Vladimir Putin během výroční tiskové konference v prosinci letošního roku. FOTO: Kremlin.ru / wikimedia / CC BY 4.0
FOTO: Kremlin.ru / wikimedia / CC BY 4.0
KOMENTÁŘ / Počáteční ukrajinské úspěchy v roce 2022 byly impulsem k definici ukrajinských cílů jako z říše snů – absolutní vítězství, osvobození všech území, návrat k hranicím z roku 1991 a dohnání Ruska k zodpovědnosti za válečné zločiny. Minimálně poslední měsíce však ukazují, že tyto cíle jsou skutečně pouze z říše snů a nejsou realistické.
Rozhovory mezi Kyjevem a Západem se vyvinuly směrem k ukončení konfliktu za podmínek, které by Rusku znemožnily znovu zopakovat 24. únor 2022. Velkým dílem ke změně narativu přispělo zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, který dlouhodobě tvrdil, že by v případě svého znovuzvolení válku na Ukrajině ukončil.
Velkou neznámou ale stále zůstává odpověď na otázku, jak přimět Rusko, aby akceptovalo podmínky k ukončení konfliktu, se kterými by byla ochotna souhlasit i Ukrajina. Obzvláště v momentě, kdy Ukrajina současnou fázi války minimálně od pádu města Avdijivka v Doněcké oblasti v polovině loňského února prohrává.
Můžeme namítat, že Kyjevu se v obranné opotřebovávací válce daří. Jen za loňský rok Rusko získalo pod svoji kontrolu více než čtyři tisíce kilometrů čtverečních území, ale za jeden kilometr čtvereční zaplatilo podle výpočtů amerického Institutu pro studium války zhruba stovkou vojáků.
Bez ohledu na to, kolik přesně vojáků přišlo od začátku války na Ukrajině o život, odborníci shodně konstatují, že počty obětí v Rusku jsou nejvyšší od druhé světové války, během které zahynulo podle odhadů 8,7 milionu sovětských vojáků – zdaleka nejvíce ze všech zemí – a z 15 sovětských republik ztratilo Rusko nejvíce vojáků – odhadem 6,7 milionu.
Státy, které stojí za Ukrajinou – Spojené státy, ostatní členové NATO, Jižní Korea a Japonsko – se do války nezapojují. A Ukrajina stojí na hranici toho, čeho může sama dosáhnout, pokud vezmeme v úvahu strukturální převahu Ruska – počet obyvatel, velikost ekonomiky a půdu.
Geopolitický status NATO a výsledek konfliktu
Ukrajina tak žádá své západní partnery alespoň o bezpečnostní záruky. V současné době je jen těžko představitelné, že by konflikt na Ukrajině skončil tím, že Kyjev nebo západní spojenci řeknou, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO. Napadená země jen těžko vstoupí do aliance dnes nebo zítra. Její cesta do Severoatlantické aliance by měla být již nyní jasně narýsovaná.
V určitém ohledu totiž právě NATO – a spolu s ním i velká část Západu – spojilo svůj geopolitický status s výsledkem konfliktu. Pokud by Rusko v čele s Vladimirem Putinem znovu došlo na základě tohoto výsledku k závěru, že je NATO slabé, že Západ je slabý a že nedodržuje své závazky, neplní své sliby, mohlo by dojít k závěru, že válka na Ukrajině nutně nemusí být jeho poslední rodeo. Právě na tuto slabost Západu a NATO Vladimir Putin vsázel, když se rozhodoval, zda v únoru roku 2022 napadne Ukrajinu.
NATO – a Západ jako celek – vložilo do konfliktu na Ukrajině kromě svého geopolitického statusu i spoustu peněz, úsilí a tak dále, a pokud ani přes to všechno nedokáže přijmout Ukrajinu mezi své členy, nemá už problém pouze Ukrajina, ale i celá aliance jako taková. Jakou jinou záruku aliance má kromě článku pět Severoatlantické smlouvy na papíře?
Ten zavazuje smluvní strany k „pomoci smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru“.
Formulace podle think tanku Council on Foreign Relations ponechává členům široký prostor pro individuální i kolektivní jednání, neobsahuje automatickou výzvu ke zbrani a do popředí staví diplomacii. Je více než pravděpodobné, že by diplomacie musela být vyčerpána, než by někdo přistoupil k rozšíření konvenčního, natož jaderného deštníku NATO nad Ukrajinou.
Ruské balancování na hraně
Po vzdání se aspirace na to, že Ukrajina jednoho dne bude členem aliance, by NATO mohlo přijít o svůj status jakéhosi světového policisty. Rusko by zároveň mohlo mít vážné pochyby o jeho jednotě a síle. Vladimir Putin by se mohl rozhodnout k něčemu, o čem se mluví už minimálně od začátku války na Ukrajině, a to ke kroku otestovat alianci.
Pokušení je zřejmě pro Putina až příliš silné a testování aliance již v určité míře probíhá. Západ se může probudit a bránit se nyní, nebo čekat, až Rusko spáchá čin, který nebude možné ignorovat. Rusko je již léta ve válce se Spojenými státy a Severoatlantickou aliancí.
Zatím se Vladimiru Putinovi daří balancovat na hraně, ale ruské sabotáže se v Severní Americe a Evropě – zemích, které Ukrajinu podporují nejaktivněji – objevují stále častěji. Podle americké Komise pro bezpečnost a spolupráci v Evropě „Rusko současně provádí stínovou válku proti NATO s cílem destabilizovat, znepokojit a odradit transatlantickou alianci od její rozhodné podpory ukrajinské suverenity“.
