Památník obětí hladomoru (1932–1933) v Novoajdaru v ukrajinské Luhanské oblasti FOTO: Wikimedia Commons/ Qypchak
FOTO: Wikimedia Commons/ Qypchak
Výbor pro udělování Pulitzerovy ceny obdržel 24. června 2003 otevřený dopis britské lékařky Margaret Siriol Colleyové a jejího syna Nigela Linsana Colleyho. Doktorka Colleyová byla neteří Garetha Jonese (1905–1935), novináře, který měl odvahu sdělit pravdu o strašlivých věcech, kterých byl na jaře 1933 svědkem na Ukrajině. Tato neohroženost ho stála novinářskou reputaci a léta zapomnění.
Antihrdinou tohoto příběhu je Walter Duranty, nositel Pulitzerovy ceny z roku 1932, již obdržel za reportáže ze Sovětského svazu, které, jak sám otevřeně přiznal, „vždy odrážely oficiální sovětský názor sovětské vlády, a nikoli jeho vlastní“. A tak začíná vyprávění o tom, jak byl jeden novinář umlčen za upřímnost a druhý odměněn za lhaní. Je to příběh, který se přímo dotýká jak etiky novinářské práce, tak dějin Ukrajiny.
Novináři se často rádi považují za neohrožené bojovníky za právo sdělovat veřejnosti pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. Ti, kteří tak skutečně činí, mají být za to odměněni. Proto si mimořádně úspěšný americký novinář maďarského původu Joseph Pulitzer přál, aby se z jeho odkazu částečně financovala cena nesoucí jeho jméno. A to za vynikající úspěchy v oblasti dramatu, literatury, hudby a žurnalistiky. Tato cena sice neobnáší vysoké finanční částky, ale jde o nejvyšší poctu, na niž její nositelé mohou být hrdí. Uděluje se každoročně od roku 1917.
Ve skutečnosti jsou novináři, stejně jako všichni ostatní, málokdy stoprocentně věrní ideálům, které vyznávají. A ceny, dokonce i ty prestižní, jako je Pulitzerova, tak někdy dostanou podvodníci. Doktorka Colleyová žádala, aby byla Pulitzerova cena odebrána ničemovi, který vedl kampaň ve prospěch Stalinova Sovětského svazu v nejprestižnějších novinách Spojených států. Ten na stránkách New York Times zdiskreditoval jejího strýce za to, že se poctivě snažil dělat to, co novináři dělat mají, tedy sdělovat lidem pravdu.
Walter Duranty se narodil v roce 1884 v britském Liverpoolu a byl vždycky tak trochu darebák a otevřeně si liboval v tom, že mu to prochází. Sally J. Taylor ve vynikajícím životopise Stalinův obhájce (Stalin‘s Apologist: Walter Duranty, the New York Times‘s man in Moscow, Oxford University Press, 1990) uvádí, že Duranty lhal dokonce i o svém rodinném původu. Ve své autobiografii tvrdil, že byl jedináček a osiřel v deseti letech, což nebyla pravda: jeho matka zemřela roku 1916 a sestra o čtrnáct let později. Když v roce 1933 zemřel jeho otec, zanechal po sobě majetek ve výši pouhých 430 liber.
Po ukončení univerzitních studií odjel Duranty do Paříže, kde propadl satanismu, opiu a sexu. Po vypuknutí první světové války pracoval jako reportér pro New York Times, a vyhnul se tak skutečným bojům. Duranty zřejmě věděl, co je klíčem k novinářskému úspěchu – nejprve zjistit, co čtenáři chtějí, a pak k tomu vybrat vhodná fakta. Jeho reportáže byly vždy živé, velmi čtivé a obvykle – ale zdaleka ne vždy – nějakým způsobem s fakty souvisely.
