ROZHOVOR Z UKRAJINY / Dříve byl rozsah bojů omezený, ale teď proti nám Rusko využívá všechno, co má k dispozici, říká legendární zástupce velitele 24. lvovské mechanizované brigády krále Daniela, Andrij Bazjuk. Se svými muži válčí na Donbasu už téměř 10 let. Bojovali u Popasne a také u Bachmutu. Účastnili se osvobozování Chersonské oblasti na jihu Ukrajiny a nyní drží úsek fronty severně od Doněcku a Avdijivky. Popsal nám, jak se situace za ty roky vyvinula, i to, jak se jim daří ruské přesile nadále vzdorovat.

Jak byste popsal roli vaší brigády na začátku války v roce 2014?

V roce 2014 brigáda jako součást taktické skupiny vyrazila na východ k plnění bojových úkolů v rámci toho, čemu s tehdy říkalo protiteroristická operace (ATO, pozn. red.) V létě se postupně přidaly další dva prapory. A od léta skupina v plném složení plnila své povinnosti a bojové úkoly na východní frontě od Luhanské oblasti až k té Doněcké, tedy všude tam, kam ji převeleli. Po utlumení bojů v roce 2015 až do plnohodnotné invaze jsme trávili vždy osm měsíců na východě a čtyři měsíce jsme pak měli na doplnění sil. Probíhala koordinace, prováděli jsme výcvik na různých cvičištích, organizovalo se doplňování personálu a pak se skupina vracela do zóny ATO, kde plnila úkoly na linii dotyku.

Jakých velkých bitev jste se ještě před plošnou invazí zúčastnili? Bojovali jste i o Doněcké letiště?

To ne. Byli jsme u Luhanského letiště. Byla Veselá hora. Lutuhino. Dělali jsme zásobování, vozili munici, odváželi zraněné, prováděli odtah poškozené techniky. Pohybovali jsme se od Stanice Luhanské až k Siverskymu Donci, byli jsme u Ščasťa, Trjochizbinky, Ajdaru, v Krymské, u Lysyčansku i v Severodoněcku. Tam všude jsem byl na linii dotyku v roce 2014. Byl jsem ale také u doněckého letiště, dopravovali jsme baterii z Izjumu, pro posílení kluků, kteří ho bránili. Léta 2014 a 2015 byla zajímavá.

Kde vás zastihl začátek plnohodnotné invaze v roce 2022?

Před plnohodnotnou invazí jsme plnili osm měsíců bojové úkoly v oblasti Popasné a Zolotého (na západě Luhanské oblasti, pozn. red.) Tam jsme také „přivítali“ nepřítele. Drželi jsme pozice na přístupových cestách k Popasné, Zolotému a Bachmutu skoro až do července. Potom jsme však utrpěli ztráty a byli jsme převeleni na přeskupení do jednoho výcvikového prostoru.

Vaše brigáda pak bojovala i na řadě dalších míst…

Je to tak. Po přeskupení jsme plnili bojové úkoly v Chersonské oblasti, téměř až do října, kde jsme se účastnili ofenzivní operace na osvobození pravobřežní Ukrajiny. Utrpěli jsme ztráty a byli převeleni ke Kyjevu, abychom je nahradili a posílili obranu hlavního města. Po obnovení sil, jsme od 5. listopadu 2022 bojovali v bachmutském směru, a od té doby, bez rotací, plníme povinnosti zde, na doněckém směru.

Jak se vám podařilo, že na rozdíl od ostatních úseků fronty držíte vy tady u Torecku původní linii z roku 2014, zatímco jinde ustupují?

Není to jenom naše zásluha. Nedržíme tento úsek fronty od začátku. Přišli jsme sem v dubnu 2023 a před tím tu byly dislokovány jiné brigády. Bude to nejspíš tím, že se nás Rusové bojí (smích). Mohli bychom o tom mluvit dlouho. O strategii protivníka, o jeho operačních plánech, které neznáme, ale pravda je, že nevíme, proč neprovádí útok na našem směru. Zkouší tu něco, pokouší se o postup malými skupinami. Ale neúspěšně.

Pomáhá vám, že máte pozice vybudované od roku 2014?

Před plošnou invazí všechny pozice byly normálně opevněné. Nějaké pozice byly proraženy, nepřítel přešel do útoku, jiné zůstaly beze změn. Zkoušeli nás vzít útokem, ale nesetkali se s úspěchem, takže se zatím toho nápadu vzdali.

Je fronta na Donbasu v nějakém ohledu specifická oproti jiným oblastem, v nichž se bojuje?

