Ukrajinský pravoslavný kněz Volodymyr Koskin působil dříve v Mariupolu, odkud i s rodinou uprchnul před Rusy. FOTO: Volodymyr Koskin (se svolením)
FOTO: Volodymyr Koskin (se svolením)
REPORTÁŽ / Volodymyr Koskin je ukrajinský pravoslavný kněz. Spolu s rodinou žil v Mariupolu a postavil tam kostel. Ruská invaze ho připravila o domov, farnost i příbuzné. Nyní je se ženou a synem v Kyjevě. Setkáváme se v kavárně v kyjevském centru, Volodymyr vypráví svůj příběh a není to pro něj snadné. Na jednu stranu chce, aby svět věděl o utrpení lidí v okupovaném městě. Na druhou stranu stále nedokáže o některých detailech mluvit, protože jsou příliš traumatické. Vzpomínky stále vyvolávají bolest.
„Brzy ráno, 24. února 2022, volala maminka mojí ženy. Ještě jsme spali, ale volala pětkrát, tak jsme to nakonec zvedli. Začala válka, Putin zaútočil na Ukrajinu, bombardují Kyjev! – křičela do telefonu. A mě napadlo: No jo, zase si tchýně přečetla něco na internetu… A v tu chvíli něco bouchlo blízko nás a my jsme se konečně probrali.“ Na Donbase se bojovalo už od roku 2014, a proto byli lidé v Mariupolu na občasné výbuchy zvyklí. Jenže tohle bylo jiné.
Kněz Volodymyr Koskin mezi Mariupolem a Kyjevem (fotografie z jeho rodinného archivu)
Jejich tehdy desetiletý syn měl pokoj tím směrem a postel u okna. Přiběhl i s peřinou k rodičům. V tu chvíli začali Volodymyr se ženou přemýšlet. Mozek prý v takové chvíli jede na plné obrátky, jako počítač. Došlo jim, že ve svém bytě v 9. patře jsou v nebezpečí. Byli samozřejmě připraveni.
Jako většina lidí ve městě měli i oni nachytané „evakuační zavazadla“, v podobě 3 tašek. V jedné byly doklady, ve druhé základní věci, ve třetí léky a obvazy. Po chvíli přišel druhý výbuch, hodně silný. Bylo jasné, že je to velmi blízko. „Vůbec jsme nevěděli, jak jsme se dostali na chodbu, jak jsme oblékli syna. Popadli jsme tašky a běželi dolů po schodech do třetího patra k mojí mámě,” vypráví.
SSSR: duševní zmrzačení
Volodymyr Koskin má kromě ukrajinských také gruzínské a židovské kořeny. Jeho praděd byl gruzínský kněz, děd byl poměrně zámožný, ale za SSSR mu majetek zabavili. Prarodiče byli v rámci Stalinových „přesunů národů“ vysídleni z Ukrajiny do Ruska pod Voroněž a někteří Rusové naopak na Ukrajinu. Později, během Holodomoru, se směli vrátit. V Mariupolu dostali hezký byt i s nábytkem. Nevěděli, po kom a nechtěli to vědět. Nikdo se raději na nic neptal, protože kdo se moc ptal, toho sebrala KGB.
„Maminka byla až doteď zastánkyní SSSR. Teprve když mi začala pomáhat v církvi a když přišli Rusové a ona viděla, co se děje, všechno jí zpětně docházelo: Jak byli lidé sovětskou ideologií zmanipulovaní, jak jsou dnes duševně zmrzačení. Funguj, ber, co je, drž hubu a krok. Byla z toho zničená, plakala.“ Kostel, ve kterém Volodymyr působil a jenž pomáhal vybudovat, byl celý ze dřeva. Prodali se ženou vlastní auto, aby měli na jeho stavbu dost peněz.
„Postavili jsme ho podle mého návrhu, a v roce 2016 jsme ho vysvětili. Stál nedaleko oceláren. Když pak Rusové nasypali bílý fosfor na Azovstal, kostel začal hořet. Pak tam ještě hodili bombu, takže z něj nezbylo vůbec nic,“ ukazuje Volodymyr fotografie na svém telefonu.
