Vladimir Putin a Donald Trump FOTO: FORUM 24
FOTO: FORUM 24
KOMENTÁŘ / Spojené státy opouštějí Evropu. Jak jinak si máme vysvětlit kroky amerického prezidenta Donalda Trumpa, pokud jde o hledání cesty k míru na Ukrajině i páteční projev jeho viceprezidenta J. D. Vance; podle něj Spojené státy nebudou automaticky podporovat evropské elity, které prý ustupují od demokratických principů. Ustupováním od demokratických principů druhý muž Spojených států myslí cenzuru, potlačování svobody projevu a ignorování hlasu voličů.
„Pokud utíkáte před vlastními voliči, Amerika pro vás nemůže nic udělat,“ prohlásil během projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci Vance. Vzhledem k faktu, že kritikou za ignorování hlasu voličů se ohání muž, jehož „šéf“, díky kterému mohl na konferenci v Německu vůbec jako jeden z prvních řečníků vystoupit, dodnes neuznal svoji porážku v amerických prezidentských volbách v roce 2020, na což o pár měsíců později navázal útok na Kapitol, jde o absolutní drzost, proti které se ohradil nejeden evropský státník. To ale nyní nechme stranou.
Možná už k tomu došlo, možná se to stane dříve či později, ale Spojené státy pro Evropu přestanou být spolehlivým partnerem. A Evropa musí postupovat realisticky, pragmaticky a navazovat užší vztahy – jak bezpečnostní, tak i ty ekonomické – jinde ve světě. Jenže Evropa byla v posledních letech prostorem bez pragmatismu a realismu.
Neřešila se reálpolitika zaměřená na ekonomickou prosperitu a to, jak se zbavit závislosti v oblasti bezpečnosti na Spojených státech, ale různé ideologie představované pomocí silných frází kdesi v Bruselu. Jenže silné fráze války nevyhrávají a velmocenské postavení Evropě také jen těžko zajistí.
Skončil definitivně svět, jaký jsme znali?
Po roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz, zůstaly Spojené státy jedinou globální supervelmocí, což vedlo k období unipolarity. Shodou okolností před zhruba osmi lety znovu právě v Německu ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov poznamenal, že „snahy vytvořit unipolární svět v čele s jednou velmocí selhaly“. A Vladimir Putin o návratu Ruska, které během 90. let přišlo o svoji velmocenskou pozici na geopolitické mapě světa, mezi velmoci dlouhodobě usiluje.
Čína se v průběhu let stala nejen ekonomickou, ale i vojenskou mocností, která začala svojí asertivní zahraniční politikou zpochybňovat dominanci Spojených států v regionu Indo-Pacifiku i jejich výsostné postavení v globální ekonomice. Rusko v roce 2008 v Gruzii a o šest let později na Ukrajině ukázalo, že je opět schopno aktivně oponovat západní hegemonii v Evropě. A konečně Trumpova politika „Ameriky na prvním místě“ v jeho prvním funkčním období kladla větší důraz na domácí zájmy než na roli „globálního policisty“.
Světový řád, ve kterém hrají hlavní roli Spojené státy jako jediná světová velmoc, sice nemusí skončit definitivně, americká demokracie snad neřekla poslední slovo a Západ se z tohoto otřesu, doufejme, vzpamatuje, ale dnes prakticky neexistuje. Události posledních let ukázaly, že unipolarita ustupuje a současný nestabilní svět, kdy se na mnoha místech bojuje a na jiných místech k tomu není daleko, se řítí do věku multipolarity, kde se velmoci navzájem drží v šachu, hledají mezi sebou rovnováhu a kolíkují si své nové sféry vlivu.
Už nyní se zdá, že Evropou vede novodobá železná opona. A v následujících dnech, týdnech a měsících se bude rozhodovat o tom, kudy přesně tato pomyslná zeď povede. V tomto věku multipolarity hrají starosti, potřeby a ideje mocensky slabých států až druhé housle. Stojí na vedlejší koleji a velmoci zajímají jen do té míry, do jaké korespondují s jejich národními zájmy.