Specifika jako taková tu nejsou. Ať už si vezmete jih Ukrajiny, Chersonskou oblast, kde probíhaly aktivní ofenzivní kroky, Záporoží, nebo Donbas, je to v zásadě, lesostep nebo step. Jsou tu velká a široká pole, rozdělená řídkými umělými lesíky – větrolamy. Místním specifikem jsou tzv. terikony, (haldy hlušiny vzniklé jako důsledek hornické činnosti, pozn. red.) . Zvětšují rozhled, možnosti pozorovat válečné pole. Ale v současnosti se využívají kvadrokoptéry, které můžou účinně sledovat bojové operace, což maže i tento rozdíl. Někde je více řek, někde je jich míň, to je otázka geografie, ale v zásadě, není rozdíl v tom, ve které oblasti bojujete.

Já bych si troufl trochu oponovat, protože ukrajinské pozice na Donbasu čelí přece jen intenzivnějšímu leteckému bombardování, než některé jiné, ne?

Obecně, když si vezmeme specifika vedení bojů, je potřeba především zlomit obranu protivníka. Proto čelíme leteckým útokům s použitím raket a bomb, reaktivní i hlavňové artilérii. Tam, kde probíhají velké útočné operace, se protivník pokouší rozbít obránu všemi možnými a dostupnými způsoby, proto byl v tomto úseku značně aktivní. Nyní je velmi aktivní také na sever od nás, v oblasti obce Časiv Jar a také v Charkovské oblasti, v kupjanském směru. Na našem úseku momentálně neprobíhají aktivní ofenzivní operace, tak občas čelíme namátkovým úderům na civilní infrastrukturu.

Jak se změnila válka během těch deseti let bojů?

V roce 2014, když to začalo, říkalo se tomu antiteroristická operace. Ruská federace prohlašovala, že její vojska tu nejsou, že neposkytují zbraně ani munici, a že se tu nepoužívá ani ve větší míře mechanizované jednotky. Všechno to bylo převážně pěchota na lehce obrněné technice. Zatímco teď používá proti nám veškerou svou sílu a své kapacity, které má. Výsledek nakonec můžete vidět sami na Deepstate, že část území byla okupovaná Ruskou federací. Jde o téměř celou Luhanskou oblast, polovinu Doněcké a část Záporožské. Pokud dříve, během ATO, fronta procházela zhruba polovinou Doněcké a Luhanské oblasti, tak v danou chvíli RF zaznamenala částečné úspěchy.

Myslel jsem to spíše v taktickém ohledu, pokud jde o zbraně, jednotky…

Nepřítele jsme „uvítali“ těmi prostředky, kterými disponovaly v té době v Ozbrojené sily Ukrajiny. Díky pomocí evropských partnerů a Spojených států amerických jsme dostali vzorky výzbroje NATO, což nám dost usnadnilo plnění úkolů.

Co je váš největší problém?

Chybí munice, a to jak k různým typům zbraní z NATO, tak pro ty sovětské. Obzvlášť do těch velkorážných – do děl a minometů. Fronta pociťuje muniční hlad. My ale budeme bojovat až do posledního náboje.

Jak to omezuje vaši práci?

Nemůžeme provádět aktivní ofenzívu. Protože nepřítel je opevněný podobně jako my, a abychom prolomili jeho obranu, potřebujeme určité množství munice k různým systémům, abychom byli efektivní.

Dále čtěte

VIDEO: Jsme čtyři kilometry od Rusů. Na sever je Bachmut, na jih Avdijivka a vojáci mají oči ostražitých zabijáků

REPORTÁŽ / Jsme na Donbasu. Necelé čtyři kilometry od válečné vřavy. Doprovází nás Bazjuk, zástupce velitele legendární 24. brigády, která…

Nekomplikuje vám situaci, že je na frontě tolik různých typů výzbroje?

Každý typ zbraní je určený pro plnění určitého typu úkolu. Vezměme si minomety: ráže 82., 90., 120.Tyhle zbraně působí na relativně malou vzdálenost. Těžší houfnice mají ničit aktivní obranu protivníka. Ještě větší zbrojní systémy mají za úkol ničit nepřátelskou logistiku a jeho zázemí, aby mu znemožnily zásobovat municí přední linie fronty. Vezměme si sovětské zbraně. Měli jsme 122., 152. milimetrové houfnice, podobně i v NATO jsou 105milimetrové houfnice, které jsou určeny na bližní ničení protivníka, pak jsou ráže 155, HIMARS, apod., které mají níčit týlovou infrastrukturu, v zásadě pracují synchronně. Kdyby nás zásobili zbraněmi z NATO, přešli bychom plně na standardy NATO a používali bychom jenom je. Ale jelikož je těchto zbraní nedostatek, používáme to, co máme po ruce.