Uvědomoval si, že v americkém svobodném tisku vycházejí noviny proto, aby svým vlastníkům vydělávaly. A úkolem novináře je tudíž psát o tom, co si lidé chtějí přečíst, takže jdou a noviny jeho zaměstnavatele si koupí. Je to klasický vztah mezi prací a managementem v tržní ekonomice: čím efektivněji zaměstnanec pomáhá svému chlebodárci vydělávat, tím větší má šanci získat vyšší plat, lepší pozici či další výdobytky světského úspěchu.
V případě Durantyho tento systém fungoval velice dobře. Po válce byl vyslán do nově nezávislých pobaltských států a v roce 1921 patřil mezi první zahraniční reportéry, kterým byl povolen vstup do vznikajícího Sovětského svazu. Tento úspěch byl velmi významný, protože Sovětský svaz se nikdy nestyděl kontrolovat, komu dá povolení ke vstupu do země a komu ne. Západní reportér v Sovětském svazu vždy věděl, že pokud napíše něco pro sovětské úřady nepřijatelného, bude vyhoštěn a nikdy se nebude smět vrátit.
Fungovala tedy silná profesní motivace nestát se takovou osobou. Duranty to chápal lépe než kdokoli jiný. Nicméně v případě, že by někdo z novinářů na tuto jednoduchou pravdu zapomněl, byl tu sovětský tiskový mluvčí, který mu ji připomněl.
V době první pětiletky byl vedoucím sovětské tiskové kanceláře Konstantin Umanskij. Toho znal [americký novinář a spisovatel] Eugene Lyons ještě z doby, kdy byl Umanskij korespondentem agentury TASS ve Spojených státech a později šéfem zahraniční kanceláře TASS. Drobného muže s černými kudrnatými vlasy a zlatými zuby znali všichni zahraniční dopisovatelé velmi dobře.
Lyons popsal daný systém jako soustavu ústupků a kompromisů. Zahraniční korespondenti cenzora dotlačili k ústupku v rámci projevu profesionální solidarity (pro Sověty by ostatně bylo příliš velkou ostudou vyhostit všechny zahraniční korespondenty najednou). Většinou se ale vše odehrávalo v duchu kompromisů. Telegrafní úřad by bez Umanského svolení stejně žádný telegram neposlal.
Navíc velké množství západních intelektuálů bylo přesvědčeno o tom, že sovětský experiment má mnohem více předností než zjevné kapitalistické nešvary. I přes všechny jeho neúspěchy se k sovětskému pokusu upínali jako k paprsku naděje. A noviny potřebují přístup k politikům, aby mohly přinášet zprávy. Přístup k politikům je tedy základem žurnalistiky.
Sám Lyons k tomu napsal ve svých pamětech nazvaných Poslán do Utopie (Assignment in Utopia, New York, 1937):
„Skutečným platidlem v Moskvě, za který se kupovalo to, co za rubly ani dolary nebylo možné dostat, byla moc. A moc znamenala: soudruh Stalin, soudruh Umanskij, virtuózní kombinátor, chlapík, jehož strýcův nejlepší kamarád má bratrance v kolégiu GPU. Být zván na exkluzivní setkání ‚v úzkém kruhu‘, hrát bridž s velkými rybami, neustálé poklonkování v Pravdě, uspokojovat společenské ambice své ženy: to vše působilo na jazyky zahraničních dopisovatelů mnohem účinněji než jakékoli výhrůžky…
Ať už v Moskvě nebo Berlíně, v Tokiu nebo Římě, všechna pokušení pro reportéra v terénu vedou ke konformitě. Je pohodlnější a z dlouhodobého hlediska výnosnější zprávu pro čtenáře vzdálené tisíce kilometrů zjemnit než čelit rozzuřenému cenzorovi a zavřeným úředním dveřím.“
Lyons i Duranty znali pravidla této hry tak dobře, že byli oba ještě před Hladomorem [ukr. Holodomor, Stalinem uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933] odměněni možností udělat rozhovor se samotným Stalinem, což byla nedosažitelná meta zahraničních korespondentů v Moskvě. Umanskij věděl, jak cizince odměnit i potrestat. Snad proto přešel později do nejvyšších kruhů diplomacie ve Washingtonu.
