KOMENTÁŘ / Poslední květnový víkend přinesl krvavý ruský útok na supermarket a veřejný park ve druhém největším ukrajinském městě. Charkov je bohužel už dlouho terčem beztrestných ruských raketových a leteckých úderů. Zejména proto, že Spojené státy striktně trvají na pravidlu, podle nějž jimi dodané zbraně nelze použít k úderům proti území Ruské federace.

Ministr zahraničí Anthony Blinken vyvíjí úsilí zaměřené na změnu zmíněného zákazu, zatím však bez úspěchu. Jeho protihráčem v dané věci je Bidenův poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan, který v rámci své koncepce „zahraniční politiky pro americkou střední třídu“ prosazuje rigidní doktrinální přístup.

Spor ohledně ukrajinských útoků na Rusko

Potíž se Sullivanem spočívá zejména v tom, že s koncepcemi a teoriemi, které hlásá, zachází nekriticky a zjevně je nedokáže adaptovat, pokud se neosvědčují. Zatím největší vlastní gól si tento muž vstřelil, když doslova několik dní před bestiálním pogromem Hamásu v jižním Izraeli ze 7. října 2023 v článku pro Foreign Affairs tvrdil, že se obamovsko-bidenovskou politikou ustupování Íránu údajně podařilo situaci na Blízkém východě „deeskalovat“. Proto prý je nejklidnější za dvacet let…

Z elektronické verze publikace byla následně příslušná pasáž textu, v plném rozsahu dokumentující Sullivanovu odtrženost od reality, odstraněna. Jako poradce pro národní bezpečnost se nadále těší masivní důvěře prezidenta Bidena, který jej kdysi označil za „intelekt, jaký se vyskytne jednou za generaci“.

S přeceňovaným Sullivanem bohužel dosud nikdo nemůže vést plnohodnotnou kritickou debatu, což se promítá do jeho nepřiměřeného vlivu. Jeho revizionistický přístup k zahraniční politice přitom můžeme zjednodušeně označit za „tenké lano mezi intervencionismem a izolacionismem“, přičemž zahraniční politika má být podle něj jednoznačně podřízena vnitropolitickým potřebám Spojených států amerických. Kdyby se však svého času takovou úzkoprse „revoluční“ koncepcí řídil Franklin Delano Roosevelt, USA by nejspíš nikdy nevyhrály druhou světovou válku.

K jakým absurditám může revidovaná verze zahraniční politiky vést, lze asi nejlépe ukázat na sporu ohledně ukrajinských útoků na ruské rafinérie. Údery vedené ukrajinskými dálkovými drony výrazně omezily ruskou výrobní kapacitu (asi o 14 %) a vedly k zákazu exportu benzínu, který patří k důležitým zdrojům ruského státního rozpočtu. Diskutuje se i o možnosti úspor v oblasti vnitrostátní spotřeby, pokud by útoky neslábly. Snížení dostupnosti paliv v evropské části Ruska rovněž zpomaluje ruské ofenzivní aktivity na území Ukrajiny.

Spojené státy podle vize Jakea Sullivana sledující primárně nikoliv strategickou potřebu porazit ruskou invazi, ale potřeby „americké střední třídy“ poté naléhaly na Kyjev, ať s těmito útoky přestane. Zavládla totiž obava, že ničení ruských rafinérií hrozí zvednout ceny benzínu na světovém trhu, což by mohlo (víceméně nepodstatně) zdražit benzín i pro Bidenovy voliče. Těm se dnes už nikdo neodváží říci, jako to udělala Rooseveltova administrativa, že boj za udržení demokratického tábora ve světě si zkrátka vyžaduje také jejich drobné oběti.

Zatímco Rusko je ochotno válku proti Ukrajině dohnat až na ostří jaderného konfliktu a investovat do ní 40 % státního rozpočtu, Spojené státy v sevření nesmírné moudrosti Jakea Sullivana nahlas sdělily celému světu, že velmi vágně definované zájmy americké střední třídy představují tabu – hraniční linii, která ostře omezuje ochotu angažovat se v libovolném světovém konfliktu.

To z pohledu Kremlu poskytuje spolehlivou jistotu, že pokud vydrží sledovat svůj „zásadní“ imperiální zájem na zničení Ukrajiny, chabě motivovaní Američané to dříve nebo později kvůli potížím vzdají. Dokonce i v případě, že by na podzim prezidentské volby nevyhrál proruský kandidát Donald Trump.

