Demonstrace proti ruské válečné agresi vůči Ukrajině na Staroměstském náměstí v Praze (24. 2. 2023) FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
Koncem února 2023 bylo na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy otevřeno nové výzkumné centrum s názvem „Ukrajina v měnící se Evropě“. Jedná se o jednu z prvních platforem v České republice, které se budou zabývat současným děním na Ukrajině. Centrum povede socioložka Valeria Korablyova, rodačka z ukrajinského Charkova, jejíž akademická kariéra je spojena se Stanfordem, Basilejí, Gießenem i Prahou. Pro deník FORUM 24 odpovídala na otázky Radomyra Mokryka týkající se cílů nově vznikajícího centra, přičemž konstatuje, že východoevropská studia nutně potřebují změnu, a to i v Česku.
Po začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v minulém roce prudce vzrostla poptávka po kvalitní expertize a analýze k ukrajinským tématům. Celkem logicky by takové systematické analýzy měly v první řadě produkovat instituce, které se dlouhodobě věnují studiu východoevropského regionu. Patří k nim zejména Institut mezinárodních studií FSV UK, kde již dříve probíhaly přednášky o Ukrajině a působili tam odborníci s komplexním přístupem k ukrajinské problematice. Tak vznikla myšlenka na založení výzkumného centra, které by se věnovalo moderní Ukrajině. Pokud mluvíme o českém a obecně západním akademickém prostředí, po dlouhou dobu se ukrajinistika zaměřovala především na dějiny a literaturu, například sociologické disciplíny byly zanedbávány. Proto se nově založené akademické centrum, které nese název „Ukraine in a Changing Europe“, bude koncentrovat na různé ukrajinské fenomény v širším kontextu.
Ukrajina byla studována v rámci východoevropských studií, v nichž ovšem dominoval zájem o Rusko. Lze tudíž říci, že jejich nová orientace je vlastně určitou formou „dekolonizace“?
Takový problém skutečně existuje. V průběhu posledních dekád se Ukrajina několikrát dostala do povědomí akademické i širší veřejnosti. Můžeme mluvit o jistých vlnách zájmu o Ukrajinu, kdy se stávala legitimním a plnohodnotným předmětem akademického bádání: oranžová revoluce, revoluce důstojnosti, ruská anexe Krymu a vpád na Donbas, samozřejmě začátek plnohodnotné invaze v minulém roce.
Současně však musíme pochopit, že pokud se má Ukrajina opravdu objevit na intelektuální mapě, tak ji musíme vepsat do jistých struktur, ukázat, kam svým příběhem vlastně patří. Už samotný název našeho centra naznačuje, že se snažíme Ukrajinu vidět v evropském kontextu. Evropské akademické prostředí většinou řadilo Ukrajinu do „postsovětského prostoru“, v severní Americe byla zahrnována do „západní Eurasie“. Symbolická geografie je velice důležitá, protože vytváří rámce pro vnímání celé země. Když na nějaký stát hledíte z perspektivy výše zmíněných regionů, automaticky očekáváte, že takový stát bude mít se sousedícími zeměmi společné rysy, nějaký společný příběh.
Jaké to tedy má konsekvence v akademickém světě?
Problém je v tom, že i v rámci zmíněných symbolických regionů Ukrajina nikdy nebyla prioritním předmětem bádání. Naopak, vždy byla jen „dodatkem“ k něčemu většímu a zdánlivě důležitějšímu. A tím bylo samozřejmě právě Rusko. Bez nadsázky lze říct, že na mnohých akademických pracovištích byla Ukrajina marginální záležitostí a priorita vždy patřila ruským studiím. Buďme upřímní – ve většině takových akademických ústavů východoevropská studia byla soustředěna na Rusko a občas i speciálně na Kreml. Dodnes obrovské množství expertů, kteří komentují dění na Ukrajině, má jisté zkušenosti s „kremlologií“, a tak interpretují Ukrajinu skrze její vztahy s Ruskem. Právě v takovém přístupu tkví řada nepochopení a dezinterpretací.
V čem ale takové nepochopení spočívá? Jak takový přístup deformuje vnímání Ukrajiny?
Pokud připouštíme, že Ukrajina je součástí regionu, kde udává tón a trendy Rusko, tak to znamená, že Ukrajinu vnímáme jako jakési „nevyspělé Rusko“. V tom smyslu pak budeme očekávat na Ukrajině stejné tendence vývoje jako v Rusku, jen se zpožděním. Místo toho, abychom hledali, co je na Ukrajině autentické nebo společné s jinými národy a státy, v čem je Ukrajina inovační a sama produkuje impulzy, se tam budeme snažit najít „ruské“ tendence. Tedy nevyspělost institucí, korupci atd.
