Prošel monarchismem, demokracií i totalitou, žil v luxusu i nepohodlí vězení, znal se s Aragonem, Bretonem, Camusem, Effelem, Erenburgem, LeCorbusierem, Majakovským, Sartrem, Picassem. Adolf Hoffmeister, od jehož narození uplynulo 15. srpna sto dvacet let, zůstával za všech okolností, podobně jako většina jeho přátel z řad světové proslulých spisovatelů, básníků, malířů či architektů, levičákem. I když na to svým blahobytným životním stylem, zálibou v doutnících, vybrané krmi, vínu a krásných věcech nevypadal, tak socialismus bránil a propagoval do roztrhání těla: s vášní, vtipem, ironií, avšak neochvějně. Nejprve jako zapálený intelektuál, posléze, ve zralém věku, už jako člen komunistické strany, jíž věrně sloužil, dokud jej nezavrhla.

Adolf Hoffmeister je pokládán za jednu z nejvšestrannějších osobností české kultury dvacátého století. Byl: právník, diplomat, cestovatel, spisovatel, novinář, kritik, publicista, dramatik, libretista, překladatel, malíř, karikaturista, kolážista, ilustrátor, typograf, scénograf, učitel, sběratel. Většinu z toho, co je vyjmenováno a bývá uváděno v encyklopediích, nedělal pochopitelně souběžně. Maloval jen pár let, malování pak vystřídala tvorba koláží nebo ilustrací. Nejvíce se věnoval psaní a karikatuře, tady také dosáhl největšího ohlasu. Oboje dokázal propojovat, bylo to výhodné, na cestách nepotřeboval fotoaparát. Jeho texty jsou především cenným svědectvím doby, jež nám pomáhá nahlédnout do způsobu myšlení. Karikatury jsou natolik výstižné a technicky brilantní, že je lze označit nadčasovými: Nebylo výjimečné, že jen jedním tahem pera zachytil podobu, povahu. Jeho linka je čistá, vedená jistou a rychlou rukou, nenajdete stopy po zaváhání, jedná se o tak přesvědčivou schopnost, že mu byla nejspíše „dána shora“. Díky propojení slova a kresby mohl Hoffmeister vyprávět velmi komplexně: Podobnou schopnost uplatňoval také kupříkladu Karel Čapek patřící však k jinému – přísně demokratickému – kulturnímu okruhu.

Adolf Hoffmeister pocházel z významné pražské rodiny, narodil se se stříbrnou lžičkou, jak se kdysi říkalo o šťastlivcích, kteří žili v přepychu od kolébky. Bylo mu dvanáct, když se jeho rodiče přestěhovali do domu zvaného Diamant. V roce 1913 byl postaven na nároží Spálené,…