Mariupol: město bez vody
U maminky zůstali do 5. března. Pak došla v Mariupolu voda. „Ještě 3. března jsem stál frontu u cisterny. Většinu zdrojů a úpraven vody už Rusové rozbombardovali, ale stále zbývala organizace Pramínek, které se dařilo vodu získávat různými pumpami a rozvážet v cisternách. Jenže pak už cisterny nevyjely, nikde v naší čtvrti jsme vodu nesehnali, a tak jsme šli do centra,” vypráví. Ani tam ale nebyla k dostání pitná voda.
Obchody už tou dobou byly také prázdné, všechny potraviny byly rozebrané, ale majitelé je otevírali, aby hladoví lidé nevylámali dveře. Obchody vypouštěly potrubí, aby nepopraskaly trubky a technickou vodu z topení pak rozdávali lidem ve sklenicích a kanystrech. Byla špinavá, ale dala se přefiltrovat, mohli jste si uvařit čaj nebo kafe.
Pořád visela ve vzduchu otázka, že by se měli evakuovat. Ale jak? První den války odjeli z města starosta a radní. „Utekli, nezůstaly žádné struktury, které by měly chránit lidi, nefungovala policie, nic…,” vypráví Volodymyr Koskin. Lidé se cítili opuštěni a zrazeni. Představitelé města odjeli i s ochrankou do bezpečí, ale mnozí lidé neměli kam odejít.
„Žádné funkční zelené koridory nevznikly. Ze strany Ruska byly oficiálně vyhlášeny, ale ve skutečnosti nefungovaly. Červený kříž vyhlašoval, že evakuuje lidi, že pomáhá, což je lež největší! Nic takového nedělal. Ne, ze strany Červeného kříže neprobíhala žádná podpora, pomoc ani evakuace. Ano, prováděli „evakuaci“ civilistů směrem do Ruska, ale tam jsme nechtěli – vždyť to nebyla evakuace, ale deportace!“
Nemožnost evakuace a nefunkčnost zelených koridorů si rodina Koskinových i jejich přátelé vyzkoušeli 5. března: Lidé se měli shromáždit u slavného Mariupolského dramatického divadla. Přišli, jenže se nedělo nic. A tak pochopili, že žádný zelený koridor nebude a šli se ukrýt.“ Anatolij Levčenko, můj přítel, byl v divadle režisérem. Rusové ho zajali, odvezli do tzv. Doněcké republiky, vyslýchali a mučili. Nakonec ho naštěstí i s rodinou propustili,“ vzpomíná.
Schovejte se, letí ruský dron
Ve 23. obvodu, kde dosud Koskinovi žili, už nebylo bezpečno, všude ruské tanky a miny. Známý jim navrhl přesun do 26. Přímořského obvodu, kde byl zatím celkem klid a ředitel Shellky organizoval evakuační koridor. V místní škole se skrývala početná skupina lidí: „Když jsme přišli my, tak bylo ve škole 200 lidí, z toho 22 dětí a z nich 8 novorozenců!“ Podařilo se jim spolu s lidmi z obvodu zorganizovat zásobování potravinami a zřídit improvizované humanitární centrum. Okolní obchody, které měli ještě potraviny ve skladu, dávali přednostně jídlo právě jim, protože věděli, že jsou ve škole děti, a pak teprve ostatním lidem.
Majitelé některých skladů už utekli nebo zemřeli, ale zůstaly uzavřené sklady s potravinami, které mohlo centrum rozdělovat. „Snažili jsme se zajistit, aby děti měly dost jídla, aby nejedly jen jednou denně jako dospělí. Když jsme chodili pro jídlo a léky, už jsme se naučili odhadnout, odkud a kam co letí, bomba nebo dron, jak je to vysoko, počkat, až dron přeletí a někam spadne, a pak pokračovat v cestě.“ Rusové také používali bezpilotní letouny k tomu, aby zjistili, kde jsou ukrytí lidé, a tam pak hodili bombu. Když prolétal bezpilotnik, všichni se odklidili od oken, postavili se za sloupy, aby je nebylo vidět.
„Měli jsme rozdělené služby, vždycky někdo hlídal. Skrývali jsme se tak, aby o nás nikdo nevěděl, ani jiní lidé. Vždycky jsme čekali, až bezpilotnik proletí kolem, a nehýbali se. Bylo to jako ve filmu Matrix, nebo jako v počítačové hře. Jenže tady nemáte další šanci. „Game over, to je tady úplný konec,“ vypráví Koskin. Bylo zároveň těžké udržet lidi v budově školy zdravé, protože 200 lidí je hodně a oni nemohli moc větrat, aby nezmrzli. Chyběla ventilace, vzduch byl vydýchaný a jakmile onemocněl jeden, nakazil ostatní, byl to dominový efekt. Snažili se izolovat nemocné, nosili jídlo v roušce, ale to spíš pro dobrý pocit.