Lyons, který přijel do Ruska jako americký komunistický patolízal, a pak se stal zklamaným antikomunistou, na to doplatil. Jeho překladatelka jej, jak se zdá, upozornila na článek v Molotu, novinách z Rostova na Donu určených pro ohlupování místních obyvatel, ale nikoli pro zahraniční oči. Text oznamoval masovou deportaci tří ukrajinských kozáckých stanic z Kubáně. Devět měsíců po zveřejnění této zprávy byl ze Sovětského svazu navždy pryč.
Do tohoto světa vstoupil mladý anglický socialista Malcolm Muggeridge, který se oženil s neteří Sidneyho a Beatrice Webbových, tehdejších tváří Sovětského svazu, kteří se zasloužili o to, že se sovětský experiment stal ikonou socialistických intelektuálů na Západě. Mladý Malcolm, který z takového prostředí vyšel, a jeho žena dokonce prodali veškerý nábytek, protože byli přesvědčeni, že zůstanou v Sovětském svazu, jak uvedl pro deník Manchester Guardian. Když však Malcolm přijel, rychle poznal, že pětiletý plán se vůbec neblíží tomu, zač byl vydáván.
Zřejmě první představu o tom, do jakého panoptika se dostal, získal během recepce na britském velvyslanectví v Moskvě na podzim roku 1932, kdy se ocitl mezi sovětskou apologetkou Annou Louisou Strongovou a velkým Durantym, nejslavnějším zahraničním korespondentem své doby, čerstvě oceněným Pulitzerovou cenou.
Paní Strongová, jak napsal ve svých pamětech Letopis promarněného času (Chronicles of Wasted Time, London 1972), „byla obrovská žena se silně rudým obličejem, spoustou bílých vlasů, a tak ohromujícím výrazem tuposti, až se to dalo považovat za zvláštní druh krásy.“ A dodal:
„Duranty, malý bystrý a energický muž, byl mnohem kontroverznější osobou; řekl bych, že se o něm v Moskvě mluvilo víc než o komkoli jiném, rozhodně mezi cizinci. V jeho domácnosti, kde jsem jej jednou nebo dvakrát navštívil, žila jakási Ruska jménem Káťa, s níž měl, tuším, syna. Vždycky mě jeho společnost bavila; v jeho bezohlednosti bylo cosi energického, živého, absurdního, co jeho vytrvalé lhaní jaksi pohlcovalo. Myslím si, že nikdo, ani Louis Fischer [americký židovský novinář], nesledoval stranickou linii, každý posun a změnu tak důsledně jako on. V Umanského očích byl dokonalý a nám ostatním byl neustále dáván za vzor, jací bychom měli být.
Ve svých vlastních materiálních zájmech samozřejmě psal vše tak, jak to po něm sovětská moc chtěla: kolektivizace zemědělství funguje dobře, nikdo nehladoví, čistky jsou oprávněné, přiznání opravdová a soudní řízení dokonalé. Díky těmto souhlasným postojům – tak směšně lživým, že byly mezi ostatními dopisovateli předmětem výsměchu a dokonce i [sovětský cenzor] Podolskij byl znám tím, že si z nich dělal legraci – Duranty nikdy neměl problém dostat vízum, byt nebo dělat rozhovory s kýmkoli chtěl.“
Taková podlézavost režimu, který byl jedním ze dvou nejstrašlivějších systémů 20. století, pro něž se nejčastěji používá termín totalitarismus, se vyznačovala pozlátkem objektivní analýzy a rozhodně nepostrádala insight – Duranty byl první, kdo „vsadil na Stalina“, jak se vyjádřil. A dokonce se mu připisuje, že jako první použil slovo stalinismus jako označení vyvíjejícího se systému.