Pokud bychom se podívali na to, jak byla v akademickém prostředí vnímána Ukrajina do roku 2022, tak můžeme pozorovat dvě hlavní tendence: Ukrajina jako nevyspělá demokracie, která se nachází ve fázi transformace, a tudíž „dohánění“ demokracie. Druhý přístup spočíval naopak v tom, že jeho stoupenci nevnímali tento region jako zaostávající demokracii, která pouze imituje západní demokracii, ale tvrdili, že se jedná o úplně něco cizího pro západní civilizaci. Podle nich v zemích východní Evropy je korupce „přirozeným“ a hluboce zakořeněným jevem, existuje tu tendence k autoritářství a „vzhlížení k carovi“. I když ten car může být jak „hodný“, tak i „špatný“. Oba tyto přístupy selhaly, protože nedokázaly vysvětlil fenomén úspěšného ukrajinského vzdoru vůči ruskému agresorovi.
Můžete to více vysvětlit?
Samotná realita vyvrací tyto povrchní konstrukty a vybízí k hledání nového paradigmatu. Jenže vzniká nová otázka: Proč tyto tradiční akademické přístupy selhaly, proč s jejich pomocí lidé nedokázali Ukrajinu pochopit? A právě v tom spočívá odpověď: Protože se na Ukrajinu dívali ruskou optikou. Buď v tom smyslu, co o Ukrajině říkalo Rusko, totiž jak imperiální centrum interpretuje svou periferii čili kolonii. Anebo jednoduše za použití již zmíněného přístupu, kdy Ukrajina byla vnímána jako „malé“ či „zaostalé“ Rusko. Realita rusko-ukrajinské války oba tyto přístupy vyvrátila.
Obecný problém ohledně koloniální optiky spočívá v tom, že zaprvé kolonie-periferie se zkoumají pohledem metropole, a zadruhé se obecně nezdají být důležité. Postkoloniální odkaz ve střední a východní Evropě se promítl i v tom, že toho jeden o druhém víme strašně málo. Jedná se tady ani ne tolik o deformované znalosti jako spíše o jistý strategický nezájem v tom smyslu, že studovat Moskvu, Paříž a Washington je zajímavé, ale Kyjev, Skopje nebo Tallinn už nikoliv.
Můžeme tudíž aktuální válku označit z pohledu Ukrajiny jako dekolonizační?
Ano. Pokud pochopíme, že válka Ruska proti Ukrajině je do značné míry koloniální, jedinou cestou, jak jí můžete intelektuálně oponovat, je právě dekolonizace, a to i našich znalostí o Ukrajině. Přičemž taková dekolonizace musí proběhnout z obou stran. Zaprvé je nezbytné přestat vnímat Ukrajinu prostřednictvím ruské interpretace a zadruhé na Západě je třeba se zbavit vize o Ukrajině jako o jakémsi okrajovém a zaostalém státě. Pokud to zjednodušíme, v cestě nám stojí jak politický imperialismus Ruska, tak jistá forma kulturní arogance Západu.
Do jaké míry existuje pochopení tohoto problému v akademické obci na Západě? Odhodit přístupy, které se zdály být legitimní po dlouhá desetiletí, není jednoduchý úkol.
Otázka je složitější, než by se mohlo z ukrajinského pohledu zdát. Skutečně existuje jistý společný konsensus a pochopení toho faktu, že něco se radikálně změnilo. Na konci února minulého roku německý kancléř Olaf Scholz prohlásil, že teď prožíváme „zlomovou dobu“. Po půl roce i německý spolkový prezident Steinmeier prohlásil, že nastal čas, kdy se musíme zbavit našich starých iluzí. Rusko-ukrajinská válka tak přiměla k zamyšlení a přehodnocení celé řady různorodých fenoménů. V jistém smyslu tato válka je i koncem „poválečné éry“. V podstatě se jedná o okamžik, kdy musíme přehodnotit dějiny i druhé světové války a celého poválečného uspořádání světa. Je to velice rozsáhlý a složitý úkol. A samozřejmě existuje silný odpor zejména v akademické obci, protože tak rozsáhlé přehodnocení situace odsune na okraj obrovské množství bádání, studií a knih. Jinými slovy, mnoho badatelů tak může ztratit svůj symbolický kapitál, jelikož jejich analýzy selhaly a současná válka prokázala jejich neživotaschopnost.
