Počet imigrantů do Evropské unie dramaticky narostl. Nezdá se, že by se na tom v blízké budoucnosti mohlo něco změnit. Občanská válka v Sýrii, rozdělení Libye, represe v Eritreji.
Sever Afriky se proměnil v peklo, ve kterém nikdo nechce žít, pokud nemusí. Někteří lidé usoudili, že v pekle žít nebudou, protože za to nemohou. Koneckonců chtějí uplatnit právo, jaké je obsaženo v myšlence zakladatelů Spojených států, že každý má právo usilovat o štěstí. Není tam řečeno, že každý má právo být šťastný, ale že má právo usilovat o štěstí.
Zoufalý stav zemí v oblasti vede mnohé lidi k tomu, že podstupují velké riziko, aby se dostali jinam. Pokud si někdo myslí, že opustit svou zemi a domy a všechno, co mají, byť to je málo, je něco, co se dělá jen tak, neví nic. V tomto případě se jedná o lidi, na které se dá vztáhnout Marxův výrok o těch, kdo nemohou ztratit nic, jen své okovy.
Pak jsou tu, jak upozorňuje ve svém komentáři The Guardian, takoví, kteří žijí ve stabilnějších zemích, jako je třeba Bangladéš nebo Nigérie, kterým jde o lepší vyhlídky, které jim podle jejich názoru Evropa poskytuje.

Sdílení břemene
Na Blízkém východě a v severní Africe došlo k rozkladu státního systému. Vznikl celý pašerácký systém a tím zbožím, které se pašuje, jsou lidé. To představuje pro Evropu velký problém, protože nemá vypracovaný systém, jak s tímto přívalem zacházet.
Fyzická kontrola hranice selhala, a to má za následek ztrátu mnoha životů na moři.
Právní rámec, který by měl řídit migraci do Evropské unie, je na kritickém bodě. Proto teď Unie vymýšlí, co má dělat, a přišla na ideu sdílení břemene přijímání imigrantů podle kvót. Systém rozmísťování žadatelů o azyl v zemích EU podle určitého kvótového klíče ve středu zřejmě navrhne Evropská komise. Tlak pochází především z Itálie a Německa. Komise chce ještě do konce měsíce představit celoevropský mechanismus přesídlování určitého počtu osob, které splňují kritéria OSN na postavení uprchlíka. Kritéria přerozdělování budou záviset na výkonu ekonomiky, počtu obyvatel, míře nezaměstnanosti a dosavadních počtů žadatelů o azyl.
Česko i Slovensko zavedení povinných kvót pro uprchlíky odmítají. Na tiskové konferenci po společném zasedání vlád to v úterý řekli premiéři Bohuslav Sobotka (ČSSD) a Robert Fico (Směr).

Špatná nálada
Postoj vlád zřejmě odráží názor velké části lidí, kteří mají obavy z toho, co by příchod uprchlíků znamenal. Náladu nezlepšuje ani to, že integrace především muslimské populace se příliš nezdařila a v Evropě vznikla ghetta, která jsou zdrojem nepokojů. Není velká naděje, že by se něco dalo v dohledné době vyřešit. Také si mnozí vzpomenou na hlasy islamistů v severní Africe, kteří se chlubí, jak do Evropy mezi imigranty propašují své bojovníky. To není velké povzbuzení.

Na druhou stranu je jasné, že Itálie za tuto pohromu nemůže a Unie má povinnost poskytnout pomoc členské zemi, která se dostala do stavu tísně. Řešit otázku kvót je ale hašení už shořelého domu, dokud se neodstraní příčiny, nic se nezmění. Součástí řešení musí být tvrdý postup proti pašerákům lidí. Když si uvědomíme, jak se těžko bojuje se somálskými piráty, je jasné, že výsledku se asi nedočkáme brzo.

Chaos je nutné řešit na místě

Spuštění železné opony přes Středozemní moře je samozřejmě otázkou rozhodnutí a nákladů. Pokud si někdo myslí, že to bude zadarmo, tak nebude. Evropské břehy nejsou krátkým pobřežím, jaké má třeba Gaza. Hlídat se to bude nejspíš dost těžko.
Řešení problému je třeba přenést do místa vzniku, to znamená do samotných afrických zemí. Bohužel se ukázalo, že konec kolonialismu neznamenal to, co si mnozí slibovali. Domnělé „mladé národy“ se ukázaly být ve skutečnosti prastarou kmenovou strukturou, která není s moderním státem moc kompatibilní, přinejmenším ne s demokratickým. Mnoho lidí to asi vyděsí, ale bez nového „břemene bílého muže“ (byť se tomu bude muset říkat nějak politicky korektněji) to asi nepůjde, přinejmenším nikdo zatím ani nenaznačil, jak by to mohlo jít.
Demokracie se na mnoha místech bývalých kolonií nekoná, pokud byly diktatury svrženy, tak místo nich máme násilný chaos. Ten bude třeba vyřešit na místě.

Vrátit je nemůžeme

Než ale k něčemu dojde, bude to nějakou dobu trvat. Je otázka, co se všemi těmi lidmi. Itálie za to nemůže, že je první na ráně. Vracet uprchlíky zpátky je dost eticky problematické, protože mnozí z nich prošli už v Libyi uprchlickými tábory, kde jsou lidé týráni, různými gangy využíváni k otrocké práci, ženy jsou znásilňovány.  Vrátit zpět ty, kdo přežijí cestu přes moře, by byl cynismus.

Lze souhlasit s tím, že kvóty jsou nepříjemná záležitost, která napáchá škody. Pak by ale měly země, které je nechtějí, samy navrhnout, jak se budou podílet. Pořád jsme celé roky dostávali z Unie více peněz, než jsme odvedli, takže nemůžeme pořád jen brát. Z členství v Unii máme nejen peníze, ale mnoho dalších výhod, ale za členství v klubu se také něčím platí, třeba spoluprací. To by si měli uvědomit ti, co spustí povyk o diktátu Bruselu.

I kdybychom v žádné Unii nebyli, stejně by se k nám jednou imigranti dostali. Takže je lepší být součástí celku, který se aspoň na poslední chvíli snaží něco řešit.