Tak či onak i spojenci uznávají, že ukrajinská armáda patří nyní mezi nejzkušenější na světě, pokud jde o vedení moderního boje.

Většina armád se neúčastnila ostrých bojů, to je fakt, nemá ty zkušenosti. Ale jsou omezené kontingenty, které plnily úkoly na misích v rámci NATO, ve válečných konfliktech po celém světě. Zejména v oblastech specializovaných profesí, jako odstřelovač, průzkumník, je bezpochyby prostor pro výměnu zkušeností a i my se můžeme lecčemu přiučit. Tím spíš, že tyto jednotky používají nyní výzbroj NATO. Dříve se například používala SVD, neboli odstřelovací puška Dragunov, a ta byla všude. Teď tu máme celou řadu odstřelovacích pušek, používaných například v Afghánistánu, v Iráku, takže tu je potenciál pro výměnu zkušeností.

Pokud jde o starší typy zbraní, bez elektroniky a pokročilých technologií, poradíme si sami, ale v případě současných modernizovaných systémů potřebujeme instruktory, kteří vyškolí naše vojáky, aby mohli tyto zbraně efektivně využívat.

Jak se staráte o mladé nové vojáky?

Základní vojenská příprava trvá měsíc až měsíc a půl ve výcvikových střediscích. Tam získá základní, minimální dovednosti, jako je ovládaní zbraní, dovednost střelby. Když jsou přiděleni ke svým jednotkám, máme své úseky na cvičišti, kde s nimi probíhají dodatečná cvičení, protože místní specifika vedení bojových operací brigády se mohou lišit od těch obecných. Proto po obecné přípravě se přímo tady během měsíce koná cílená příprava dle potřeb jednotky, lokálních specifik regionu, kde jednotka plní bojové úkoly. Celkem tedy tento výcvik trvá dva až dva a půl měsíce.

Dále čtěte

Na protějším kopci už jsou Rusové: Nejvíc se bojíme, že je nebude čím zastavit, říkají ukrajinští tankisté

REPORTÁŽ / Jsme v Záporožské oblasti, nedaleko od města Orichiv, na pozici necelých sedm kilometrů od ruských jednotek. Ty se…

Jsou muži, kteří takový výcvik absolvují, dostatečně připraveni?

Za dva a půl měsíce jsou už v obraze. Samozřejmě nemají ty dovednosti, jako voják, který byl ve dvou až třech ztečích, nebo ten, který držel pozice. Dovednosti přichází až s osobní zkušeností. To se za dva-tři měsíce nedá naučit. Dva a půl měsíce učíme vojáky, jak bojovat, jak používat zbraně, co mají dělat. Pak už si každý své dovednosti dopilovává sám. Pak samozřejmě existují výukové programy v zahraničí. Tam odjíždí celé prapory. Jak víte, existují dohody s Polskem, Českem, Německem a Velkou Británií. Nově vytvářené jednotky jezdí na výcvik do zahraničí v plném složení.

Z vaší brigády se jezdí do zahraničí?

Ne. My jsme „lvi“, nemáme to zapotřebí (smích).

Co byste označil za nejsilnější osobní moment, který jste v této válce zažil na který nemůžete zapomenout?

Nejsilnější? Takové momenty tu jsou obden. Můj osobní? Na co nemůžu zapomenout? Já zapomínám všechno, nedržím hlouposti ve své hlavě. Kdyby je člověk držel v hlavě, brzy by zestárl. A já jsem ještě mladý (úsměv). Historky budu vyprávět až po válce.

Jak se z člověka stane zástupce velitele brigády?

Já jsem si tuto hodnost nezvolil. Doba si vybrala mě.

Jaká je ale podle vás hlavní kvalita, která dělá dobrého vojáka?

Horké srdce, chladný rozum a láska k Ukrajině (úsměv).

Děkujeme za rozhovor.

Poděkování autorů: Tento rozhovor a předchozí série reportáží z Ukrajiny byly pořízeny díky pomoci Vasyla Kapusteje, za což mu patří naše ohromné poděkování. Od začátku plnohodnotné války zajistil pro Ukrajinu pomoc v hodnotě dosahující již bezmála 12 milionů korun. Podpořit ho můžete zde. Za neocenitelnou pomoc, důležité informace, rady i podporu děkujeme paní Erice Kapustej a českým dobrovolníkům z organizace CESTA naděje života. Velké poděkování patří i českému spisovateli a překladateli Alexeji Sevrukovi, který v šibeničním termínu vyhotovil překlad pořízené audionahrávky.