Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. FOTO: Úřad prezidenta Ukrajiny / se souhlasem
FOTO: Úřad prezidenta Ukrajiny / se souhlasem
Ruský novinář a vojenský analytik Ilja Ponomarenko si na síti X všímá spekulací o údajném rozkolu mezi prezidentem Zelenským a nejvyšším ukrajinským vojenským velitelem Zalužným. Ruští propagandisté tento obrázek šíří už několik měsíců a vyvozují z toho, že je Ukrajina v koncích. Podle Ponomarenka jde však o nicotnosti, které pouze nafukují něco, co je v demokratické společnosti běžné a dokonce žádoucí, totiž obvyklé napětí mezi vojenskou a civilní sférou.
Propagandisté stále zmiňují, že někdo něco řekl, a na základě toho docházejí k závěru, že mezi politickým a vojenským vedením Ukrajiny panují uprostřed války rozpory.
„Ukrajina neexistuje ve světě růžových jednorožců a duhy, kde jsou věci jednoduché a jednoznačné. Existují důvody, proč je v demokraciích rozděleno civilní vedení a armáda. Tyto dvě složky hovoří dvěma různými jazyky a jsou velmi odlišné. Armáda má (v ideálním případě) přemýšlet a mluvit o vojenských potřebách a nutnostech, stejně jako o vojenské proveditelnosti rozhodnutí učiněných na cestě národa k národnímu strategickému cíli. Civilní úředníci se (rovněž v ideálním případě) mají zabývat ještě širší politickou stránkou věcí, které se dějí, a rozhodnutí, která se činí – zahraniční politikou, veřejným míněním a morálkou, ekonomikou, nepřátelskou propagandou, zahraničními záležitostmi, médii, budoucími volbami, egem a ambicemi a tak dále,“ píše Ponomarenko.
Připomíná, že Ukrajina vede rozsáhlou obrannou válku proti jedné z největších vojenských mocností světa, která disponuje kolosální zásobou zdrojů.
„Očekává snad někdo vážně, že za takových okolností budou nesčetná rozhodnutí přijímána hladce, příjemně a bez křiku?“ ptá se analytik.
Země ve válce se podle něj pohne z místa jen tehdy, když politici a generálové uprostřed brutálních slovních válek za zavřenými dveřmi nakonec vypracují rozhodnutí, jak jít dál. Příkladem sporných témat může být třeba uvažování, zda bojovat o Bachmut, aby se vyčerpala ruská armáda, nebo ustoupit, aby byly zachráněny životy a mohlo se účinně bojovat později. Nebo veřejně připustit či odmítnout možnost územních ústupků Rusku. K tomu lze přidat tisíce menších, ale stále tvrdých rozhodnutí – masovou mobilizaci a omezení cestování pro muže, donucovací disciplínu v armádě, propouštění ze zdravotních důvodů, přidělování rozpočtových prostředků. Bylo by divné, kdyby neexistovaly rozpory.
Bylo to tak podle Ponomarenka i na schůzkách v Bílém domě v říjnu 1962, „kdy velká část administrativy a sboru náčelníků štábů byla téměř připravena začít po sobě házet židle, když se hádali, co dělat s raketami na Kubě“. Ukrajina v tomto ohledu nemůže být jiná.
„Je to skutečný svět, v němž nedokonalí (velmi nedokonalí!) lidé dělají těžká rozhodnutí, a to velmi často tehdy, když je na výběr mezi něčím špatným a ještě horším. A kdyby byl generál Zalužnyj jenom ‚yes man‘, který se nikdy nehádá se svým šéfem v Bankovní ulici (sídlo ukrajinského prezidenta, pozn red.), obávám se, že bychom nebyli tam, kde jsme teď, téměř 700 dní po 24. únoru 2022. A ano, pokládám stále stejnou nezodpovězenou otázku těm, kteří kladou na Ukrajinu nerealistická měřítka a spějí k dalekosáhlým závěrům – takže ještě jednou, když je Ukrajina tak zubožená, neschopná a rozdělená, proč ji, sakra, Rusko už skoro 700 dní nedokáže dobýt, nebo se dokonce od dob Bachmutu posunout někam dál?“ ptá se řečnicky novinář a analytik nakonec.