Je tady ovšem řada intelektuálů, kteří uznali své chyby. I to, že svým veřejným vystupováním nepřímo napomáhali ruské agresi. Právě tím, že ve svých studiích podávali zkreslený obraz o ruských zájmech, o „agresivním ukrajinském nacionalismu“ a dalších věcech. Uznat, to je první krok.
Ale otázka zní: Co dál? Vše zbořit a vybudovat od nuly? V akademickém světě to tak nefunguje. Jedná se o velice pomalou a setrvačnou strukturu s vlastní hierarchií. Lidé, kteří jsou na vrcholu této hierarchie, si svůj symbolický kapitál a renomé budovali vlastní prací po řadu let. Odmítnout to vše vyžaduje velkou odvahu a otevřenost pro nové přístupy a nové lidi. Je to složitý a dlouhodobý proces, který nebude probíhat lineárně. Ale věřím, že jsme už na správné cestě. „Obrat“ se musí uskutečnit i v akademické obci v západních zemích včetně České republiky.
Něco podobného se už kdysi stalo. Mám na mysli vznik koloniálních studií za Edwarda Saida a dalších, kteří změnili optiku bádání a snažili se o „dekolonizaci“, o poskytnutí hlasu „utlačovaným“. I na Ukrajině existoval tento trend, vznikla postkoloniální studia. Proč se tento trend už tehdy nevztahoval i na Ukrajinu, proč se vnímání Ukrajiny nezměnilo ještě v devadesátých letech?
To je skutečně důležitá otázka. V devadesátých letech opravdu existovaly snahy zapojit posttotalitní badatele do zkoumání postkolonialismu. Tehdy vznikla řada důležitých knih a publikací, debatovalo se o tom, zda jsou pojmy „posttotalitní“ a „postkoloniální“ totožné atd. Vzniklo několik institucí na Ukrajině, v Polsku nebo v Pobaltí, které se tomuto tématu věnovaly. Toto bádání se ovšem z několika důvodů neintegrovalo do širšího kontextu postkoloniálních studií. Klíčovým důvodem byla představa, že v postkoloniálních studiích se jako impérium tradičně definoval pouze Západ. „Špatné“ impérium z hlediska postkoloniálních studií bylo jenom jedno – a byl to Západ. Ať už mluvíme o historických impériích nebo o současném impériu „globálního kapitálu“, tak či onak tím „imperiálním zlem“ byla euroatlantická čili západní civilizace.
Z tohoto hlediska Rusko v takovém koloniálním paradigmatu nemělo místo: kvůli dějinám, kvůli aktivní antikoloniální rétorice Sovětského svazu vůči Africe nebo Jižní Americe. To vzbuzovalo sympatie levicových intelektuálů, Rusko bylo vnímáno jako protiváha západního imperialismu. Taková reflexe Ruska skutečně velice komplikovala diskusi a začlenění zmíněných postkoloniálních diskurzů do bádání na západních univerzitách.
Mohli v tomto ohledu udělat více akademici ze střední a východní Evropy?
Pokud hovoříme o intelektuálních kruzích ve střední a východní Evropě, tak postkoloniální rétorika byla často politicky zneužívána radikální pravicí. Jako příklad se nabízí studie Ewy Thompsonové, zejména její „Trubadúři impéria“. Její studie byla využity pravicovými hnutími. To následně odradilo řadu umírněnějších intelektuálů a utvrdilo je v přesvědčení, že postkoloniální rétorika škodí vývoji země, protože fixuje jejich postavení jako „oběti“ a tím ponižuje její postavení v kulturní hierarchii. Současně nabízí jakoby právo na jakýkoliv útlak nebo dokonce šovinismus, protože se ospravedlňuje tím, „jak jsme dříve trpěli“. Je to skutečně nebezpečný fenomén, pokud mluvíme o tom, jak by mohl být zneužíván zejména pro dosažení politických cílů.
