„Byl synem a duchovním jednoho národa, zahynul na území jiného, protože zachraňoval syny a dcery třetího.“ V těchto slovech pronesených kardinálem Ljubomyrem Huzarem je stručně obsažen život Omeljana Kovče, člověka, který byl horlivým vlastencem, ale zároveň byl schopen povznést se nad etnické předsudky. Jeho rodištěm byla Halič, kraj, kde spolu po staletí žili Ukrajinci, Poláci a Židé. Dějiny jejich soužití obsahují mnohé dramatické stránky a konflikty. Ale pro představitele všech těchto tří národů se osobnost Omeljana Kovče stala symbolem skutečného člověka.
Když se 20. srpna 1884 v rodině řeckokatolického kněze Hryhorije Kovče narodil syn Omeljan, všichni si mysleli, že vědí, jaký bude jeho osud. Samozřejmě se měl jako jeho otec, strýc a dědeček stát knězem. Jako každý řeckokatolický kněz na Haliči přelomu 19. a 20. století bude kombinovat duchovní službu s aktivní veřejnou činností na venkově. Vždyť tací byli jeho dědeček, otec, strýc a stovky dalších duchovních Ukrajinské řeckokatolické církve, kteří se stali klíčovými hybateli ukrajinského národního obrození v Haliči, v té době součásti Rakousko-Uherska.
Téměř všechna očekávání se splnila. Navíc ovšem chlapcův osud vedle předpokládané svědomité práce na duchovním a veřejném poli ještě poznamenalo velké utrpení, které si na konci 19. století nikdo nedokázal ani představit – dvě světové války, účast v osvobozeneckém boji Ukrajinců, pronásledování polskou, sovětskou a nacistickou mocí a nakonec smrt v táboře smrti v Majdanku.
Hryhorij Kovč, který kromě Omeljana vychovával další tři děti, udělal navzdory materiálním obtížím rodiny vše pro to, aby syn získal dobré vzdělání. Po ukončení základní školy ve vsi Kosmač, kde se nacházela farnost jeho otce, pokračoval Omeljan ve studiích na gymnáziu ve Lvově, hlavním městě Haliče. Nakonec dokončil vzdělání ještě dále od domova – v Římě, kde v letech 1905–1911 studoval v ukrajinské koleji sv. Sergia a Bakcha.
Možnost žít a studovat ve věčném městě mu poskytla podpora tehdejší hlavy řeckokatolické církve, metropolity Andreje Šeptyckého. O mnoho let později se bude tento církevní představitel pokoušet pomoci Omeljanovi Kovčovi podruhé. Tentokrát ovšem půjde o záchranu života, ne pomoc v chudobě.
Ještě před ukončením studií a přijetím duchovního stavu se Omeljan Kovč oženil s Marií-Annou Dobrjanskou, také dcerou kněze. Ve šťastné rodině vyrůstalo šest dětí – tři synové a tři dcery. První farnost mladého kněze se nacházela daleko od jeho vlasti, na druhém konci rakousko-uherské říše v městečku Kozarac (dnes v Bosně a Hercegovině). Zde byli jeho farníky chudí ukrajinští emigranti, proto i rodina duchovního žila v těžkých materiálních podmínkách.
Nicméně bouřlivé historické události brzy změnily tichý život Omeljana Kovče. V roce 1914 začala první světová válka a kněz se vrátil do vlasti, která se stala jednou z arén krvavé války. Halič dobývala ruská vojska, posléze ji vybojovala zpět rakousko-uherská armáda, pak opět zaútočili Rusové. Snad největší tragédií tehdejších Ukrajinců bylo, že ve válce, která probíhala na jejich půdě, bojovali v obou armádách jeden proti druhému za cizí zájmy. To byla cena, kterou platili za neexistenci vlastního státu.