Evropa v současném stavu touto velmocí, která má svoji sféru vlivu a která může rozhodovat o osudu mocensky slabších států, není. I to je jednou z věcí, kterou ukázala konference v Mnichově, kde se sešli evropští lídři, aby se dozvěděli, že Trump s nimi nakonec při řešení konfliktu na Ukrajině tak úplně počítat nemusí.
Nejsilnější evropský lídr, který není členem Evropské unie ani NATO
Po třech letech války na Ukrajině by to měla být Evropa, která dodává zemi bojující za svoji suverenitu a územní celistvost odvahu. Zdá se však, že je to přesně naopak, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj dodává odvahu Evropě. Právě ukrajinský prezident byl nejsilnějším lídrem Evropské unie a evropské části NATO na Mnichovské bezpečnostní konferenci, i když se nachází v jakémsi vzduchoprázdnu a není členem ani jednoho z těchto bloků.
Desítky let vztahů mezi Evropou a Amerikou končí. Od nynějška bude všechno jinak a Evropa se tomu musí přizpůsobit.
Ve svém projevu varoval před tím, že Bělorusko se stalo odpalovací rampou pro ruskou armádu, která se podle jeho informací stále rozšiřuje a její část by měla být převelena do poslední diktatury v Evropě prezidenta Alexandra Lukašenka. „A co vaše armády? Jsou připraveny?“ ptal se ukrajinský prezident. „A pokud Rusko spustí operaci pod falešnou vlajkou nebo rovnou bez insignií z Běloruska – jako když v roce 2014 zabrali Krym – jak rychle budou spojenci reagovat? A budou vůbec reagovat?“
„Desítky let vztahů mezi Evropou a Amerikou končí. Od nynějška bude všechno jinak a Evropa se tomu musí přizpůsobit,“ poznamenal prezident v reakci na projev J. D. Vance. „Věřím v Evropu. A jsem si jistý, že vy věříte také. A vyzývám vás, abyste jednali – ve vlastním zájmu a v zájmu Evropy – lidí v Evropě, vašich národů, vašich domů, vašich dětí a naší společné budoucnosti. Proto se Evropa musí stát soběstačnou – sjednocenou společnou silou, ukrajinskou a evropskou,“ vyzval.
„Buďme upřímní – nyní nemůžeme vyloučit, že Amerika řekne Evropě ‚ne‘ v otázkách, které ji ohrožují,“ dodal Zelenskyj s tím, že nastal čas na vytvoření společné evropské armády. Někteří lidé v Evropě si podle něj stále úplně neuvědomují, co se nyní ve Washingtonu děje. „Zaměřme se však na porozumění sobě samým – přímo tady, v Evropě. Nejprve musíme dodat sílu Evropě. Potřebuje Amerika Evropu? Jako trh ano. Ale jako spojence? To nevím.“
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj při projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2025. FOTO: Kancelář ukrajinského prezidenta / se souhlasem
FOTO: Kancelář ukrajinského prezidenta / se souhlasem
Šlo o skvělý projev plný pragmatismu a realismu, který Evropě nyní – možná v její nejtemnější hodině – tolik chybí. Jenže stejně tak jako celá Evropa, ani Ukrajina není v postavení, kdy by ony velmoci zajímaly její starosti, potřeby či ideje. Rusko určitě ne, u Trumpových Spojených států nevíme.
„Ukrajina nikdy nepřijme dohody uzavřené za našimi zády bez naší účasti. A stejné pravidlo by mělo platit pro celou Evropu,“ dodal s odkazem na blížící se jednání o míru v Evropě mezi Ruskem a Spojenými státy. „Žádná rozhodnutí o Ukrajině bez Ukrajiny. Žádná rozhodnutí o Evropě bez Evropy. Evropa musí mít místo u stolu, když se rozhoduje o Evropě. Cokoli jiného je nic. Pokud budeme z jednání o vlastní budoucnosti vynecháni, prohrajeme všichni.“
Rijádská (nebo saúdskoarabská) zrada?