Posedlost Čínou a „řízením eskalace“

Ministr zahraničí Anthony Blinken má rodinné i studijní vazby na kontinentální Evropu. To ale není případ prezidentova poradce Jakea Sullivana, třebaže krátce studoval v Oxfordu. Pro Sullivana je Ukrajina jednoznačně oblastí sekundárního zájmu, protože primát podle něj náleží soupeření s Čínou. Myšlenka, že porážka Ukrajiny by zpochybnila věrohodnost amerických aliancí po celém světě a povzbudila další agrese, včetně možné invaze Pekingu na Tchaj-wan, do pracovny pana poradce zatím zjevně nedorazila.

Namísto toho je vůči „sekundární“ Ukrajině uplatňován přístup založený na přísné „kontrole eskalace“. Ta je zdůvodňována obavami z přímého zatažení Spojených států do konfliktu a hypotetickou možností, že Kreml splní své hrozby a nasadí taktické jaderné zbraně. Spojené státy od roku 1999 v žádném z konfliktů, jichž se zúčastnily, nakonec nedosáhly svých politických cílů. Ve většině případů se tak stalo proto, že z pochybných politických důvodů předem rezignovaly na snahu zničit schopnost nepřítele pokračovat ve válce.

To se v plném rozsahu týká také podpory napadené Ukrajiny, vůči níž nemají USA žádnou jasnou strategii. Nikdy nebylo z jejich strany řečeno, že usilují o porážku agresora a návrat k hranicím z roku 1991. Namísto toho Moskvě stále signalizují, kde jsou limity jejich angažovanosti na straně obránce.

Před chvílí jsem zmínil jednu mez, vágně definované „zájmy americké střední třídy“ (která se ve své většině o zahraniční a bezpečnostní politiku nijak zvlášť nezajímá). V rámci Sullivanova „řízení eskalace“ ale byl také zaveden zmíněný zákaz používat americké zbraně proti území Ruské federace. Zdůvodněním má být obava, že by Rusko takový krok považovalo za přímý vstup USA do války.

Z mezinárodněprávního hlediska jsou ovšem takové obavy bezpředmětné. Charta OSN výslovně umožňuje pomoc napadenému členskému státu, přičemž historie nezná případ, kdy by dodávky zbraní a jejich nasazení obráncem samy o sobě vedly k zatažení poskytovatele do války.

Když například USA podporovaly Británii obleženou nacistickou třetí říší, jejich konvoje s pomocí, ba ani nasazení amerických torpédoborců s britskými osádkami proti Němcům nezpůsobily vyhlášení války Berlínem. K tomu vedla až Hitlerova fatálně chybná kalkulace po japonském útoku na Pearl Harbor. Bez toho by Roosevelt, který si uvědomoval nutnost do války v Evropě přímo zasáhnout, měl patrně ještě dlouho svázané ruce.

Aktuální situace v Charkovské oblasti je ukázkou bezvýchodnosti, k níž zákonitě vede svévolné sebeomezení ukrajinských spojenců. Zatímco na frontě u Chersonu nebo v Donbasu vede Rusko své ofenzivní operace z okupovaného ukrajinského území a jeho vojenské instalace všeho druhu se mohou stát (a také stávají) snadným terčem útoků prostředky jako nedávno dodané taktické rakety ATACMS, na Charkov Rusové útočí z vlastního území. A to za jinak stejných okolností znamená, že zde západní zbraně nelze použít k zneškodnění hrozby vůči ukrajinským vojenským a civilním cílům.

Dokonce i francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi, který z pohledu porozumění nuancím bezpečnostní politiky není právě nejostřejší tužkou v penále, jeho poradci už vysvětlili bezvýchodnost dosavadního západního přístupu. Všechna ta jednostranná sebeomezení jen umožňují Moskvě dosáhnout operační výhody tím, že využije západní nepružnosti.

V Bílém domě ani na spolkovém kancléřství v Berlíně se však ledy stále nehýbají. Trvá se na prokazatelně nesmyslném strašení, že nasazení západních zbraní proti ruskému území by se rovnalo vstupu vlastní země do války.

Ačkoliv Jake Sullivan zřejmě přece jen chová úctyhodnější osobní motivy než Olaf Scholz, který jen touží vyfouknout ultrapravici kartu „boje za mír“, výsledky jsou v obou případech obdobně škodlivé. Zatímco zaznívá účelová „scholastická“ argumentace ve stylu sporu o počet andělů na špičce jehly, Ukrajinci dál umírají kvůli tomu, že systémy Patriot, ATACMS nebo Taurus nelze v žádném případě použít proti cílům na ruském území.

