Nežádoucí únik informací se může přihodit každé instituci, a to nejen záměrný, ale i samovolný (něco jako inkontinence). Například našemu ministerstvu zahraničí patrně unikly informace, které by unikat neměly.
Jaké a kolik jich bylo, to patrně úplně přesně nevědí ani na MZV. Pokud došlo k úniku jen ze sítě veřejně dostupné, dovedu si na základě svého dlouholetého působení v tomto úřadě představit, o co asi mohlo jít. Jestliže pracovníci MZV dodržovali alespoň elementární pravidla uchovávání a předávání informací, nestalo se nic, co by se nemohlo stát komukoliv a kterékoliv instituci, jejíž pracovníci mají ze svých počítačů přístup na internet, zejména na Skype.
Je to nepříjemné, ale zabránit se tomu nedá. Veřejná síť je zranitelná a pokud dojde k sofistikovanému útoku, moc nepomohou ani běžně dostupné fairwally a antivirové programy. Jedinou spolehlivou ochranou je jen chování uživatelů sítě, nic jiného.
Nechci tím zlehčovat závažnost celé věci, a už určitě ne s použitím argumentace našeho prezidenta. Ten se domnívá, že země naší velikosti a váhy v podstatě není zajímavá pro speciální služby jiných zemí a že tedy není třeba se příliš znepokojovat. Daleko víc než samotný útok na MZV mne znepokojuje ledabylý postoj hlavy státu. Prezident, občas ostentativně „naznačující“ svou skvělou informovanost, úplně ignoruje skutečnost, že právě skrze „bezvýznamné“ státy a jejich občany je možné se dostat k informacím, jež si ty „velké a důležité“ dovedou ochránit. Dostatečným příkladem jsou některé jeho vlastní výroky.
Snadno se dá doložit, že před lidskou hloupostí nebo zlobou nejsou imunní ani velmoci. Zrádci, jako je Snowden, a hlupáci, jako je Manning-ová, se mohou najít všude a nezastaví je žádná kybernetická ochrana. V době, kdy naše zastupitelské úřady ještě nebyly napojeny na uzavřenou síť zemí Evropské unie, dostávali jsme příslušné dokumenty prostřednictvím Delegací Evropské komise v místě působnosti. Míval jsem občas pupínky z lehkomyslnosti, s jakou pracovníci Delegace s těmito dokumenty nakládali.
Spekulace v médiích, zda ministr zahraničí má nebo nemá obavy, co mohlo být v uniklých e-mailech, jaké metody k ochraně svých dokumentů používá MZV, jsou jen spekulacemi. Jejich vypovídací hodnota se blíží nule, zato jejich výřečnost je nebývalá. V lepším případě projevují přehnané obavy o bezpečnost státu a životy diplomatů, v horším případě naznačují ledabylost a neschopnost pracovníků MZV.
Samozřejmě je možné, že někdo na MZV někdy použil e-maily k předání informací, jež měly být předány jinou cestou. Nemám ale obavy, že by se jednalo o informace v režimu tajné nebo přísně tajné. Nejspíš ani v režimu důvěrné či vyhrazené. Mohly to být nanejvýš texty, které jejich autor takto neoznačil, protože je za takové nepovažoval – možná z nezkušenosti, z lajdáctví nebo prostě jen byl v časovém stresu. Nechal bych na ministerstvu zahraničí, ať si takové případy vyřídí s případnými přestupníky obvyklým způsobem v duchu svých vnitřních předpisů.
Hlubokomyslné a zpravidla neinformované nebo spíš romantické představy politiků, žurnalistů a různých expertů jen matou veřejnost (to je normální a nelze tomu zabránit), ale mohou způsobit i nechtěné škody. Ne tím, že se veřejnost něco dozví (pravdu o realitě sdílení informací se nedozví, to mohu garantovat), ale že mohou motivovat k pokusům zkusit to „znovu a lépe“.
Tajuplný svět špionáže a diplomacie, která je s ním v lidovém podání spojována, je atraktivní téma pro každého, kdo se rád vidí v televizi. Skoro každý laik je stejně přesvědčen, že se k němu pravda nedostane (ta bývá podstatně šedivější než sen o pravdě), a odmítá akceptovat, že je to tak správně. Konečným důsledkem mediálních exhibicí je jen posílení nedůvěry k lidem, institucím a metodám, které mají občanům zajišťovat klidnější spánek a příjemnější život.
