Liberálně-konzervativní síly po volbách čelí výrazné levicově-populistické většině. Musejí proto spolupracovat, aby zabránily destrukci ústavního i hodnotového systému. Jedinou překážkou spolupráce na pravici se může stát evropská otázka, kterou je nutno „vytknout před závorku“.

Výsledky voleb přinesly zásadní přelom: Výraznou většinu v poslanecké sněmovně mají strany, které své působení zakládají na odporu k politickému systému, případně na pohrdání politikou jako takovou. Tato antipolitická a protisystémová většina ve sněmovně sice není koherentní, přesto však všechna uskupení, která zahrnuje, můžeme charakterizovat jako levicová a populistická, a to jak z hlediska cílů, tak z hlediska struktury voličů a jejich očekávání. Tato situace neznamená pouze to, že pravolevý politický střet (mnohými považovaný za překonaný) je zpět. Pravici ze vzniklé situace vyplývá zásadní úkol: hájit principy liberální demokracie a parlamentní formy vlády, ale také připravit ucelený program pro dobrou budoucnost České republiky.

Systém v ohrožení, žádné rezervy pro budoucnost

Rizika nynější situace jsou dvojího typu. Jednak můžeme čelit pokusu o přepsání ústavního systému, zejména cestou nahlodávání dělby moci a záruk občanských práv prostřednictvím referend. V současném společenském klimatu nejsou nejmenší předpoklady k tomu, aby referendum plnilo funkci nalezení všeobecné vůle; zcela jistě by se jednalo pouze o krok k další polarizaci veřejnosti a k dalšímu prohlubování příkopů, jako se to stalo již s přímou volbou prezidenta. Jistě, řada prvků našeho ústavního systému odstranění demokracie a svobody brání, ale na rozdíl od minulých dvou dekád už není nepředstavitelné, že k takovým pokusům dojde.

Druhý problém je dlouhodobý, méně spektakulární, ale rovněž vážný: Jsme naprosto nepřipraveni na horší časy. Relativní prosperita země se projídá, uplynulé volební období bylo z hlediska systémových počinů a investic státu v podstatě promrháno. Odcházející vláda nebyla konfrontována s nutností řešit v zásadě žádný závažnější problém; orientovala se pouze na korumpování voličů – rozdáváním a slibováním dalšího rozdávání.

Lze však čekat, že příznivá ekonomická situace se neudrží navždy. Plyne to jednak z logiky ekonomických cyklů (nelze vyloučit globální vlnu další ekonomické krize) a jednak z toho, že na struktury českých veřejných financí zásadně a tvrdě dopadne snížení přílivu peněz z evropských strukturálních fondů po roce 2020. To zvýší tlak na veřejné rozpočty v Česku a najednou bude nutné se rozhodovat o skutečných prioritách. Současné vládní strany, zejména ANO, které se změnilo v levicově populistickou formaci, na to nejsou připraveny. Ani mentálně, ani z hlediska reálné kompetence.

Andrej Babiš si ovšem tato rizika do jisté míry nepochybně uvědomuje. Velmi by se mu hodilo mít koaliční vládu s pravicovým partnerem, na jehož „tlak“ by mohl svádět nepříjemná opatření. Sbíral by populární úspěchy, zatímco problémy by přenášel na koaličního partnera. Pro pravici by to bylo smrtící.

Povinnost ubránit senát

Pravice musí pracovat na tom, aby fungovala jako tvrdá a srozumitelná opozice, která bude programově a personálně připravena na převzetí správy státu po dalších volbách. Na cestě k tomu však brání zjevná překážka, kterou je rozdělenost dnešní české politiky napravo od středu.

Již před volbami jsem psal o tom, že z liberálně-konzervativních stran je v české politice pouze ODS dlouhodobě životaschopná. Volby tuto tezi potvrdily. Nejde pouze o to, že ze všech „tradičních“ parlamentních stran jediná ODS získala vyšší podporu oproti výsledku z voleb 2013. Volby také ukázaly, že TOP09 existuje v zásadě pouze v Praze, ve všech ostatních regionech se pohybovala mezi přibližně 2 až 5 % hlasů. Podobně STAN získal výraznější počet voličů pouze ve Středočeském a Libereckém kraji. A konečně, KDU-ČSL dospěla ke svému druhému nejhoršímu volebnímu výsledku za polistopadové období (5,8 % celostátně), relativně lépe dopadla jen na Moravě a ve východních Čechách.

Úkolem a povinností pravice je sjednotit liberálně-konzervativní voliče a nabídnout příští rok silné kandidáty pro senátní volby. Je nutné za všech okolností zabránit tomu, aby levicově populistická a autoritářská uskupení získala ústavní většinu v senátu. Odpovědnost za to připadá zejména ODS jako nejsilnější tradiční straně a druhé nejsilnější parlamentní straně v současnosti.

Rozděleni evropskou otázkou?

