V posledních dnech vzbudil opět velkou pozornost politiků, veřejnosti a médií prezident Miloš Zeman. V souvislosti s aférou „pět rukojmích za Fajáda“ připomněl případ dvou Češek propuštěných loni na jaře po únosu a více než dvouletém věznění kdesi v Pákistánu nebo Afghánistánu.

Prezident odpovídal v besedě s občany mimo jiné na dotaz: „Co říkáte na to, že český stát zaplatil 145 milionů korun za unesené dívky?“ Odpověděl: „Pokud vím, tak 150, ale záleží na tom, podle jakého kurzu to počítáte. Víte, je to obrovské dilema. Představte si, že bychom nezaplatili a ty dívky byly popraveny. Nebo, což je lepší varianta, zůstaly by v harému některého z únosců.“ Poté byl vystaven drtivé kritice za to, že ohrozil bezpečnostní zájmy České republiky a jejích občanů.

Rád bych v té souvislosti upozornil na dvě věci, které by při kritice neměly zůstat stranou. První je omračující sprostota poslední věty výše uvedeného citátu, na niž přitom vůbec nesedí charakteristika „ohrožení bezpečnostních zájmů České republiky a jejích občanů“. A druhou je skutečnost, že prezident v besedě vlastně jen zopakoval nebo potvrdil informaci z článku, který na počátku minulého týdne zveřejnil časopis Respekt. K němu a k diskusi kolem něho bych se ještě rád vrátil, protože mám dojem, že podstata problému zůstala zatím stranou – trochu podobně jako v případě výtek vznesených vůči prezidentu Zemanovi.

Článek vyšel v Respektu 8. února, jmenuje se „Teroristy za turisty“, autorem je Ondřej Kundra. Píše se v něm zároveň o případu dívek unesených v březnu roku 2013 v Pákistánu a o únosu pěti občanů ČR loni v létě. Oba případy se přitom od sebe velmi liší.

V prvním šlo o výkupné za náhodně „ulovené“ turistky a politikum je to jen v dosti přeneseném smyslu. V druhém o výměnu Libanonce Alího Fajáda, obviněného z terorismu a nelegálního obchodu se zbraněmi, za pět lidí, z nichž jeden byl důstojník českého Vojenského zpravodajství. Rukojmí byli vylákáni do pasti, v celé věci hrál nedefinovanou, leč velmi podezřelou roli libanonský stát. Na základě jednání předsednictva Bezpečnostní rady státu se přitom ministr spravedlnosti rozhodl nevyhovět žádosti Spojených států o vydání Fajáda a jeho komplice, přestože soudy o něm už rozhodly (zákon mu to umožňuje).

Obě dívky z prvního případu jsou už skoro rok doma a vypadalo to, že se na něj v podstatě (chce se mi říci naštěstí pro ně) zapomnělo. Druhý je velmi čerstvý, nejasný a ve svých důsledcích otevřený. V Kundrově článku se píše „ještě zamotanější“, a to je opravdu nepřesné – na tom prvním už totiž není zamotané vůbec nic. Mluví se o „dalším kontroverzním obchodu“. Opravdu byl ten „obchod“ z prvního případu kontroverzní? A předposlední věta článku zní: „Osvobozenou pětici teď čeká stejně jako předtím Hanu Humpálovou a Antonii Chrásteckou postupný návrat do běžného života.“

[ctete]46644[/ctete]

Tohle srovnání mi připadá opravdu neuvěřitelné: právní zástupce pana Fajáda, důstojník Vojenského zpravodajství a dva novináři středního věku, kterým se otevřela šance veřejně se vyprofilovat, ti už ten návrat určitě nějak zvládnou. I když je ještě nějaký čas bude tu a tam někdo otravovat, nemám o ně starost. Byli taky v zajetí pět měsíců. Ty dívky drželi na neurčeném místě přes dva roky a ještě dnes, skoro rok po jejich návratu, o nich hlava státu vesele troubí do světa to, co jsem výše ocitoval. Příležitost mu k tomu dal Respekt.

Proč vlastně Respekt cítil příležitost celou věc s unesenými dívkami připomenout? Zjevně jej měl už investigativně rozpracovaný. Nová sdělení jsou v něm dvě: výkupné bylo podstatně vyšší, než se dosud předpokládalo, a Hana Humpálová se údajně pokusila na podzim uprchnout ke svým někdejším věznitelům. Značnou část textu zabírá důkladný popis toho, jak se o záležitosti s výkupným jednalo na uzavřených zasedáních Bezpečnostní rady státu, včetně toho, co k tomu Respektu řekli (pochopitelně že nejmenovaní) ministři.

Nechci se nad tím pohoršovat, ostatně učinila tak už potrefená vláda. Chci jen upozornit na fakt, že smyslem článku bylo postavit vládu do nezáviděníhodného světla a že daleko podstatnější než obsah toho, co se vyneslo, je fakt, že se to vyneslo (neodpustím si připomenout, že za horlivé spolupráce redakce Respektu).

Neodmyslitelný, přidružený moment informace, to, co z ní dělá věc choulostivou, výbušnou a pro spoustu lidí atraktivní, se však týká unesených (a navrácených) dívek. Výkupné prý bylo mnohokrát vyšší, než se myslelo, a zase dost lidí (nejen „nenávistní šílenci“, o nichž mluví pan Tabery, ale i docela obyčejní burani) si řekne: „To jste nás přišly zatraceně draho, mrchy!“ A Hana Humpálová se chová podezřele, pokouší se zdrhnout zpátky k únoscům. Představuje bezpečnostní riziko pro Českou republiku?