Vždycky bylo fascinující ho číst, a ještě více s ním hovořit. Byl nejznámějším zahraničním zpravodajem té doby. Jeho pěkný byt v Moskvě doplňovala stálá milenka, s níž skutečně zplodil syna, a orientální sluha, který mu vařil a uklízel; byl společenským centrem života cizinců v Moskvě. Často jezdil do zahraničí, aby si, jak říkal, uchoval smysl pro „objektivní“ zprávy.
Zároveň se zvláštním druhem upřímnosti v soukromí přiznával, že je opravdu obhájcem. V 80. letech jsem během svého výzkumu ukrajinského Hladomoru narazil v Národním archivu USA na velmi zajímavý dokument, memorandum A. W. Kliefotha z amerického velvyslanectví v Berlíně ze 4. června 1931. Duranty se tam zastavil, aby si obnovil pas. Kliefoth se domníval, že by ministerstvo zahraničí mohlo zajímat, že tento novinář, jehož reportážím se tolik věří, mu sdělil, „že ‚po dohodě s New York Times a sovětskými úřady‘ jeho zprávy vždy odrážejí oficiální názor sovětské vlády, a nikoli jeho vlastní“.
Všimněme si, že americký konzulární úředník považoval za zvlášť důležité pro své nadřízené, aby věděli, že „po dohodě s New York Times a sovětskými úřady“ jsou vlastní Durantyho slova. Byla to přesně takováto žurnalistická poctivost, kterou v roce 1932 odměnili Pulitzerovou cenou.
Do světa moskevských žurnalistů, kde si každý musel sám rozhodnout morální dilema, které Lyons formuloval jako „napsat, či nenapsat“, přišel jistý Gareth Jones, perspektivní mladý muž, který vystudoval ruštinu, s vyznamenáním absolvoval Cambridge a stal se poradcem pro zahraniční politiku bývalého britského premiéra Davida Lloyda George. V roce 1930, ve svých 25 letech, odjel do Sovětského svazu, aby svého zaměstnavatele informoval o tom, co se tam děje.
Jeho zprávy byly považovány za natolik přímočaré, že byly publikovány v londýnských Timesech pod názvem Zápisky pozorovatele. Následujícího roku se vrátil a některé materiály vydal pod vlastním jménem. Poté co si vysloužil pověst svědomitého novináře, který se důsledně snaží přijít věcem na kloub, napsal v roce 1932 pravdu o sovětské potravinové situaci, kdy se lidé ptali: „Bude ještě někdy polévka?“
Na počátku jara 1933 se v Moskvě mezi zahraničními diplomaty a zpravodaji, a dokonce i mezi běžnými občany všeobecně vědělo o faktu, že na Ukrajině a Kubáni, kde dvě třetiny obyvatelstva tvořili Ukrajinci, zuří hladomor. V reakci na Lyonsovo „odhalení“, pramenící z regionálního oficiálního sovětského tisku, byl vydán zákaz cestování zahraničních novinářů do postižených oblastí.
Poté co se Jones informoval u svých kolegů v Moskvě – samozřejmě s tím, že jejich jména nebudou nikdy uvedena –, rozhodl se, že mu stojí za to se zákazu vzepřít. Šel na nádraží a koupil si jízdenku do dotčených míst jako soukromá osoba, což zakázáno nebylo.
Jakmile se tam dostal, využil jednoduchou, ale logickou metodu: vystoupil z vlaku a několik hodin pokračoval pěšky. Ve chvíli, kdy si byl jistý, že se ocitl v kraji mimo zpevněné cesty, začal mluvit s místními obyvateli.
