Jméno italského generála Umberta Nobileho (1885 – 1978) bylo Čechům v době mezi světovými válkami dost dobře známé. Tento italský konstruktér vzducholodí a polární cestovatel vzal v roce 1928 na palubu své vzducholodi Italia českého vědce Františka Běhounka (1898 – 1973) a proto je Nobile tak trochu i součástí naší historie.
Italský konstruktér měl ale za sebou už jeden velký úspěch, v roce 1926 přeletěla jím navržená a řízená vzducholoď Norge severní pól a přistála na Aljašce. Šlo o výpravu, kterou organizoval a samozřejmě se jí účastnil legendární polární badatel Roald Amundsen. Dnes víme, že Norge byla nejspíš prvním létajícím strojem, který dosáhl severního pólu, protože prvenství Richarda Byrda, který zamířil k pólu s třímotorovým letadlem, bylo později z dobrých důvodů zpochybněno.
Mezi Nobilem a Amundsenem později vypukly spory o to, kdo má na úspěchu hlavní zásluhu. Přispělo k tomu i to, že Mussoliniho fašistická Itálie výpravu představovala jako italský triumf.
V roce 1928 byla zorganizována další expedice, tentokrát italská. Čech Běhounek byl přizván jako odborník na kosmické záření. Na zpáteční cestě od pólu vzducholoď 24. května 1928 ztroskotala. Část posádky zůstala v troskách na ledové kře a zbylých šest lidí odnesla vzducholoď neznámo kam a už je nikdo nikdy nespatřil. Nobile, Běhounek a další měli to štěstí, že byli v té skupině, která uvízla na kře.
Když se podařilo zachytit radiové vysílání trosečníků, byla zahájena obrovská mezinárodní záchranná operace, která byla nakonec úspěšná. Přesto tato historie pronásledovala Nobileho po zbytek jeho dráhy.
Nobileho život, který se až do havárie vyvíjel jako zářivá kariéra, ovlivnily dvě události. Tou první, kterou mu těžko někdo mohl vyčítat, byla samozřejmě havárie jeho vzducholodi. Vzdušné plavidlo zápasilo se silným protivětrem a námrazou a přírodní síly nakonec přes všechnu snahu posádky zvítězily. Tou okolností druhou byl fakt, že opustil místo ztroskotání jako první, ač byl velitelem výpravy. Jeho rozhodnutí ale mělo příčiny, které lze pochopit.
Měsíc po havárii se podařilo u polárních robinsonů přistát letadlu Fokker, které pilotoval Einar Lundborg doprovázený poručíkem Schybergem. Nobile připravil podrobný evakuační plán, podle kterého by jako první měl být odvezen muž s nejvážnějším zraněním a to mechanik Cecioni. Sám byl až na čtvrtém místě seznamu. Lundborg ale odmítl vzít kohokoli kromě Nobileho. Podle něj mohlo letadlo uvézt jen jednoho člověka a ten druhý s nejvážnějším zraněním byl příliš těžký, takže se pilot obával, že by se mu nepodařilo odstartovat. Nobile nakonec souhlasil a předpokládal, že další budou zachráněni bezprostředně po něm. Odletěl pak na Ryss Island, kde byla základna švédských a finských letců. Jenže když Lundborg přiletěl pro další trosečníky havaroval a také uvízl na místě.
Když se Nobile dostal na italskou loď Città di Milano, podpůrné plavidlo výpravy, zhrozil se, jaká neschopnost tam při koordinaci záchranných operací panuje. Když se sám pokoušel něco udělat, tak ho kapitán Romagna izoloval a telegramy, které Nobile posílal trosečníkům a různým lidem, kteří se na záchraně podíleli, podléhaly cenzuře. Fašistické noviny v Itálii o něm mezitím psaly jako o zbabělci.
Zbytek mužů na ledové kře byl pak po 48 dnech od ztroskotání zachráněn sovětským ledoborcem Krasin. Nobile chtěl pokračovat v hledání zbytku posádky, ale byl převezen s ostatními do Říma. O osudu další části posádky vzducholodi nemáme dodnes vůbec žádné informace.
První okamžiky po příjezdu do Říma, ke kterému došlo 31. července, mohly být určitým zadostiučiněním, protože uvítání se účastnilo 200 tisíc Italů. Jeho nepřátelé se ale činili. Nobile si také přitížil tím, že urazil diktátora Mussoliniho svými stížnostmi. Oficiální vyšetřování a pobouření nad ztroskotáním jeho nepřátelé využili. Byl obviňován, že opustil své muže. Roztrpčený Nobile odešel v březnu 1929 z řad italského letectva.
Negativně se na něj nedívali jen doma v Itálii. Tisk v evropských zemích připomínal, že při jeho expedici a záchranných operacích přišli o život i lidé z dalších zemí, dva Norové, čtyři Francouzi a jeden Švéd. Mezi oběťmi na straně záchranářů byl i Amundsen, který nehleděl na jejich osobní spor a přispěchal na pomoc. I on zmizel se svým letadlem v severských vodách beze stopy.
Tento stín Nobilemu komplikoval i možnost dále zpracovávat vědecké výsledky z letů jeho vzducholodi. Protože se nezdálo, že je někde vítán, přijal nakonec pozvání k pobytu v Sovětském svazu, aby tam pomohl při uskutečňování ambiciózního programu stavby vzducholodí.