Ukrajinci ovšem lekci pochopili a vydali se do boje za nezávislost. V závěrečné fázi první světové války se hroutily říše a na jejich ruinách začaly vznikat národní státy. V listopadu 1918 byla ve Lvově vyhlášena Západoukrajinská lidová republika (ZUNR). Na území Haliče si ovšem dělali nároky i představitelé jiného národa, který se předtím také nacházel v rakousko-uherské říši – Poláci. Proto mezi Ukrajinci a Poláky vypukla válka.
Mezi těmi, kdo se připojili k Ukrajinské haličské armádě (UHA), která měla bránit nově vyhlášenou ZUNR, byl Omeljanův bratr Jevstachij. Sám Omeljan Kovč coby duchovní osoba nemohl vzít do ruky zbraň, ale nemohl ignorovat vlastenecký zápal, a tak vstoupil do ukrajinského vojska jako kaplan. Mezi dalšími duchovními, kteří vykonávali své duchovní poslání mezi vojáky UHA, byl i Omeljanův otec Hryhorij. Starý kněz nakonec v armádě zemřel; na konci roku 1919 onemocněl tyfem. Jeho syn dále pokračoval ve službě až do posledních dnů bojů armády, která po porážce Poláky v Haliči ustoupila k východu, kde se bila s bolševickou armádou při obraně Ukrajinské lidové republiky.
Během války vojáci poprvé spatřili neochvějnou víru otce Kovče, která se někdy projevovala odvážnou smělostí. Často byl vidět spolu s vojáky v přední linii fronty. „Vím,“ řekl, „že voják na frontě se cítí nejlépe, když tam vidí lékaře a zpovědníka.“ A žertem dodával: „Víte, že jsem byl vysvěcen, a vysvěceného kulka netrefí tak snadno.“ Tato víra mu i v budoucnosti pomáhala dostat se z velice obtížných situací a dodávat důvěru ostatním.
Spolu s dalšími vojáky UHA ho zajali bolševici. Vězně nacpali do vagonů, které je vezly na místo popravy. Na jedné ze zastávek strážný, ruský voják, pustil kněze se slovy: „Otče, nezapomeňte se modlit za Luku.“ Ovšem místo na svobodu se Omeljan Kovč dostal do tábora pro válečné zajatce, tentokrát polského. Nejstrašnější hrozbou zde byl tyfus, který každodenně připravil o život stovky vojáků. Otec Omeljan, který setrvával s umírajícími do posledního dechu, se nemohl nemoci vyhnout. Ale podařilo se mu ji překonat a po dlouhé válce se vrátil domů.
V roce 1922 dostal farnost v městečku Peremyšljany [Polsky Przemyślany – pozn. překl.] nedaleko Lvova. Po válce tato oblast patřila k novému Polsku. Peremyšljany byly stejně jako jiné obce na tehdejší Haliči mnohonárodnostní – kromě Ukrajinců zde žili Poláci, Židé, Cikáni, a dokonce několik německých rodin. A navzdory nedávné válce a složité historii vztahů mezi těmito národy zde lidé žili poměrně mírumilovně a snažili se tolerovat a respektovat tradice a obřady svých sousedů. Když křesťané slavili nějaký velký náboženský svátek, Židé zavírali své obchody a vyhlašovali den volna, a křesťané dělali totéž při židovských svátcích.
V Peremyšljanech sloužil Omeljan Kovč celé nedlouhé období míru mezi dvěma světovými válkami. Pochopitelně se neomezoval jen na práci v církvi, ale účastnil se i veřejného života města – byl zakladatelem Lidového domu (místa konání ukrajinských národních svátků), čítárny spolku Prosvita, jehož cílem bylo šířit osvětu mezi Ukrajinci. Inicioval také vytvoření ukrajinské banky, která měla být nástrojem jisté finanční nezávislosti tamní ukrajinské komunity. Činnost kněze na národním poli se neomezovala jen na legální aktivity – sestra Olena Viter při čekistických výsleších přiznala Kovčovu blízkost k OUN, a dokonce ho nazvala členem peremyšljanského okresního vedení podzemní organizace. Mezi její členy patřil i Omeljanův syn Jaroslav, také řeckokatolický kněz.