Zvláštní je i sama forma informací, které Respekt poskytuje o Haně Humpálové: „Během věznění konvertovala k víře svých únosců, k islámu, ven podle lidí, kteří s ní přišli do kontaktu, dnes chodí jen zahalená do šátku, a jak tvrdí tajné služby (!), nedávno se dokonce pokusila ke svým věznitelům vrátit… Zda Hana Humpálová loni na podzim skutečně směřovala zpět ke svým věznitelům, například protože si k nim vypěstovala vazbu, nelze dnes u ní samotné zjistit. Respekt se ji pokoušel přes prostředníky kontaktovat, vždy ale neúspěšně… A mlčí i její rodiče. Na zvonění nereagují.“

Nemohu si pomoci, ale to mi opravdu hodně připomíná záznamy z dokumentace StB. Je Respekt časopis, nebo tajná služba? Vlastně obojí. A je mi líto, zaměřuje se na obtěžování bezbranných a krajně zranitelných lidí, přičemž „společensky závažná“ kauza světí prostředky.

A jen pro pořádek ještě znovu upozorňuji: Případ výměny pana Fajáda za pět rukojmích je vážné politické selhání nynější vlády. O případu unesených děvčat se to nedá říci ani náhodou, je to věc jednak politicky nezajímavá, jednak neproblematická, jen nesmírně citlivá, pokud jde o postižené – a i proto je z lidského hlediska poněkud nechutné míchat obě věci dohromady.

Článek pana Kundry vzbudil ostatně, jak se zdá, jakousi veřejnou nevoli, protože ještě 8. února považoval šéfredaktor Erik Tabery za potřebné na Respektu.cz jeho zveřejnění obhajovat. A u této obhajoby bych se rád ještě zastavil, připadá mi docela příznačná.

Pan Tabery klade řečnickou otázku: „Měl Respekt opublikovat článek o unesených ženách“, a v obecnější podobě: „Měla o tom všem média mlčet?“ A odpovídá vášnivou obhajobou svobody informací, přesněji řečeno povinnosti informovat: „Úkolem novinářů je v prvé řadě informovat. Každé zamlčení informací, jež mají novináři k dispozici, je v nějakém ohledu sporné. Stejně tak ale platí, že novináři musejí zvažovat relevantnost publikovaných informací a snažit se neohrozit konkrétní lidi.“ A pokud jde o obě unesené, podle něho „platí, že jejich příběh už není jen jejich soukromým příběhem, je to veřejné téma od první minuty jejich únosu, který řešil český stát i společnost. Náš text je součástí širší debaty, která se o problému výkupného na Západě vede“. Konceduje přitom, že „unesené Češky mají právo na soukromí“.

Problém ovšem není, zda měl Respekt publikovat článek o unesených ženách, a už vůbec ne, zda „o tom všem“ měla „média“ mlčet, nýbrž zda se o tomto konkrétním případě mělo napsat zrovna to, co napsal pan Kundra.

Pokud jde o povinnost informovat, vidím tu věc úplně naopak, respektive v opačném pořadí, než pan Tabery. Každé zveřejnění informací, které se „dotýkají konkrétních lidí“, a to jsou skoro všechny, je v nějakém ohledu sporné, a mělo by tedy být pečlivě zváženo a ospravedlněno. Nejde přitom jen o „právo na soukromí“ dotyčné osoby, ale o diskrétnost, slušnost, ohled k bližnímu.

Vycházím z toho, že každý člověk má na světě své jedinečné, nezaměnitelné poslání, něco, co za něho nikdo jiný neudělá. K tomu, aby je dokázal naplnit, se sdružuje s jinými v instituce, jako je např. „český stát“, obecněji řečeno „česká společnost“, „Západ“ a jejich konkrétní historické realizace. Tyto instituce jsou tu pro jedince a ne jedinec pro tyto instituce. Jedinec, jeho důstojnost a autonomie (pateticky se mluví o „nesmrtelné lidské duši“) má před nimi přednost. Jistě, tohle se nedá nijak dokázat. Musí se tomu věřit. Mne k tomu přivedlo mnohaleté pobývání v nelidském společenském uspořádání, které si do štítu vepsalo pravý opak.

Z teoretizování pana Taberyho cítím bohužel ohlas ideologie, podle níž je stát, společnost, Západ důležitější než „právo na soukromí“ jakýchsi dvou společensky bezvýznamných holek. Musím říci, že tomu ze zásadních důvodů nevěřím zase já, a proto mi to, co o tom pan Kundra a následně i pan Tabery napsali, připadá jako projev politováníhodného nelítostného fanatismu.

A nakonec ještě jen malá poznámka: To, co se teď v Respektu píše o případu unesených dívek, se opírá o zdroje z vlády a z tajných služeb. Jde z povahy věci vesměs o informace velmi neveřejné povahy. Cítím potřebu zdůraznit, že demokratický stát (a vůbec žádný stát) nebude nikdy moci fungovat bez toho, že jistá část jeho agendy zůstane neveřejná a diskrétní. Platí pro něj totéž co pro každého člověka, pro každého s nás. Zásadní a důsledné rušení takových hranic a oblastí končívá pravidelně tím, že nakonec je „diskrétní“ a „neveřejné“ úplně všechno. Jistě, správa státních věcí je pak daleko jednodušší: zde si absolutní zásadovost a naprostá vyčůranost podávají ruku.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.