Jako by Volodymyr Zelenskyj věděl, že dojde k něčemu, čeho se Evropa i on samotný obával. Den po jeho projevu agentura Bloomberg přišla se zprávou, že vysoce postavení představitelé Spojených států a Ruska se tento týden sejdou v Saúdské Arábii, aby připravili půdu pro potenciální summit prezidentů obou zemí, jenž by se mohl konat už koncem února.
Podle zdrojů agentury Ukrajina na tuto schůzku dostala pozvání. V době, kdy tato zpráva vyšla, ale Zelenskyj mluvil o tom, že Ukrajina ještě žádnou pozvánku neobdržela. Zdá se být až neuvěřitelné, že Ukrajina na ono pozvání musí čekat a ještě neuvěřitelnější je, že její prezident ani neví, jestli jeho zástupci budou sedět u vyjednávacího stolu, nebo jen čekat v povzdálí, na čem se zástupci Trumpa a Putina dohodnou.
Od amerického prezidenta jde o čistě cynický krok a Evropě, možná i Ukrajině, nezbývá nic jiného než jen doufat v to, že se z rusko-americké schůzky na Středním východě nestane – trochu po vzoru Československa na podzim 1938 – „rijádská (nebo saúdskoarabská) zrada“ Ukrajiny.
Mnozí analytici se domnívali, že silná slova Donalda Trumpa v předvolební kampani o ukončení války do 24 hodiny a zastavení podpory proudící přes Polsko na Ukrajinu byla jen rétorickým cvičením a že přistoupí k jakémusi dvojkolejnímu řešení – Kyjev vyzve k ukončení války pod pohrůžkou zastavení pomoci a Moskvě bude naopak hrozit ještě větší podporou Ukrajiny – čímž dostane obě země k diplomatickému stolu.
Jenže ono dvojkolejní řešení nakonec, zdá se, tkví v něčem úplně jiném. Washington i podle generála Keitha Kellogga, zvláštního vyslance Donalda Trumpa pro válku na Ukrajině, v současné době přistupuje k mírovým rozhovorům dvojkolejně. Zástupci USA udržují styky s Ruskem a odděleně s Ukrajinou a spojeneckými zeměmi.
„Musíte s sebou vzít spojence. Budou (Ukrajina a Evropa, pozn. red.) hrát nějakou roli? Samozřejmě, že ano. Nemůžete to dělat s vyloučením kohokoli,“ poznamenal na okraj Mnichovské bezpečnostní konference. Zároveň ale upozornil, že Evropa nemusí fyzicky sedět u stolu pro mírové rozhovory, ale že zájmy regionu budou brány v úvahu. „To, co nechceme, je dostat se do velké skupinové diskuse.“
Musíte s sebou vzít spojence. Budou hrát nějakou roli? Samozřejmě, že ano. Nemůžete to dělat s vyloučením kohokoli.
Trump zavolal první Putinovi a až potom o telefonátu informoval Zelenského. Jde o další kousek skládanky, který může ukazovat, že ukončení války na Ukrajině nemusí přijít za podmínek výhodných pro Kyjev a Ukrajinu, ale spíše pro Rusko a částečně možná i Bílý dům s Donaldem Trumpem v Oválné pracovně, který splní svůj slib a ukončí to z jeho pohledu obludné mrhání penězi amerických daňových poplatníků za zbraně pro Ukrajinu.
Do této skládanky ale pasuje i další dílek. A to když americký ministr obrany Pete Hegseth mluvil o tom, že „Spojené státy se nedomnívají, že členství Ukrajiny v NATO je reálným výsledkem vyjednávání“. Obnovení hranic Ukrajiny z roku 2014, respektive 1991, označil za nerealistické. Vyjádření přitom na americké letecké základně Ramstein v Německu četl z papíru, což může naznačovat, že stanovisko bylo přesně napsáno v Bílém domě a ne v Pentagonu a Hegseth si dával dobrý pozor na to, aby znění zprávy uvedl tak, jak bylo načrtnuto.