Kovčova veřejná aktivita vyvolala represe ze strany polské vlády, která se snažila omezovat rozvoj ukrajinského národního hnutí, v němž spatřovala hrozbu pro integritu státu. Domovní prohlídky v jeho domácnosti se staly nepěknou místní tradicí: pouze v letech 1925–1934 jich bylo zhruba 40, polovina z nich skončila zatčením a delším či kratším uvězněním. Navzdory perzekucím byl otec Kovč vždy otevřen všem. Nacházel čas pro své věrné, ale i pro stoupence jiných náboženství – často se s ním chodili radit místní Poláci a Židé.
V září 1939, po vypuknutí druhé světové války, se s příchodem sovětské moci na Halič situace ve městě začala rychle měnit. Poláci, kteří se za předchozího režimu těšili výsadám coby příslušníci vládnoucího národa, se stali prvními oběťmi komunistických represí. Zatýkání a perzekuce se týkaly především státních úředníků, posléze se obrátily proti členům různých politických stran a občanských spolků. Otec Omeljan byl první, kdo spěchal pomáhat potřebným. Ať už s potravinami, penězi, nebo jen s dobrým slovem navštěvoval rodiny polských důstojníků, kteří byli posíláni na Sibiř. Na otázky jejich žen: „Jak nám můžeš pomáhat, když u tebe můj muž ještě nedávno dělal domovní prohlídku?“ se kněz jen usmíval a říkal, že je to jeho povinnost.
Ukrajinci a Židé, kteří v prvních měsících sovětské okupace zažívali jisté zlepšení osobní situace (komunistická propaganda mluvila o jejich „osvobození od polského útlaku“), se brzy také stali objekty represí NKVD. Za vlaky, které odvážely Poláky na východ, se zanedlouho vydaly další, nacpané Ukrajinci a Židy. Ukrajinské národní hnutí bylo prohlášeno za „buržoazně nacionalistické“ a pro novou vládu nepřátelské a jeho účastníci byli zatýkáni a zavíráni do vězení, nebo dokonce popravováni. Omeljan Kovč represím v této hrozné době unikl. Pokračoval ve své duchovní službě, a dokonce se nebál organizovat církevní akce s hromadnou účastí věřících navzdory režimem zdůrazňované protináboženské politice.
Tempo represí v roce 1941 se stále zrychlovalo a věznice na západní Ukrajině připojené k SSSR byly přeplněné vězni, většinou politickými, těmi, které úřady nazývaly „nepřátelé lidu“. Většinu z nich tvořili mladí chlapci a dívky, aktivisté Organizace ukrajinských nacionalistů, kteří se pustili do ilegálního boje proti Sovětům.
Dne 22. června 1941 začala další etapa druhé světové války: německá vojska vstoupila na území SSSR. Ukázalo se, že sovětská vláda nebyla připravena na tak rychlý vývoj událostí a nebyla schopna organizovat účinnou obranu. Němci každou hodinu postupovali dále na východ. NKVD byl zatím zaneprázdněn dalším zatýkáním „politicky nespolehlivých“. Toho dne měl mezi nimi být i otec Omeljan Kovč. Místní obyvatelé (podle některých svědectví to byli Židé) kněze schovali a on se tak vyhnul nejen zatčení, ale zřejmě i smrti. Sovětská vláda po sobě zanechala krvavou stopu na celé západní Ukrajině – po ústupu byly ve věznicích nalezeny tisíce zavražděných vězňů. Byli stříleni bez soudu kvůli nedostatku času na vyhodnocení případů a prostředků k evakuaci uvězněných. Mezi mrtvými bylo nalezeno mnoho duchovních.