Strávil několik týdnů procházením regionu, nachodil přes 64 km, mluvil s lidmi, spal v jejich chatrčích a byl šokován tím, co viděl. Jones se vrátil zpět do Moskvy a rychle opustil Sovětský svaz. Nejprve se ovšem zastavil v Berlíně, kde uspořádal tiskovou konferenci a napsal sérii článků o tragédii, kterou viděl na vlastní oči. „Sám jsem procházel vesnicemi a dvanácti kolchozy. Všude se ozývalo: ‚Nemáme chleba, umíráme‘…“ (Manchester Guardian, 30. března 1933).
Mladý Muggeridge, který se dožil vysokého věku a stal se jedním z nejuznávanějších novinářů 20. století, udělal víceméně totéž. Své zprávy rozesílal prostřednictvím britské diplomatické pošty a publikoval již dříve bez uvedení jména v Zápiscích pozorovatele. Ty nevyvolaly žádnou vlnu rozruchu, protože šlo o zprávy jakéhosi neznámého člověka.
Nyní tu stál mladý Jones, důvěrník premiérů a milionářů, mladý muž, který dokázal získat rozhovory s Hitlerem a Mussolinim. A Umanskij a jeho nadřízení v sovětské hierarchii narazili na problém, který nebylo možné ignorovat. Sovětští aparátčíci však už měli v rukávu jistý trumf, který přivede k rozumu všechny nepoddajné členy moskevského zahraničního tisku nakažené přemírou poctivosti, přinejmenším po dobu svého pobytu v Sovětském svazu.
O pár týdnů dříve zatkla GPU šest britských občanů a několik Rusů na základě obvinění z průmyslové špionáže. Bylo oznámeno, že se připravuje veřejný soudní proces. To byla novinka. Posadit vlastní lidi na lavici obžalovaných byla jedna věc, ale obvinit z podvodů cizince ze Západu, Angličany, to bylo něco jiného.
Zdálo se, že půjde o proces století. A každý novinář pracující pro noviny v anglicky mluvícím světě věděl, že přesně za takové příběhy je jejich redakce platí. Nechat se vyhostit by se rovnalo profesní sebevraždě. Dilema „napsat, či nenapsat“ se ještě nikdy nezjevilo tak nemilosrdně. Umanskij situaci dokonale ovládal a Lyons shrnul, co se stalo, způsobem, který nepotřebuje žádný komentář:
„Po návratu z Ruska učinil Jones prohlášení, které sice znělo překvapivě, ale bylo pouhým shrnutím toho, co mu sdělili ostatní korespondenti a zahraniční diplomaté. Aby nás chránil, a možná s jistou představou, že zvýší autenticitu svých zpráv, zdůrazňoval jako hlavní zdroj svých informací především svůj ukrajinský výlet, ne naše rozhovory…
Srazit Jonese byla pro každého z nás stejně nepříjemná povinnost jako léta žonglovat s fakty, abychom se zavděčili diktátorským režimům. Ale zničili jsme ho, jednomyslně a v téměř identických pokryteckých frázích. Chudák Gareth Jones musel být nejpřekvapenějším člověkem na světě, když jsme fakta, která od nás tak pečlivě sbíral, totálně rozcupovali. Scénu, při níž se americký tiskový sbor spojil, aby Jonese zavrhl, mám čerstvě v paměti.
Bylo to večer a Konstantin Umanskij, přetékající laskavostí, souhlasil, že se s námi setká v hotelovém pokoji jednoho dopisovatele. Věděl, že má oproti nám strategickou výhodu kvůli kauze Metro-Vickers [jde o výše zmíněnou „špionáž“]. Mohl si dovolit být přívětivý. V rámci konkurenční žurnalistiky, kdy se musíte přetahovat o důvěrné informace od úředníků, by byla profesionální sebevražda vytáhnout jako téma hladomor. Dlouho jsme v duchu gentlemanských ústupků a kompromisů vyjednávali pod Umanského zlatozubým zářivým úsměvem, než se podařilo dopracovat se vzorce popření.
