebil.

„Kuš sim,“ prohlásila Josefina, „bus tu dlouho čáka. To vim.

V najhóršim by ťa řídič výhnal a to by snad nibýlo žádny dráma! Spiš švánda!“

Autobus byl prázdný, jen autobusák u volantu spal.

„Ten? Ten by mě vytáh za pačesy! To že by byla švanda?!“

Josefina kývla hlavou. Petr se usmíval.

Šli mlčky, tohle ticho bylo z příjemnějších. Vešli jsme do parku. Začlo mě pálit v krku. Zhluboka jsem nasával chladný ranní vzduch. Nepomohlo to, spolk jsem pár krknutí. Oni v sobě také cosi řešili.

„Rád bych si zakouřil, a nemám cigarety,“ oznámil Petr.

„Nikouřim,“ opáčila Josefina.

„Nemám,“ dodal jsem.

„V podchódu budámy míjat trafíku,“ oznámila Josefina.

Šli jsme podél smrduté silnice plné aut a nakonec klesli do oprýskaného podchodu. Poplivaného, pomalovaného. Jak všechny podchody, díra do řiti. V útrobách ležela malá pasáž. Trafika a květinářství. V obou otevřeno, v obou se nakupovalo. Petr zmizel v trafice. Stáli jsme s Josefinou sami. Podíval jsem se na ni. Usmála se a odhlédla, ale škvírou oka mě sledovala. Ta špička naostřená tuší mě popichovala. Byl jsem z ní jak na trní. V trafice dost lidí, v květinářství jen dva. Dostal jsem nápad. Mrk jsem na ni a šel. Nechápavě naklonila hlavu. Vešel jsem do květinářství a rázem strnul:

„Býly tam spousty a spousty lídi – mláda Starkóva, Stařícky s vnúky, Spúrny, Novótna, Nóvak, Nóvy…,“ povídala stařenka před pultem.

„A Novotóvá nibýla?“ ptala se stařenka za pultem.

„Nibýla, tu níkdo nízval.“

Spontánnost ze mě vyprchala; přerušit pavlačový rozhovor se mi zdálo nemožné. Čekal jsem.

„… Kozícky, Kozóvsky, Kozohórsky, Lukávsky…“

Josefina nechápavě nakláněla hlavu.

„… A Lúčny, póvim vam, byl, ávšak jho drúžka ni! Ási sa pohadáli, ábo umřála!?“

„Níkdo ji nipózval, si mýslim…“

Už tam s Josefinou stál i Petr a oba nakláněli hlavu.

„… Pry ji jádnou pozváli a óna nipříšla, tak už ji vic nízvou.“

„A proč nibylávy?“

Zrud jsem a studem ztuh. Odcházel jsem a měl škleb.

„Copak jsi tam dělal?“ zeptal se Petr.

„Nic. Šel jsem se na něco zeptat,“ vysvětlil jsem, ale znělo to jak výmluva.

„Áha,“ naklonila Josefina hlavu na druhou stranu, „pan chťal

po ránu čárstvy kvjáty!?“

„No jasně,“ odpověděl jsem a zprůsvitněl.

„Jistě! Čerstvé květiny a čerstvé pečivo, tak vypadá správné ráno,“ spolk Petr rty a chápavě kýv, „počkejte!“

Z kýble 10 kč vzal povadlou chryzantému, přerušil stařenky, zaplatil. Stařenky se potěšily, pozdravily a pokračovaly.

My s Josefinou čekali. Petr přistoupil a kytku na mě napřáh.

„Co?“ nechápal jsem.

„Prosím – květinka – jak jsi chtěl!“

„Eh, jo?“ přijal jsem ji

Do hlavy se mi valil vztek, Josefina se smála, žaludek se hlásil. Měl jsem chuť tu kytku sežrat, jak to z nevolnosti dělají psi.

Knihu si můžete koupit na webu Revolver Revue.