Bez ohledu na skutečnou historii sledujeme dnes válku, kterou ve Stalinových stopách Putin vede pro obnovu imaginárního carského impéria. Jeho zjevně genocidní strategií je postupné dobývání etnicky očišťovaných území a současné vysilování Západu.

Vladimir Putin se rozhodl, že nastala pravá dějinná chvíle postavit spasitelské Rusko degenerovanému Západu. S odvoláním na dějiny a „svatá práva“ Ruska prohlásil čtyřicetimilionovou Ukrajinu za neschopnou a nehodnou samostatné existence. Napadením sousední země ale během několika dní naopak stmelil Západ proti sobě, jednou provždy stvořil a sjednotil moderní ukrajinský politický národ a z – ruskému světu, jazyku a kultuře nejbližší – ukrajinské společnosti si udělal nepřítele.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM dává zelenou americké základně v Česku a vystavuje účet předchozí vládě

Nový Týdeník FORUM v souladu se svým podtitulem „noviny pro obranu příslušnosti ČR k Západu“ pléduje za umístění americké základny…

Pokud Putin Ukrajinu nezničí, tak jiného než nepřátelského souseda mezi Karpaty a Charkovem Rusko na desítky let mít nebude. Musí se proto alespoň pokusit zničit veškerou ukrajinskou samostatnost a státnost, rozvrátit její společnost, zbavit ji elit a po stalinském a čínském vzoru „převychovat“ a násilně poruštit všechno, co zbude.

Tohle je v současné chvíli z ruského pohledu jediný výsledek, který by zfanatizovaná elita a zastrašená většina ruské společnosti byly schopné přijmout. Ukrajina už navždy bude jen zlým svědomím, rakovinným nádorem Ruska – a předznamenáním zkázy putinovské diktatury.

Brutální politika rusifikace

Základní argument ruské domácí propagandy se opírá o upravenou rusocentrickou verzi nikdy neexistujících „dějin“. Nezáleží na skutečnosti, že území dnešní Ukrajiny bylo od 14. století děleno mezi mocnější sousedy a cizí nájezdníky, především Zlatou hordu, Krymský chanát, Turecko, Švédsko, Litvu a Polsko.

Rusko se do této velké „země nikoho“ začalo se střídavými úspěchy prosazovat mnohem později než ostatní, až za cara Petra Velikého (1672-1725). A trvalo celé století mezi podepsáním polsko-ruského míru v roce 1686, které přiznalo Rusku alespoň území na východ od řeky Dněpr, a rokem 1783, kdy Rusko dobylo Krymský chanát, než se carské posádky a vojenské pevnosti na pobřeží Černého moře staly stálou připomínkou ruské přítomnosti.

Argumentovat ve 21. století takto „odvěkými nároky“ je stejně legitimní, jako kdyby si dnes Rakousko nárokovalo právo na většinu Balkánu, severní Itálie, Českou republiku, Slovensko, Maďarsko a kus Polska a Nizozemí k tomu. Až do začátku 20. století se pak o vládu nad západní částí území dnešní Ukrajiny přetahovalo Rusko právě s Rakouským císařstvím (později Rakouskem-Uherskem).

Na přelomu 18. a 19. století ovládl Ukrajinu, stejně jako ostatní slovanské národy a celou neruskou Evropu, romantismus a „hledání kořenů“. Ruské imperiální samoděržaví, které ukrajinskou identitu a jazyk neuznávalo, to nemohlo tolerovat.

Dále čtěte

Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala: Situace státu je rozpočtově neudržitelná

Miloslav Kala i po devíti letech dál povede Nejvyšší kontrolní úřad. Za ty roky se mu podle jeho slov podařilo dosáhnout řady…

Dovolte malé civilizační srovnání: Karel Havlíček Borovský (1821-1856), označovaný českými obrozenci za „mučedníka“, byl rakouskými úřady poslán na státní útraty na čtyři roky do pohodlného vyhnanství v Brixenu. Srovnatelný symbol ukrajinského národního obrození Taras Ševčenko (1814-1861) žil sice o dvanáct let déle, ale do svých čtyřiadvaceti let byl jen fyzicky trestaným nevolníkem a majetkem svého pána, za svoji uměleckou činnost pak strávil ve vyhnanství deset let a další čtyři roky pod tvrdým policejním dohledem. Na svobodě pobyl tedy pouhých devět let svého života.