Přiznali jsme dost, abychom uspokojili své svědomí, ale v neurčitých frázích, že zatracený Jones je lhář. Když jsme měli tu špinavou práci za sebou, někdo objednal vodku a občerstvení, Umanskij se připojil k večírku a ten skončil až v časných ranních hodinách. Hlavní cenzor byl v tak příjemné náladě, jakou jsem u něj nikdy předtím ani potom nezažil. Ten večer odvedl skvělou práci k upevnění bolševické moci.“
Duranty zaujal v kampani proti Jonesovi hlavní pozici. Dne 31. března 1933 list New York Times otiskl na straně 13 článek, který by se mohl studovat na žurnalistických školách. Je to názorný příklad toho, jak mistrovsky přejít po laně mezi pravdou a lží tak, že se zdá, jako by si obě strany pod nohama akrobata vyměnily místo. Článek se jmenuje „Rusové mají hlad, ale nehladoví“ a začíná zasazením Jonesových odhalení do kontextu, který jako by vše objasňoval:
„Uprostřed diplomatického souboje mezi Velkou Británií a Sovětským svazem, týkajícího se obviněných britských inženýrů, se v americkém tisku objevuje velká poplašná zpráva z britského zdroje o hladomoru v Sovětském svazu, kde již zemřely tisíce lidí a miliony jsou ohroženy smrtí hladem.“
Text se tvářil, že je vše zcela jasné. Britové se zlobí, a proto i povrchní pozorování tohoto chytrého, ale neuvěřitelně naivního mladíka padla na úrodnou půdu. Takové „poplašné“ zprávy se objevují pravidelně a pravda spočívá v tom, že situace je opravdu obtížná, skutečně došlo k chybičkám v řízení zemědělství a úředníci z Národního komisariátu pro zemědělství, kteří nesou největší vinu, byli spravedlivě potrestáni. „Není zde žádný hlad ani úmrtí z hladu,“ vysvětloval Duranty, „ale dochází k úmrtím na nemoci v důsledku podvýživy… Pokud se kvůli počasí neurodí jako v roce 1921, pak bude Rusku opravdu hrozit hlad. Pokud ano, pak se na současné potíže brzy zapomene.“
Vše bylo uvedeno na pravou míru. Alespoň natolik, že Spojené státy v listopadu téhož roku obnovily uznání Sovětského svazu [USA přerušily diplomatické styky s Ruskem, resp. Sovětským svazem, v roce 1917]. Dokonce tak, že když se v newyorském hotelu Waldorf-Astoria konala večeře na počest sovětského ministra zahraničí Maxima Litvinova a přišel čas vzdát hold Durantymu, ozval se tak bouřlivý potlesk, že americký kritik a bonviván Alexander Woolcott napsal: „Člověk nabyl dojmu, že Amerika v návalu náhlé moudrosti uznává jak Rusko, tak Waltera Durantyho.“
Ve stejné době, kdy Duranty na veřejnosti tak aktivně popíral existenci hladomoru, v soukromí ho poměrně otevřeně přiznával. Dne 26. září 1933 v soukromém rozhovoru s diplomatem Williamem Strangem z britské ambasády v Moskvě prohlásil, že „je docela dobře možné, že během uplynulého roku zemřelo v Sovětském svazu přímo či nepřímo až deset milionů lidí kvůli nedostatku potravin“.
Zdálo se, že malému Angličanovi skutečně všechno projde. Jeho další kariéra se ovšem postupně propadala do zapomnění a chudoby. Jeho moskevská Káťa mu nadávala, že se nezajímá o vzdělání jejich syna, a chtěla, aby posílal víc peněz, tedy samozřejmě když mohl. Oženil se na smrtelné posteli koncem září 1957. O týden později, 3. října 1957, zemřel na vnitřní krvácení komplikované rozedmou plic ve věku sedmdesáti tří let. O jeho synovi nic bližšího známo není.