Nejvyšší čas na změnu

Pokud chceme uchovat naději na úspěšný boj ukrajinských obránců, řadu věcí v dosavadním západním přístupu k válce je třeba změnit. Poté, co americká vojenská pomoc kvůli republikánům na půl roku uvízla v Kongresu, je nyní paradoxně největší žábou na prameni administrativa prezidenta z Demokratické strany. Když už kongresmani pomoc schválili, naprosto nechápou, proč by měla teď být vystavena nějakým dodatečným omezením, o nichž jim nikdo neřekl ani slovo.

Blinken má pravdu a limity pro západní zbraně týkající se nasazení proti ruskému území je nezbytné co nejdříve zrušit. Jen tak může dojít k obnovení důvěry Ukrajinců vůči jejich západním partnerům. A Rusko by přišlo o značné výhody, potenciálně by mohlo být přinuceno přepracovat plány letní ofenzivy.

To by však byl pouze první krok. Následovat by měla celková změna přístupu, o které už hovořil Macron. Když si Moskva zjevně ve své agresi vůči Ukrajině neukládá žádné meze, Západ by měl přestat nosit Putinovi dárky v podobě oznámení o tom, jaké všechny potenciální možnosti předem vylučuje a zamítá. Putinův štáb by měl spíše tápat v nejistotě ohledně toho, zda svými kroky nevědomky nepřekročil nějaké důležité západní meze, než aby vždy s jistotou věděl, na čem je.

Zatím se však zdá, že taková zásadní změna přístupu je prezidentskému poradci Jakeu Sullivanovi zcela cizí. V minulosti už zazněly výzvy k jeho odvolání kvůli zpackanému odchodu z Afghánistánu (který nakonec „odnesl“ hlavně Biden osobně). Možná přišel čas se na jeho údajnou intelektuální excelenci podívat znova a zblízka.

Sullivan zjevně nedokáže pochopit způsob uvažování kremelských elit. Chápe pouze jedinou perspektivu – tu „správnou“, čti: svou vlastní. V ní by měli oponenti jednat podle určitých, dobře předvídatelných modelů. Jenže bohužel dostatečně nespolupracují. Ani to však není vše. Západ musí vypracovat koherentní strategii porážky Ruska na Ukrajině, která by se neomezovala na ujišťující prohlášení o podpoře Kyjeva „tak dlouho, jak bude třeba“.

Rusko je třeba vhodnou kombinací politických, ekonomických a vojenských nástrojů připravit o schopnost ve válce proti Ukrajině pokračovat. To je ve skutečnosti jediný realistický přístup, jak dosáhnout odchodu okupantů. Bez něj by dokonce ani osvobození okupovaných území, kterého se rozhodně nedočkáme letos, ale nejspíš ani napřesrok, nemuselo znamenat konec bojů.

Vítězná strategie pro Ukrajinu

Ruské elity je třeba dostat do situace, kdy pochopí, že jejich válečná výroba sice rychle dosáhla vrcholu, ale ta západní také stoupá a dosáhne větších objemů, na něž Kreml už nestačí. Kdy uvidí, že sankce se stále zpřísňují a jejich obcházení je stále těžší. Kdy jim Číňané sdělí, že kvůli hrozbě sekundárních sankcí se „neomezené“ partnerství obou zemí v praxi poněkud smrskne. Kdy Evropa, včetně „zásadové“ České republiky, doopravdy přestane nakupovat ruské fosilní suroviny.

Jinak řečeno, dejme tomu každého čtvrt roku by měly náklady na válku pro Kreml dále vzrůst, aby si uvědomil, že čas rozhodně není na jeho straně. Pokud podzimní americké volby dopadnou uspokojivě a Biden křeslo v Bílém domě obhájí, teprve pak přijde čas na vypracování soudržné strategie.

V případě, že se dočkáme Trumpova návratu, bude muset podstatně spartánštější strategii porážky Ruska na Ukrajině vypracovat evropský Výmarský trojúhelník v čele s Polskem, možná ještě rozšířený o Británii.

V každém případě sestavováním zbraňových balíků, stanovováním vlastních červených čar a vyjadřováním slovní podpory Kyjevu zcela jistě Rusko neporazíme. Vítězná strategie by musela vypadat úplně jinak než postup, který v tuto chvíli stále ještě prosazuje a hájí Bidenův poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan. Hledá se ukrajinská strategie pro Ukrajince – nikoliv pro vágně definovanou americkou střední třídu, jejíž příslušníci často ani netuší, jak omezené prostředky Washington pro podporu Kyjeva dosud vyčlenil.