Na konci první světové války dali Ukrajinci jasně najevo svoji vůli vytvořit od Ruska oddělený nezávislý stát. Bolševici však postupně všechny pokusy o samostatnost násilím potlačili. Stalin pak ve třicátých a čtyřicátých letech ve dvou vlnách řízeného hladomoru a nekonečných politických čistek zlikvidoval miliony Ukrajinců, do země poslal desetitisíce sovětských/ ruských řídících kádrů a zavedl brutální rusifikační politiku.

Izrael s ukrajinskou tváří

Za prvních padesát dní konfliktu opustilo svoje domovy už dvanáct milionů Ukrajinců, v naprosté většině z levobřežní Ukrajiny. Téměř pět milionů z nich odešlo do zahraničí. Ukrajinci nemohou válku vnímat jinak než jako boj o holou existenci.

Zatímco Rusko spoléhá na obrovskou číselnou převahu svojí regulérní armády, Ukrajina vyhlásila totální mobilizaci a rychle přechází na koncept armády všelidové. Vojenský konflikt se proto stále více projevuje i jako ostrý střet politických kultur.

Ukrajina prožívá válku jako nový začátek, jako obrat od postsovětské éry korupce, slabého státu a nejednotnosti směrem k zapojení do mezinárodní spolupráce s rozvinutými ekonomikami Západu.

Dále čtěte

Reportéři Týdeníku FORUM v okolí Kyjeva: Zkáza v místech, odkud odešli Rusové

„Zas bude dobře,“ line se z autorádia ukrajinská píseň. Ulice Kyjeva se opatrně plní lidmi. Dívka jede na koloběžce, babičky…

Dosavadní nevídaná jednota politického vedení dává zapomenout na předcházející postsovětské dekády i na kdysi tak důležitou osobní nevraživost mezi prezidenty Volodymyrem Zelenským a jeho předchůdcem Petro Porošenkem.

Dnešní ukrajinské vedení uznalo, že mu vděčí za čtyři roky budování koalice a vojenské spolupráce se Západem. Diskutovat minulé hříchy a omyly jako by přestalo mít pro Ukrajince smysl. O to důležitější je pro ně, jak se začíná zdát, budoucnost.

Je pozoruhodné, jak rozdílné je vystupování ruského a ukrajinského prezidenta. Vladimir Putin se od zahájení invaze neodvážil promluvit o budoucnosti. Volodymyr Zelensky svým občanům kreslí budoucnost obranyschopné nezávislé Ukrajiny jako kopie „velkého Izraele s naším vlastním ukrajinským obličejem“.

„Nikoho z nás nepřekvapí, když ve všech našich úřadech, supermarketech, či kinech budou ozbrojení příslušníci naší armády a Národní Gardy. Jsem si jist, že bezpečnost bude pro příštích deset let nejvyšším zájmem naší země,“ prohlásil v minulých dnech v jednom ze svých nočních proslovů k občanům.

Alternativa? Nekonečná jatka

Nejdůležitějším faktorem pro co nejrychlejší skončení této pro celý svět destabilizující šílené putinovské agrese je však tvrdá a koordinovaná západní diplomacie, která co nejdříve dokáže postoupit dál než k doplňování výzbroje ukrajinské strany.

Pokud Západ hodlá bojovat jen do posledního ukrajinského vojáka a dovolí vítězství ruské agrese, bude to předznamenáním i jeho konce. Prestižní britský deník The Guardian už na začátku dubna v redakčním komentáři přednesl několik těžkých rozhodnutí, která Západ bude dříve či později muset zvážit.

Těch pět návrhů – vyhlášení dvou bezpečných zón pod ochranou Severoatlantické aliance na západě Ukrajiny a v Oděse, označení raketových a dělostřeleckých jednotek útočících na civilní objekty za legitimní cíle pro odvetu NATO, vyzbrojení ukrajinské armády dostatečným počtem letadel a tanků a zablokování exportu ruských fosilních paliv – může na první pohled šokovat. The Guardian je sám označuje za radikální a riskantní. Ale správně dodává, že „jedinou alternativou jsou nekonečná jatka“.

Vyšlo na webu Hlídacípes.org