Šéf KSČM Vojtěch Filip si už na nic nehraje. Z různých důvodů mu zřejmě vzrostlo sebevědomí a jeho drzost dosahuje rekordních výšek. V rozhovoru na Haló novinách pokračoval 10. září ve své agitační jízdě v duchu čirého brežněvismu.

Bez jakýchkoli problémů Filip hlásá zjevnou lež, totiž že „Lukašenko zvítězil v prvním kole se ziskem přesahujícím 80 % hlasů“, zatímco Světlana Cichanouská podle něj „nakonec ve volbách získala okolo 10 % hlasů“. Takže „hned po prohraných volbách Světlana Cichanouská opustila Bělorusko a nyní se nachází v Litvě“.

Jaké volby, když hned před nimi nechal Lukašenko zavřít dva své protikandidáty, a jak může vědět, kolik hlasů kdo dostal, když to nikdo nesměl nezávisle kontrolovat, je záhadou. To je ale Filipovi jedno, on to prostě tvrdí, protože to tak tvrdí Lukašenkova junta, tak je to podle něj pravda a nic než pravda.

Pak následovalo slovo do vlastních řad: „Co se týče finančních příspěvků běloruské opozici, myslím, že bychom se neměli vměšovat do vnitřních záležitostí této země. Zároveň bychom měli akceptovat, že Bělorusko je etnicky a kulturně mnohem více spřízněno s Ruskem než se svými západními sousedy, což nám vůbec nebrání v tom, abychom měli s Běloruskem vynikající vztahy.“

Bělorusko je podle něj samozřejmě Lukašenko, jak jinak.

Pak je tam i nezbytná pasáž ve známém stylu „a vy zase bijete černochy“: „Naše zahraniční politika jistě může kritizovat i Lukašenka, pokud neoprávněně vězní své politické oponenty, ale neměla by pak opomíjet kritiku i v jiných zemích. Neměla by se však dívat pouze jedním směrem. Tak například mohli bychom rovněž protestovat proti tomu, jak je ve Velké Británii zacházeno s Julianem Asangem, nabídnout politický azyl Edwardu Snowdenovi či vyvinout diplomatický tlak na Španělsko ohledně trestního stíhání katalánských politiků. Na Ukrajinu bychom mohli tlačit, aby splnila svou část Minských dohod a ukončila občanskou válku, která již trvá šest let.“

Jistě, Filip, sám práskač, by samozřejmě rád nabídl azyl různým práskačům, pokud práskali proti Američanům. Zatím ale Snowden sedí v Rusku, což samo o sobě říká všechno podstatné.

Ještě jedno Filipovo moudro na závěr: „Události v Bělorusku a u nás před 30 lety mají společného mnoho. Žel především je to naivita lidí, kteří vycházejí do ulic. Zatímco v roce 1989 stáli na českých náměstích ti, kdož snili o pravdě a lásce, která bude vítězit nad lží a nenávistí, v kuloárech se vedly tvrdé hry o dělbu moci a přivlastnění si státního majetku. O patro výše se plánovalo, jak bude naše země zneužita v nadcházející geopolitické hře. Posuďte sami, čím se situace v dnešním Bělorusku liší. I tam mají mladí lidé nadšené obličeje a věří, že pokud odejde Lukašenko, jejich svět se změní k lepšímu jako mávnutím kouzelného proutku.“

Ti mladí – a nejen mladí – lidé, které Lukašenkův režim zmlátil do krve, moc nadšení nejsou. Je tu taky pár lidí, kteří se nejdřív ztratili a pak je našli mrtvé. Údajně spáchali sebevraždu. Tak to známe dost dobře z dob, kdy tu komunisté vládli.

Zřejmě by se jim líbilo, kdyby mohli vládnout znovu a soudruh Vojtěch Filip by se na tom jistě rád přiživil. Zatím jenom drží nad vodou vládu bývalého spolusoudruha a agenta Státní bezpečnosti Andreje Babiše a má vřelé vztahy k dalšímu spolusoudruhovi a kolaborantovi s cizími mocnostmi Miloši Zemanovi. Doba se ale zřejmě těmto příšerám z mauzolea zdá být příhodná. Dobré je na tom aspoň to, že i nová generace může vidět, co tady kdysi vládlo za amorální stvůry.