Integrace pravice je v zásadě možná. Z programového hlediska by to nemusel být možná příliš velký problém, jakkoli ve všech zmíněných subjektech existují i proudy či osobnosti, které jsou ne středové, ale spíše už levicové. Nelze se však samozřejmě integrovat se všemi za každou cenu, nabídka voličům musí být hodnotově jasná a programově kompaktní.

Na cestě k integraci vlastně leží jen jediný balvan, a to „evropská“ otázka. Jsem přesvědčen, že se toto téma přeceňuje: Žádná reálná debata o odchodu z EU zde neprobíhá (jakkoli má nyní SPD ve svém programu požadavek referenda o členství). Aby probíhala, musel by totiž někdo předložit určitou koncepci případného alternativního fungování Česka mimo EU.

Ta by v podstatě musela v plném rozsahu nabídnout představu řešení všech otázek, které nyní musí řešit Velká Británie v souvislosti s brexitem – a teprve uvidíme, jak při tom bude úspěšná. Taková koncepce zde naprosto schází. Veškerý český euroskepticismus, hojně rozšířený mezi lidmi, ale i uvnitř v zásadě všech stran, má intelektuálně velmi mělkou podobu.

Euroskeptická póza je totiž nanejvýš publicisticko-glosátorská záležitost, nikoli relevantní politická koncepce. Ale i kdyby se taková koncepce objevila, nepochybně by se ukázalo, že Češi jsou sice k Bruselu ještě o něco kritičtější než k domácí politice, podpora budoucnosti země mimo EU by však reálně byla mizivá. Na výběr by totiž byly jen tři možnosti:

1. Pozice přidruženého státu beztak podřízeného evropské legislativě, aby byl zachován přístup na jednotný trh, po roce 2020 jistě také spolu s povinností hradit ekvivalent příspěvku do evropských fondů (na Balkáně by tak kromě „norských“ fondů byly rozdělovány také nějaké fondy „české“).
2. Zpřetrhání všech vazeb volného obchodu (80 % našeho vývozu jde do EU), hraniční kontroly a perspektiva vylidnění země odchodem podstatné části mladé generace (jaké dopady to na zemi má, se lze poučit v baltských zemích a do jisté míry na Slovensku, kde se to z jiných důvodů dělo a děje).
3. Přimknutí se k Rusku a k jeho pokusu o „eurasijský blok“, s nímž však Česko nesousedí geograficky, nemá s ním skutečně významné ekonomické vztahy a rozhodně s ním nesdílí kulturu.

Vstříc odpovědným voličům

Politická koncepce pro budoucnost ČR mimo EU tedy neexistuje, přinejmenším ne v rámci liberálně-konzervativní pravice. Jistě, jsou zde jistě různé názory na konkrétní podobu EU. Ty však liberálně-konzervativní spektrum nesmějí rozdělovat, zejména ne v současné vnitropolitické situaci.

Pokud bych měl vyjádřit osobní postoj, domnívám se, že v zásadě nejfunkčnější byla evropská integrace v období před Maastrichtskou smlouvou (1993), tedy před snahou o zavedení prvků státu na evropské úrovni. Mám za to, že toto je v jádru i většinový pohled v ODS, pokud jej vyjádříme jinak než zažitou, ale nepříliš šťastnou formulí „ani eurohujeři, ani europesimisté“. Dnes jsme však téměř o 30 let dále a nelze dělat nic lepšího, než v každém jednotlivém případě posuzovat pozici ke konkrétním navrhovaným společným evropským rozhodnutím a politikám a obecně usilovat o to, aby Evropa řešila skutečně jen to, co musí být nezbytně řešeno na unijní úrovni.

„Unijní“ téma bychom proto v jistém smyslu měli „vytknout před závorku“. Podařilo-li by se tímto funkčně vyřešit schizma liberálně-konzervativní pravice, voličům, kteří chtějí žít svobodně a mít odpovědnost za vlastní život, by se tím v příštích volbách otevřela možnost podpořit program, který by měl potenciál získat jistě 20, možná však až 40 % hlasů. Je naprostá iluze myslet si, že by něčeho podobného mohla ODS dosáhnout naopak pokusem získat si ty voliče, kteří vždy hledají někoho, kdo by se o ně postaral, dnes volí SPD a z velké části ANO a dříve volili KSČM a ČSSD. Můžeme si myslet, že by tito lidé spíše než jistoty, dávky a výhody zvolili větší odpovědnost sami za sebe?

ODS se znovu stane určující politickou silou v zemi, až sjednotí středopravé, liberálně-konzervativní voliče, získá si zpět důvěru všech generací a obnoví svou atraktivitu pro mladé lidi. Nezbytným krokem na této cestě je „vytknout před závorku“ otázku EU, přizvat k diskusi ostatní středopravicové formace a zejména jejich voliče a nabídnout silný liberálně-konzervativní program pro dobrou budoucnost země. Země, jež bude moderním a příjemným prostorem pro svobodný život lidí, kteří jsou podnikaví a chtějí mít svůj život ve vlastních rukou.