V té době Omeljan Kovč prožil již pátou změnu vlády na rodné půdě. Nacisté se v těchto zemích nechystali obnovit ani polský, ani ukrajinský stát. Mělo jít pouze o kolonii třetí říše a její obyvatelstvo se mělo stát otroky nových pánů. Němci se k Ukrajincům a Polákům chovali opovržlivě a zbavovali je mnoha práv. Nejhorší však byl jejich postoj vůči židovskému obyvatelstvu, jehož vraždění začalo hned v prvních dnech nastolení nového režimu.
Lidé vyděšení neustálými perzekucemi se často snažili nevnímat zlo, které se dělo ostatním, každý měl své vlastní problémy, každý zůstal osamocen se svou bolestí a strachem. Tento strach také umocňovaly různé národnostní předsudky, vzpomínky na minulé útlaky a konflikty, které umožňovaly izolovat se od utrpení druhých a ignorovat likvidaci sousedů, kteří patřili k jiným národnostem. Ale Omeljan Kovč ani v tak těžkém čase neopustil své morální hodnoty, ať ho to mělo stát cokoli. A opět, stejně jako kdysi, jeho víra a důvěra v to, že jedná správně, občas vykonaly zázraky.
V září 1941 zatarasila skupina německých vojáků vchod do synagogy v Peremyšljanech plné modlících se lidí. Dovnitř hodili zápalnou bombu. Vypukl požár a lidé, kteří se vrhli ke dveřím, si uvědomili, že jsou ve smrtelné pasti. „Římskokatolický kněz a skupina lidí z Peremyšljan přiběhli k otci Kovčovi a prosili ho, aby pomohl synagogu zachránit,“ vyprávěl o události bývalý obyvatel Peremyšljan Leopold Kozłowski. „Kovč, který uměl skvěle německy, zavolal na německé vojáky, aby ho pustili do synagogy. Ti byli tak překvapení, že ho nechali jít, a kněz se tam vrhl a začal z hořící synagogy vynášet lidi. Mezi těmi, které otec Kovč zachránil, byl i rabín z města Belzu Aharon Rokeach, který v té době v Peremyšljanech pobýval.“
Omeljan Kovč byl schopen nejen hrdinského činu, ale i dlouhodobé riskantní činnosti. Když v Peremyšljanech vzniklo ghetto, kněz tam opakovaně a na vlastní nebezpečí chodil, aby Židům pomáhal. Nosil s sebou jídlo, léky, čisté prádlo a další věci, aby aspoň nějakým způsobem ulehčil lidem v jejich neštěstí.
Přišel také ještě na jeden způsob, jak pomoci Židům k záchraně, jímž bylo vyhotovování takzvaných árijských dokumentů (výpisů o křtu z církevní matriky), které je mohly uchránit před zabitím. Tak se to podařilo například u Rubina a Itky Pizemových, kteří díky dokladům od otce Kovče přežili holokaust.
Za tuto činnost byl otec Kovč na začátku ledna 1943 zatčen gestapem a uvězněn ve lvovské věznici na ulici Lonckého. Rodina, přátelé a sám metropolita řeckokatolické církve Andrej Šeptyckyj dělali všechno, co mohli, aby ho odtamtud dostali. Nacisté stanovili jedinou podmínku: ukrajinský kněz se musí písemně zavázat k tomu, že nebude nijak pomáhat Židům. Otec Omeljan odmítl. „Poslyšte, pane Stavickyj,“ řekl prý tehdy důstojníkovi gestapa, „jste policista. Vaší povinností je hledat zločince. Prosím, nechte Boží věci v rukou Boha.“ Důstojníka rozezlila odvážná odpověď duchovního a nařídil, aby byl vrácen do vězení.