Podle tohoto scénáře, který nemusí být reálný, by Ukrajina po necelých třech letech války nedostala v podstatě žádné bezpečnostní záruky. Výměnou za to by Spojené státy podle amerického návrhu dohody, který Zelenskyj odmítl podepsat, obdržely 50 procent ukrajinských klíčových surovin. V dohodě se zároveň nepíše nic o budoucí pomoci, jelikož polovina nalezišť vzácných zemin na Ukrajině by byla pouze platbou za již dodanou pomoc.
Éra geopolitického outsourcingu je u svého konce
Evropskou chybou minulosti je, že outsourcovala svoji bezpečnost na Spojené státy. A ty i po necelé tři roky zůstávaly pro Ukrajinu zásadním bezpečnostním spojencem. Kdyby se Evropa starala o svoji bezpečnost, mohla to být právě ona, která si nyní mohla stanovovat podmínky toho, kolik procent nerostů zásadních pro výrobu vysoce výkonných magnetů, elektromotorů a spotřební elektroniky bude na Ukrajině těžit a jak ji nadále bude podporovat v případě, že se Spojené státy k Ukrajině otočí zády.
Trump chce rychlou dohodu. Rychlé dohody jsou ale pro kupující dražší a Spojené státy nejsou tím, kdo bude platit účet. Ten zaplatí Ukrajina a potažmo celá Evropa. V momentě, kdy se připravuje rusko-americké setkání v Saúdské Arábii, nelze vyloučit, že se uzavře dohoda, která bude výhodná pro Vladimira Putina a jeho Rusko, zdánlivě výhodná pro Spojené státy i Donalda Trumpa, ale určitě nebude výhodná pro Evropu a Ukrajinu.
Putin může požadovat úplně všechno – neutralitu, územní ústupky, demilitarizaci, nové volby pořádané i na okupovaných územích nebo jeho oblíbený sovětský patos – denacifikaci, ať už to v případě Ukrajiny znamená cokoliv. Pokud bude Trump s argumentem rychlého míru s dohodou souhlasit, Putin se označí za vítěze, v čemž mu bude přitakávat jeho propaganda.
Donald Trump toto dohodu přiveze do Evropské čtvrti v Bruselu a řekne: „Berte, nebo nechte být.“ Evropa může tuto dohodu spolu s Ukrajinou odmítnout. Jenže co přijde potom? Ukrajina bude sama a závislá na pomoci několika států, které mají svých problémů dost – Německo má před volbami a pozice AfD rostou, vláda Françoise Bayroua, dlouholetého spojence prezidenta Macrona, je považována za křehkou, Velkou Británii čekají ekonomické i politické výzvy a Polsko – ze kterého se stal lídr, pokud jde o podporu Ukrajiny – samo o sobě válku neufinancuje.
Pokud se Evropa odhodlá nahradit americký výpadek pomoci, bezpečnostních záruk, může si postavit vlastní vyjednávací stůl a pozvat k němu Putina i Trumpa. Čas se ale krátí a Evropě chybí politická vůle i možnosti, jak odklon Spojených států vyrovnat. Zároveň ani není jasné, zda by Putin souhlasil s jednáním s evropskými lídry a v momentě, kdy Trump přišel se svojí iniciativou, není jisté, že by měl i on zájem se na něčem takovém podílet.
Zcela upřímně je Ukrajina problémem Evropy a ne Spojených států. Ale i po necelých třech letech se tak nechová. Pokud Spojené státy strhnou bezpečnostní deku, kterou se sama Evropa nechala přikrýt, starý kontinent bude nahý. A nyní je již pozdě na to, začít budovat vlastní ochranu.
Dohoda, která může – a rozhodně i nemusí – vzejít z rusko-amerického jednání v saúdskoarabském Rijádu, nebude špatná jen pro Ukrajinu a Evropu, ale může být i pro Spojené státy samotné. Pomyslná nová železná opona povede východní pětinou Ukrajiny, bělorusko-polskou hranicí a přes hranice pobaltských států a Finska s Ruskou federací. Výsledek války na Ukrajině bude v tomto případě celosvětově vnímán jako prohra Evropy i Spojených států, a to ve věku multipolarity oslabí i samotného strýčka Sama, posílí Rusko a jeho satelity v Evropě.