Jones se pokusil o obhajobu v dopise pro New York Times a Malcolm Muggeridge, jakmile opustil Sovětský svaz, odmítl napsat dopis na Jonesovu podporu, ačkoli Jones veřejně oceňoval Muggeridgovy nepodepsané články v Manchester Guardian. Různé organizace, většinou pravicové, se snažily informovat svět o velkém hladomoru v letech 1932–1933, ale během dvou nebo tří let tato záležitost ustoupila do pozadí a byla prakticky zapomenuta.
Sám Gareth Jones byl zmatený. V dopise svému příteli, který se chystal navštívit Sovětský svaz, Gareth napsal:
„Běda! Jistě tě velmi pobaví zpráva, že neškodný malý ,Džonskij‘ dosáhl důstojného postavení člověka, jehož jméno se nachází na černé listině OGPU a má zákaz vstupu do Sovětského svazu. Slyšel jsem, že ve spise tajné policie v Moskvě je dlouhý seznam zločinů, které jsem pod svým jménem spáchal, a – bav se dobře – je mezi nimi prý i špionáž.
Ostatně Litvinov [sovětský ministr zahraničí] poslal z Moskvy zvláštní telegram na sovětské velvyslanectví v Londýně, aby si na mě co nejdůrazněji stěžovali u Lloyda George.“
Jonese i ty, kteří se postavili na jeho stranu, převálcovali popírači. Když američtí novináři jeden po druhém opouštěli Sovětský svaz, psali knihy o tom, co viděli. Muggeridge napsal román Zima v Moskvě (Winter in Moscow, Boston, 1934), v němž sice změnil jména, ale bylo naprosto jasné, kdo je kdo. Pokusil se zamaskovat pouze Jonese: poctivec, kterého autor pojmenoval Pye, byl starší, kouřil, pil, tedy úplný opak toho, kým skutečný Jones byl.
Zdá se, že ve svých pamětech Muggeridge zcela zapomněl na muže, který světu přinesl zprávu o ukrajinském hladomoru-genocidě pod svým jménem. Možná se cítil trochu provinile, že jeho odvaha v dané situaci se nemohla rovnat odvaze Velšana, který měl tu smůlu, že byl roku 1935 v Číně zavražděn. Byl umlčen pravděpodobně proto, aby nemohl přinést pravdu o novém státě Mandžukuo. Nebylo to totiž zdaleka tak úžasné místo, jak si svět měl podle japonských okupantů myslet.
Na tomto místě se nabízí jistá paralela s příběhem Garetha Jonese. V roce 1981 se také objevil jeden mladý muž. Tehdy devětadvacetiletý, čerstvý držitel doktorátu z Michiganské univerzity dostal v Ukrajinském výzkumném ústavu Harvardovy univerzity za úkol studovat hladomor. Po téměř deseti letech, kdy komise pro výzkum ukrajinského hladomoru končila svoji činnost, se dozvěděl, že stipendium, které mu bylo nabídnuto na celý akademický rok, bylo zkráceno na semestr.
Protože neměl jiné místo, spokojil se s tím. „Čekali jsme, že odmítne, ale on přijal,“ nechal se slyšet jeden z kolegů. Následující rok byl pozván na roční působení na Illinoiskou univerzitu. Ukrajinsko-americká nadace se chystala věnovat milion dolarů na plat a práci tohoto mladého muže. Tamní profesoři ruských a východoevropských dějin mu však dali jasně najevo, že ačkoli by peníze velmi rádi dostali, on tuto pozici nikdy nezíská.
Není známo, kdo přesně hrál v tomto konkrétním příběhu roli Umanského, ani zda se poté podávala vodka, ale metoda cukru a biče byla poměrně zřejmá: přístup k vědeckým zdrojům v Moskvě, nebo konec jakýchkoli výzkumných projektů.