Na samotném „Západě“ vznikl jistý konsensus, že nacionalismus je archaickým a nebezpečným fenoménem a dekolonizační rétorika posiluje nacionalismus ve východní Evropě. Plnohodnotná válka Ruska proti Ukrajině naopak ukázala, že právě revizionistické impérium je obrovským nebezpečím, které se snaží Evropu a svět vtáhnout do modelu myšlení a dění, které byly aktuální v 19. století. Současně tolik kritizovaný a démonizovaný ukrajinský nacionalismus či spíše patriotismus se ukázal být konstruktivní a inkluzivní silou, která zabezpečila sjednocení a stmelení heterogenní ukrajinské společnosti. Nejnovější sociologické průzkumy poukazují na to, že Ukrajinci zakládají svoji nacionální identitu na principech demokracie, svobody a samosprávy. Dlouhou dobu se tyto jevy nacházely ve slepé zóně mainstreamových studií, v neposlední řadě kvůli interpretacím, zejména koloniálním, které pocházely „zvenčí“.
Současně existuje i na akademické půdě jistá konkurence mezi Ukrajinou a Ruskem. Včetně tvrzení, že pro pochopení situace by mělo být více studováno Rusko než Ukrajina.
Velké nebezpečí vidím v tom, aby se Ukrajina ve světové akademické obci neproměnila v někoho, vůči němuž se dělají symbolická gesta úcty a uznání, ale současně se nijak nemění samotná optika a neprobíhá žádná reorientace samotných studií a bádání. Proto když mluvíme o dekolonizaci, jedná se především o „recentralizaci“ teritoriálních studií ohledně východní Evropy.
Nejde jen o to, aby se Ukrajině dostalo více prostoru ve východoevropských studiích, důležité je posunout samotné centrum těchto studií. Pokud bude i nadále ruskocentrické, třeba v pozměněné podobě, stále se bude jednat o koloniální optiku. Musíme si prostě uvědomit, že připravit kvalitní analýzu o Ukrajině skrze ruskou optiku jednoduše nejde. Vidím jisté nebezpečné symptomy, kdy lidé, kteří studovali Rusko, se teď snaží za pomoci stejných metodologií a rámců studovat Ukrajinu. To je také jedna z variant epistemologického násilí, když člověk používá metodologii, která byla připravená pro Rusko, a snaží se za její pomoci pochopit Ukrajinu bez toho, že by se snažil vypracovat nový teoretický rámec pro samotnou Ukrajinu.
V tomto mi právě přijde velice důležitý jeden z principů našeho pražského centra. Protože my se snažíme nejen vytvořit prostor pro hlubší studium Ukrajiny se zapojením ukrajinských partnerů – i když to je samo o sobě důležité a již jsme navázali spolupráci s Kyjevsko-Mohyljanskou akademií a Ukrajinskou katolickou univerzitou ve Lvově. Velice důležité pro nás je také vytvořit prostor pro setkávání ukrajinských, českých a jiných západních akademiků. Důležitý je právě dialog, nikoliv priorita té či oné strany. Základem onoho přístupu je chápání toho, že pohled třeba z Kyjeva, Prahy nebo Londýna není jednoznačně prioritní, ale každý z nich má své výhody. A všechny tyto názory bychom chtěli dávat dohromady za pomoci dialogu mezi nimi.
A otázka z opačné perspektivy: Jak dnes vlastně studovat Rusko?
Samozřejmě že Rusko je stále třeba studovat. Otázkou však je, zda existuje dostatek odborníků, kteří by mohli takový obor takříkajíc dekolonizovat. Myslím si, že aktuálně ne, a je nezbytné je tudíž připravovat. Zda je právě dnes nejvyšší čas pro další studium Ruska?
Upřímně, nejsem si tím jistá. Myslím si, že teď je především nejvyšší čas, abychom vyrovnali epistemologickou nerovnost mezi našimi znalostmi o Ukrajině a Rusku. Zprvu bychom měli pečlivě prostudovat ukrajinská specifika a až pak se vracet k Rusku. Tak bychom mohli aplikovat na Rusko dekolonizační optiku. A nejedná se jen o Ukrajinu, měli bychom mnohem více pozornosti věnovat jiným národům a regionům v Rusku, ať už se jedná o Tatarstán nebo třeba Sibiř. Vidět Rusko jejich optikou – to je závažný úkol. Není to tedy jen o Ukrajině, změnit se musí logika areálových studií pro východní Evropu.
Jaká jsou vaše očekávání vzhledem k pražskému projektu?
Důležité je, že připravujeme nejen akademiky, naši absolventi by měli pracovat v diplomatických institucích, na ministerstvech atd. Jsou to lidé, kteří budou moci poskytnout praktickou a hlubokou analýzu regionu východní Evropy. Jedním z našich úkolů je kvalitní příprava takových expertů. Protože dnes existuje poptávka po bleskových komentářích a analýze. Proto dnes dění na Ukrajině často komentují novináři nebo politici. Akademici přemýšlí možná pomaleji, ale vidí věci v mnohem větším kontextu.