Tam ho ještě dlouho mučili a později poslali do koncentračního tábora Majdanek. Ale ani pobyt v šílené továrně na smrt kněze nezlomil. „Chápu, že se mě snažíte osvobodit,“ napsal svým příbuzným z koncentračního tábora, „ale já vás prosím, abyste nic nedělali. Včera tu zastřelili 50 lidí, když tady nebudu, kdo jim pomůže odebrat se na onen svět? Navždy zůstanou se svými hříchy v hlubokém zoufalství, které visí nad tímhle peklem. Ale nyní odcházejí s vysoko zdviženými hlavami a své hříchy nechávají za sebou. Přecházejí most s radostí v srdcích a já vidím, jak v nich panuje klid a mír, když s nimi mluvím naposledy.“
Omeljan Kovč věřil, že právě tady, mezi odsouzenými k smrti, nejlépe vykoná své poslání. A to pro něj bylo nejdůležitější. „Jsem Pánu vděčný za jeho dobrotu ke mně,“ čteme v dalším z jeho dopisů. „Kromě nebes je toto to jediné místo, kde bych chtěl být. Jsme si tu všichni rovni. Poláci, Židé, Ukrajinci, Rusové, Litevci i Estonci. Jsem tu jediný kněz. Neumím si představit, co by beze mě dělali. Zde mohu spatřit Boha – Boha, který je jediný pro všechny, bez ohledu na naše náboženské rozdíly. Možná jsou naše církve odlišné, ale ve všem vládne Všemohoucí Pán. Když sloužím bohoslužbu, modlí se všichni. Modlí se v různých jazycích, ale copak Pán nerozumí všem jazykům? Umírají různými způsoby a já jim pomáhám překročit most. Není to požehnání? Není to ta nejkrásnější koruna, kterou mi mohl Bůh vložit na hlavu? Tak to je. Děkuji Pánu tisíckrát denně za to, že mě sem poslal. Nemohl bych ho prosit o nic jiného. Nebuďte kvůli mně nešťastní. Radujte se se mnou. Modlete se za ty, kdo vybudovali tento tábor a tento systém. Ti potřebují vaše modlitby nejvíce. […] Ať se nad nimi Pán smiluje…“
Omeljan Kovč, vězeň v Majdanku č. 2399, pracoval spolu se všemi ostatními v táboře, ale po těžké fyzické práci ještě sloužil jako pastor děsivé továrny smrti. Poskytoval duchovní podporu všem, bez ohledu na jejich národnost nebo vyznání.
Nakonec hrůzné podmínky v táboře definitivně podlomily zdraví stárnoucího muže. Zemřel za ostnatým drátem 25. března 1944, několik měsíců před osvobozením Majdanku. Jako oficiální příčina smrti bylo uvedeno srdeční selhání. Tělo kněze bylo stejně jako tisíce dalších spáleno v jednom ze strašných táborových krematorií.
Ale vzpomínku na spravedlivého nešlo zničit tak snadno jako jeho tělo. Lidé, které otec Kovč zachránil, připomínali ostatním jeho statečné skutky. V roce 2001, během své návštěvy Ukrajiny, prohlásil papež Jan Pavel II. otce Omeljana Kovče blahoslaveným mučedníkem.
Tento text je již třetím článkem v rámci projektu Ukrajina: jiné dějiny. Text je součástí knihy historika Volodymyra Vjatrovyče Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny, která je v současné době v tisku a v překladu Rity Kindlerové brzy vyjde v nakladatelství Academia.
Projekt Historická pravda z Ukrajiny a deník FORUM 24 založily společný projekt Ukrajina: jiné dějiny. Každý měsíc vychází článek o dosud neznámých událostech z ukrajinských dějin nebo společné ukrajinsko-české historie. Projekt vznikl z iniciativy ukrajinského historika Volodymyra Birčaka v průběhu prvního inauguračního zasedání Česko-ukrajinského fóra občanských iniciativ, jež se konalo v Praze pod záštitou ministrů zahraničí ČR a Ukrajiny. Analogický projekt – Czech In – otevírá na stránkách portálu Historické pravdy neznámá fakta z českých dějin pro ukrajinské čtenáře.