Ve světě, kde řada vědců křiví své časopisecké články a monografie stejně obratně jako Duranty své zpravodajství pro tisk, jsem v pokušení se jednoho dne odhodlat k vlastní Zimě v Moskvě na základě publikovaných prací, díky nimž by bylo až příliš snadné rozeznat jednotlivé aktéry. Tím mladíkem jsem totiž byl já. Ale na rozdíl od Jonese jsem si našel místo k životu, oženil jsem se s ženou, kterou miluji, učím a mám řečniště, z něhož mohu být čas od času slyšet.
Místo epilogu
Navzdory Durantyho proroctvím Ukrajinci nezapomněli na to, co se jim v roce 1933 stalo, a o sedmdesát let později Ukrajinská kanadská asociace občanských svobod (Ukrainian Canadian Civil Liberties Association) a Světový kongres Ukrajinců (Ukrainian World Congress) s podporou řady dalších předních organizací ukrajinské diaspory zorganizovaly kampaň za znovuotevření otázky Waltera Durantyho a Pulitzerovy ceny z roku 1932. Cílem je, aby bylo toto ocenění Durantymu odebráno.
Výbor pro udělování Pulitzerovy ceny při Kolumbijské univerzitě obdržel tisíce dopisů. Vyzýváme naše čtenáře, kteří by se k této aktivitě chtěli vyjádřit, aby se také připojili. Mezitím zasíláme tento článek všem členům výboru s nadějí, že jim jeho obsah pomůže při rozhodování.
Celý příběh o popírání zločinů režimu, který připravil o život miliony lidí, je jedním z nejsmutnějších v dějinách amerického svobodného tisku, stejně jako je Hladomor nejsmutnější stránkou v dějinách národa, jehož vstup na světovou scénu byl tak nečekaný, že kniha Ukrajinci: neočekávaný národ (Andrew Wilson, The Ukrainians: Unexpected Nation, New Haven and London, 2000) nabyla vysoké popularity. Přesto by se slušelo, aby se tento národ, který byl tak dlouho ignorován a pak se objevil tak nenadále, vyjádřil k osudu člověka, který se také stal nečekanou obětí, a to jen proto, že se snažil poctivě zjistit a sdělit pravdu.
Ukrajinci v zahraničí si přejí, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost tím, že hlavnímu pronásledovateli tohoto mladého muže bude odebrána Pulitzerova cena, která je výsměchem všem představitelným ideálům žurnalistiky. Připojili se také mnozí respektovaní západní novináři.
Nebylo by jen a jen správné, aby je jednomyslně podpořil hlas ukrajinského lidu, který nejvíce trpěl událostmi, v nichž se boj mezi pravdou a lží, idealismem a cynismem odehrával tak okatě, že celý příběh připomíná téměř melodrama? Tím, že se domáháme spravedlnosti v dějinách, snažíme se jí dosáhnout i pro sebe.
James Mace (1952–2004) byl americký historik a v letech 1986–1990 výkonný ředitel Komise pro ukrajinský hladomor zřízené americkým Senátem. Od roku 1995 působil jako profesor Národní univerzity „Kyjevsko-mohyljanská akademie“ v Kyjevě.
V ukrajinštině text vyšel v novinách Deň, č. 120 (16. července 2003); anglicky pak jako součást této knihy: A Tale of Two Journalists: Walter Duranty, Gareth Jones, and the Pulitzer Prize. In: Lubomyr Luciuk (ed.), Not Worthy: Walter Duranty‘s Pulitzer Prize and the New York Times. Kingston, Ontario, Canada, 2004, s. 118–129, 253–256. Do češtiny jej přeložila Rita Lyons Kindlerová v rámci projektu „Ukrajina: jiné dějiny“, jehož výsledky společně publikují Historická pravda z Ukrajiny a deník FORUM 24
Výbor Pulitzerovy ceny odmítl odebrat novináři Walterovi Durantymu své ocenění s odůvodněním, že neexistují důkazy o jeho záměrném lhaní. O osudech novináře Garetha Jonese vysílala Česká televize nedávno film Pan Jones (2019) režírovaný Agnieszkou Holland.