Nejdříve byl v roce 1931 pozván na výpravu ledoborce Malygin k Zemi Františka Josefa a na Novuju zemlju, kde doufal najít nějaké stopy osudu zbytku posádky vzducholodi Italia. Nepodařilo se zjistit nic, ale Nobile se tu opět setkal s Lincolnem Ellsworthem, který se s ním účastnil expedice vzducholodi Norge. Ellsworth cestoval na německé vzducholodí Graf Zeppelin, která zamířila i do těchto oblastí.
Detaily Nobileho práce v Sovětském svazu nejsou známé, ale jeho vliv na konstrukce vzducholodí je patrný. Během jeho pobytu v SSSR zemřela mezitím v roce 1934 v Itálii jeho žena Carlotta.
Nemůžeme přehlédnout, že Nobile pracoval pro dva diktátory – Mussoliniho a Stalina. V tom prvním případě se to dá pochopit, protože byl Ital a Mussolini dokázal na nějakou dobu okouzlit dost lidí. V tom druhém šlo spíše o osobní důvody. Chtěl získat morální a profesionální zadostiučinění, měl vášeň pro polární průzkum a stále věřil, že by mohl najít stopy po zmizelých členech své výpravy. Totalitní režimy navíc, nemá cenu to popírat, vytvářely jakési ovzduší trvalé mobilizace a umožňovaly těm, kdo k nim nebyli v opozici, uskutečnit individuální hrdinské činy. To se týká vědců, cestovatelů, sportovců i vojáků. Jejich činy pak byly propagandisticky využity a tvořily fasádu, za kterou se skrývalo utrpení a zkáza těch, kdo nepatřili k vyvoleným.
Proč se Sovětský svaz zajímal o vzducholodě? Letectví bylo samozřejmě také součástí sovětské propagandy, která měla ukázat technickou vyspělost, které komunisté dosáhli. Velké vzducholodě byly ovšem pro velkou zemi, jakou byl SSSR, nadějným dopravním prostředkem. Přes zemi se prostíralo devět časových zón a na vzdálené Sibiři se nacházely velké zásoby přírodního bohatství a stejně tak na sovětském jihovýchodě.
Propaganda zobrazovala budoucí velké sovětské vzducholodě., kterak pracují v každém koutu Sovětského svazu a to ještě předtím, než byly vůbec nějaké postaveny.
Ve 30. letech sovětské politbyro nařídilo rozvoj vzducholodí a upravený pětiletý plán v roce 1932 počítal se stavbou téměř šesti desítek strojů. Mezi léty 1933 až 1936 bylo postaveno celkem pět vzducholodí podle plánů Umberta Nobileho. Jedna z nich dosáhla dokonce v roce 1937 světového rekordu v časové délce letu.
Další dvě byly zničeny při požáru v hangáru a dvě ztroskotaly. O neúspěších se mlčelo a jejich domnělí viníci skončili smrtí nebo upadli v nemilost. Nobile později chválil ruské konstruktéry a letce, ale hořce si stěžoval na obrovské komplikace, s kterými se jeho práce musela potýkat.
Režim měl nerealistická očekávání, co všechno se dá zvládnout v krátké době, podmínky pro práci nebyly dobré a pracovníci postrádali potřebnou kompetenci. Práci také ztěžovaly neustálé schůze, které řešily nejenom technické záležitosti, ale také propagandistické. Materiály neměly potřebnou kvalitu a dodávky se stále zpožďovaly. Kvalifikovaný personál také často mizel během stalinských čistek v lágrech. Zdá se, že každý ruský vzduchoplavec nebo konstruktér, který měl nějaký kontakt s evropskými odborníky, do roku 1939 zmizel a to včetně známé postavy profesora Rudolfa Samojloviče, který se podílel na Nobileho záchraně v roce 1928. Ten byl zatčen a v roce 1939 popraven.
Do Itálie se Nobile vrátil v roce 1936 a v roce 1939 pak odešel do Spojených států, kde přednášel na Lewis University v Romeoville v Illinois. Když se Itálie dostala do války s USA, bylo mu nabídnuto americké občanství, což odmítl. Odjel v květnu 1942 do Itálie a nakonec se přestěhoval do Španělska, kde zůstal až do kapitulace Itálie v září 1943. Pak se vrátil do Říma, kde žila jeho jediná dvaadvacetiletá dcera Maria.
Konec války pro něj znamenal rehabilitaci. Byl zproštěn všech obvinění a byla mu vrácena jeho generálská hodnost a přiznali mu zpětně plat až do roku 1928. Rok poté kandidoval jako nezávislý na kandidátce italských komunistů do Ústavodárného shromáždění. Vrátil se na neapolskou univerzitu, kde učil, a psal o svých zkušenostech až do důchodu.
Nobile zemřel v Římě 30. července 1978 ve věku 93 let. Slavný konstruktér vzducholodí byl na konci svého života přesvědčen, že tento typ dopravního prostředku patří minulosti. Možná by byl dnes překvapen, že v přítomnosti znova konstruktéry přitahuje základní idea tohoto stroje: nespotřebuje většinu paliva na to, aby se sám vůbec udržel ve vzduchu. Nevyžaduje také letištní dráhy dlouhé několik set metrů a může vydržet ve vzduchu velice dlouho, aniž musí tankovat na zemi nebo za letu.
Možná nebude Nobile považován jen za průkopníka uzavřené kapitoly historie letectví.