Prakticky každý spojenec byl tímto zintenzivněním ruských hybridních útoků zaskočen.
Od začátku války na Ukrajině do poloviny prosince loňského roku, kdy komise zveřejnila svoji zprávu o ruské válce proti Západu, došlo podle americké vládní agentury k téměř 150 podezřelým a připisovaným případům ruské hybridní války na území NATO. Své zastoupení mezi nimi má i Česká republika.
„Prakticky každý spojenec byl tímto zintenzivněním ruských hybridních útoků zaskočen,“ komentoval ruské hybridní útoky americký ministr zahraničí Antony Blinken po loňském setkání ministrů zahraničí NATO v Praze.
Od vydání již zmiňované zprávy Komise pro bezpečnost a spolupráci v Evropě došlo k dalším útokům. V prosinci Finsko v rámci vyšetřování ruských pokusů o poškození podmořských kabelů v Baltském moři zabavilo loď, která je součástí ruské stínové flotily.
Minulý týden jeden z poslanců ruské Státní dumy v ruské státní televizi otevřeně mluvil o snaze Ruska tyto kabely přerušit. „V určitém okamžiku se pro nás Baltské moře stalo místem vojenských operací. To bylo nevyhnutelné,“ komentoval zabavení ruské lodi Alexander Kazakov. „Baltské moře si můžeme přivlastnit pouze přes pevninu. Potřebujeme část baltského pobřeží,“ dodal.
Mezitím ruský nezávislý web The Insider odhalil důkazy o tom, že ruská zpravodajská služba GRU zaplatila desítky milionů dolarů členům Tálibánu, aby se zaměřili na americké, koaliční a afghánské síly v Afghánistánu a zabíjeli je.
Neblokový status a klíčový princip
Ukrajina žádá své spojence o bezpečnostní záruky – členství v NATO nebo alespoň jasnou a krátkou cestu k němu – jako podmínku pro začátek jednání s Ruskem. Na konci loňského roku to potvrdil i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, když v rozhovoru pro Sky News řekl: „Pokud chceme zastavit horkou fázi války, měli bychom vzít pod deštník NATO území Ukrajiny, které máme pod kontrolou. To musíme udělat rychle, a pak může Ukrajina získat zpět druhou část svého území diplomatickou cestou.“
Přesnou podobu možného kompromisu mezi Moskvou a Kyjevem je složité předpovídat. Z ruského pohledu však není pochyb o tom, že příslib členství Ukrajiny v NATO po skončení války by byl překážkou pro jakékoliv jednání o míru. Pro Vladimira Putina je ukrajinské členství v alianci nepřijatelné.
Nikdy nedopustíme, aby naše historická území a lidé, kteří jsou nám blízcí a žijí tam, byli zneužiti proti Rusku.
To dal jasně najevo už v roce 2021 ve své eseji o údajné „historické jednotě“ mezi Ruskem a Ukrajinou. „Nikdy nedopustíme, aby naše historická území a lidé, kteří jsou nám blízcí a žijí tam, byli zneužiti proti Rusku. A těm, kteří se o to pokusí, bych chtěl říci, že tímto způsobem zničí svou vlastní zemi,“ napsal tehdy Vladimir Putin. NATO označil za protiruský projekt ve spojení s falešným, ale v myslích Rusů pevně zakořeněným narativem, že NATO porušilo svůj slib nerozšiřovat se na východ. V roce 2008 však aliance oznámila, že by se Ukrajina mohla případně připojit, a to externě.
Ukrajina by se z ruského pohledu musela vzdát svých aspirací na členství v NATO a přijmout neutralitu neboli „neblokový status“, který ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov v nedávném rozhovoru s Tuckerem Carlsonem označil za „klíčový princip“.
Od Barentsova moře na severu k bělorusko-polské hranici
S blížícím se nástupem Donalda Trumpa jeho tým tvrdí, že k telefonátu s Vladimirem Putin dojde brzy a že jejich ukrajinský protějšek Volodymyr Zelenskyj je připraven na jednání. „Příměří bychom rádi viděli každou chvíli, byl by to neuvěřitelně pozitivní první krok na obou stranách,“ řekl v rozhovoru pro americkou televizi ABC budoucí poradce pro národní bezpečnost Donalda Trumpa Mike Waltz. „Všichni vědí, že to musí nějak diplomaticky skončit.“
I když válka skončí, vazby Ukrajiny na Západ, ať už politické, ekonomické či bezpečnostní, budou hlubší než kdykoliv před ní. Ukrajina bude mít reálnou šanci stát se dalším, 28. členem Evropské unie, získá pomoc při obnově svého hospodářství. A v nejhorším případě, když se NATO vzdá svého geopolitického statusu, přistoupí na ruský pohled a odmítne členství Ukrajiny v alianci, bude mít po podepsání několika dvoustranných bezpečnostních dohod s členskými zeměmi jejich podporu při obnově své obrany.
Ukrajina bojuje i za nás, tvrdili mnozí západní politici po necelé tři roky od začátku ruské invaze. Dluží Ukrajině pomoc při obnově země tak, aby byla schopná odstrašit ruskou hrozbu a jí, nezmizí totiž ani s příměřím ani s mírovou smlouvou. Hranice mezi NATO a Ruskem nyní vede od Barentsova moře na severu přes Pobaltí k bělorusko-polské hranici. Po největším konfliktu v Evropě od konce druhé světové války by se ona hranice měla prodloužit i o rusko-ukrajinské hranice, ať už jsou v jakékoliv podobě. V ideálním případě o hranice z roku 1991, ale v ideálním světě nežijeme.
