Katalánsku byla při událostech navazujících na protiprávní referendum z 1. října definitivně ukradena možnost stát se v blízké budoucnosti nezávislým státem. Toužit po životě v nezávislém státě v rámci nezávislého sociálního uskupení – národa – je zcela v pořádku. V pořádku je také toto právo vyžadovat. Co když vás ale zradí vaše vlastní politická reprezentace a svými jednostrannými kroky poruší celou řadu zákonů, čímž absolutně zdiskredituje vaše právo a tím vám ho ukradne?

Katalánsko je součástí Španělska. To je a vždy byl neoddiskutovatelný fakt. Přesvědčivý argument pro historickou legitimitu katalánské nezávislosti bychom museli hledat v hodně vzdálené minulosti. Katalánsko vlastně jako samostatný, nezávislý správní celek (a obzvlášť ne v současných hranicích) nikdy neexistovalo. Disponovalo rozsáhlou autonomií, kterou ztratilo v roce 1714. Tato autonomie byla v rámci španělského celku tím nejbližším k nezávislosti, co kdy Katalánsko mělo (tedy ještě kromě jepičích vyhlášení nezávislosti v celkem pěti případech, včetně toho současného, které však nikdy nenabyly žádné legislativní formy).

V současnosti je katalánský region integrální součástí Španělského království. A to se s největší pravděpodobností v blízké budoucnosti nezmění. Může za to španělská ústava z roku 1978, která jasně určuje, že Španělsko je územně nedělitelný stát. Fakt, že ústava byla vytvořena jako konsenzuální výsledek všech politických názorů (na její přípravě se podílel i zástupce katalánské menšiny a dlouhodobý poslanec za katalánskou regionální politickou stranu CiU Miguel Roca i Junyent) a byla tak nejen nástrojem, ale i symbolem přechodu k demokracii, řešení současné situace vůbec nenahrává. Ústava s aurou téměř posvátného dokumentu je jen těžko měnitelná a upravovatelná. Španělská politika na to naráží i v jiných případech, ať už se jedná o diskutované změny volebního systému, nebo pozice senátu.

Nyní tak na faktickou nepřekonatelnost ústavy naráží znovu Katalánci. Španělsko je podle ústavy nedělitelné a ústava je z výše zmiňovaných historických důvodů jako konsenzuální symbol mírumilovného přechodu od diktatury k demokracii neměnitelná. Katalánsko je tedy v právní pasti. Centrální vláda bude mít k dispozici vždy ten samý, ale stále pádný a logický argument v podobě ústavního pořádku.

Autonomní status Katalánska, který má oporu právě v ústavě z roku 1978, a jehož vykonávání nyní dočasně přebrala centrální vláda, má být jakousi náhražkou nezávislosti. Formální i reálná autonomie a samospráva, kterou díky němu Katalánsko má, je ale do určité míry oním důvodem stojícím za současnými problémy.

Katalánsko díky této samosprávě a výhradním právům na vzdělávaní formovalo mladé generace k obrazu svému – tvořilo národně uvědomělé Katalánce. K prohlubování rozkolu společnosti vede například na řadě škol nemožnost učit se španělštinu (a to i jako cizí jazyk). S autonomií roste iluze o zásadních rozdílech mezi Španěly a Katalánci, která je sice kulturně opodstatněná, ale provedeme-li zkratkovité porovnání mezi Čechy a Moravany, i zde najdeme neoddiskutovatelné kulturní rozdíly a odlišnosti, reálně ale jen odchylky v jedné společné kultuře. Díky udržování těchto témat při životě však může hrát otázka katalánství stále významnou roli.

Současná krize se vlastně začala odehrávat již po minulém – na posledním chvíli odvolaném – referendu z 9. listopadu 2014. Neústupnost centrální vlády vedla ke spojení separatistické politické reprezentace Katalánska, která si jako cíl vytyčila konání referenda o nezávislosti. Přestože neústupnou pozici centrální vlády znala a přestože věděla, že k vyhlášení referenda nemá pravomoc, zavázala se k tomuto kroku v kampani.

Za eskalaci španělsko-katalánských vztahů tedy může především katalánská politická reprezentace, která s vědomím limitů své pozice v rámci španělského práva vědomě postupovala v jeho nesouladu. Vnutila občanům představu, že může jednostranně vyhlásit referendum o nezávislosti, ačkoliv nemohla. Za pomoci od reality odtržených intelektuálů potom dominovala v bitvě o mediální obraz protizákonného referenda. Sama se však touto bitvou, jejím vítězstvím a neústupností spojenou se svou politickou pozicí zahnala do kouta.

Co je výsledkem? Katalánská politická reprezentace Kataláncům definitivně ukradla jakoukoliv šanci na získání nezávislosti. Tu totiž po událostech navazujících na 1. říjen 2017 španělská vláda nikdy nepřipustí. Zaprvé nikdy nepřipustí revizi ústavy. Zadruhé by ztratila na autoritě, a to si nemůže dovolit. A zatřetí je tu ještě nezmíněný, ale stále platný kontext výbušnosti pro ostatní autonomní celky Španělského království – ať už hovoříme o Baskicku, Andalusii, Galicii nebo Kanárských ostrovech.

Jediná šance prosadit katalánskou nezávislost existovala na úrovni politických jednání, právně opodstatněných kroků, které by sice zdlouhavě, ale postupnými kroky vedly ke změně právních pravidel a umožnily tak referendum a potenciální nezávislost. Protizákonnost, jednostrannost a agresivita kroků Carlese Puigdemonta a jeho spolupracovníků zastavila a znemožnila klidný dialog a paradoxně tak Katalánsku ukradla šanci na nezávislost.