Nesmíme ztratit hloubku a kvalitu analýzy dění na Ukrajině. Je důležité, abychom mluvili nejen o krizi bezpečnosti nebo o konkrétních historických příbězích („Zda Lenin skutečně založil Ukrajinu?“ nebo zda „NATO vyprovokovalo válku?“), ale abychom vysvětlovali také sociálně-historické modely a jejich odlišnosti v případě Ukrajiny – od jiných států, ať už se jedná o Polsko, Rusko nebo Bělorus), abychom reflektovali Ukrajinu jako svébytný subjekt.
Kromě toho je velice důležité „vepsat“ Ukrajinu v širší kontext světového dění. Kupříkladu, ještě před pandemií se hodně mluvilo o růstu populismu ve světě. Navýsost užitečné by v tomto smyslu mohlo být zkoumání fenoménu Volodymyra Zelenského. V letním semestru mám zvláštní přednášku právě o „fenoménu Zelenskyj“…
Chápu, že Volodymyr Zelenskyj je aktuálně světovou celebritou. Co přesně vás zajímá na tomto fenoménu?
Kolem ukrajinského prezidenta se vytvořila svébytná „hagiografie“, překládají se a vydávají texty jeho projevů. Viděla jsem třeba příručky rétoriky ve stylu „Mluv jako Zelenskyj“ atd. Na takovém pozadí ovšem vidím jen velmi málo skutečné analýzy, metodologicky přesných přístupů, které by nám pomohly vidět do hloubky i tohoto fenoménu. Je to velice důležité. Někteří chápou válku Ruska proti Ukrajině jako anachronismus v tom smyslu, že se Rusko snaží zastavit čas, nebo ho dokonce vrátit zpátky.
To je v jistém smyslu pravda, ale součástí této války jsou také věci, které jsou skutečně moderní a odpovídají moderním tendencím. A musíme je analyzovat v širším kontextu doby: Jaké změny se odehrávají ve světě? Jak sociální sítě změnily světovou politiku? Jak probíhá komunikace politiků s voliči na Ukrajině a jak se to promítá ve světě? Dokáže válka na Ukrajině oživit víru v demokracii, nebo naopak jen prohloubí katastrofické vnímání světa, které bylo i beztak posíleno pandemií? To je jen část otázek, na něž zkoumání Ukrajiny a její zapojení do globálního kontextu může nabízet odpovědi.
Ale vraťme se ještě k prezidentu Zelenskému…
Existuje zcela očividný rozdíl mezi „kultem“ fantastického Zelenského na Západě a celkem střízlivým vnímáním prezidenta na samotné Ukrajině. Nejde o to, že ten či onen postoj je správný nebo chybný. Spíše tady opět vzniká prostor pro zkoumání sociálních a politických procesů v různých zemích včetně Ukrajiny. Na mých přednáškách jsou studenti z různých koutů světa – od Kanady po Jižní Koreu, a oni také potvrzují konvergenci stylů politické komunikace skrze sociální sítě v odlišných kulturních kontextech. Politický projekt Zelenského je nejen ukázkovým příkladem toho, jak soudobé politické trendy „digitální“ demokracie a „demokracie publika“ fungují, nebo se dokonce produkují. Reakce na současnou válku poskytuje jiným státům prostor pro sebereflexi – Ukrajina se stává zrcadlem, ve kterém různá společenství vidí sebe sama stejně jako scénáře vlastní budoucnosti.
Jaký je tedy hlavní cíl nově založeného pražského centra „Ukraine in a Changing Europe“ na FSV UK?
Abych to nějak shrnula: Jako instituce máme před sebou dva hlavní úkoly. Zaprvé to je dekolonizace východoevropských studií. Zadruhé chceme vepsat ukrajinské dění do širších rámců a analyzovat, co vlastně znamenají pro pochopení demokracie jako takové, pro pochopení toho, co je dnes vlastně evropský projekt, co je EU atd. Úkolem našeho centra není pouze „důkladně studovat Ukrajinu“, ale spíše díky Ukrajině pochopit řadu globálních procesů.
Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D., je ukrajinský historik, slavista a kulturolog působící v České republice. Přednáší v Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století. Aktuálně se nachází v domobraně na Ukrajině, odkud posílá své reportáže a eseje pro FORUM 24 a do Týdeníku FORUM.