Jako živé štíty
Pak v noci ze 13. na 14. března spadla bomba kousek od školy a jim došlo, že ani tady už není bezpečno, že se musí evakuovat stůj co stůj, dokud ještě není město celé obsazené Rusy. „První kolona aut vyjela a my pak čekali na zprávy – jestli vyjeli z města, jestli přežili a dojeli v pořádku do Záporoží, co se děje u blokpostů, co říct, na co se připravit… Na nejvyšším patře školy bylo možné chytit mobilní signál, zavolat nebo poslat zprávu. První skupina se ozvala, že dojela do Záporoží. Psali, že si máme vyčistit telefony, protože je Rusové na blokpostech kontrolují. Pokud najdou něco, co se jim nezdá, tak toho člověka odvedou.”
Jenže auto Koskinovi neměli. Prodali ho před několika lety, aby zaplatili stavbu kostela. Jeden muž ze stavební firmy, který se nimi ukrýval ve škole, jim auto věnoval a oni spolu s dalšími lidmi vyjeli 16. března v 7:30 ráno. Protože město ještě nebylo kompletně okupované a Rusové neměli přehled o tom, kdo je kdo, měl Volodymyr štěstí v neštěstí: „Byl jsem tak zarostlý, že mě na checkpointech považovali za ruského popa. Cestou jsme projeli 25 ruských blokpostů! Umíte si to představit!?“
Ten den vybombardovali Rusové Mariupolské dramatické divadlo. Dozvěděli se to po cestě. „My ve škole jsme měli rozum, skrývali jsme se. Co je to za nápad napsat na asfalt nápis „děti“ a ukázat Rusům, kam mají mířit? Mohli tam rovnou namalovat terč. Když přišla zpráva, že Rusové vybombardovali divadlo, byl s námi zrovna člověk, který tam měl maminku. Byla to strašná bolest.”
Kromě Koskinových, tedy Volodymyra, jeho ženy a syna, tvořily posádky auta ještě dvě starší paní a mladá vojačka, žena jednoho z bojovníků pluku Azova, kterou převlékli do civilu. Naštěstí ji Rusové na blokpostech nekontrolovali a nesvlékali, protože měla výrazné tetování.
Podle Volodymyra nechávali někdy Rusové kolony civilistů vyjíždět z města i proto, aby je mohli použít jako živé štíty ve chvíli, kdy sami přesouvali vlastní vojenské kolony. Záměrně pak protahovali kontroly civilistů na blokpostech, protože tím pádem měli jistotu, že tam Ukrajinci nebudou střílet. Člověk proto nikdy nevěděl, jestli bude stát na blokpostu půl hodiny, nebo 5 hodin.
Rusy rozstřílená kolona
Maličké auto začínalo postupně stávkovat, bylo to o nervy. Kolona aut s civilisty, kteří se chtěli evakuovat, byla tak dlouhá, že nebylo vidět na konec, a oni ji nechtěli brzdit. A tak se posádka rozhodla, že se spolu s dalšími auty oddělí od hlavní kolony, a všichni přenocují v blízkém městě Tokmak a ráno se uvidí, co dál. „Sláva Bohu, že jsme to udělali! Volala pak jedna žena, že Rusové kolonu, která pokračovala v cestě, rozstříleli.“
Tokmak byl tou dobou obklíčený Rusy, ukrajinští vojáci už byli pryč, ale město ještě nebylo celé okupované. Přenocovali ve školce, jejíž ředitelka nechala na budově stále ukrajinský prapor s trojzubcem. „Říkala, že ho nesundá, že tady je Ukrajina. Obdivuju sílu jejího ducha. Nevím, jestli ji Rusové později nechali naživu, smekám před ní,“ říká Volodymyr.
„Umyli jsme se a pak jsme dostali najíst. Museli jsme pomalu začít čajem, protože naše těla byla zvyklá na minimální přísun jídla, jedli jsme hrozně málo. Syn by se na jídlo nejraději vrhnul, ale museli jsme ho brzdit, aby mu nebylo špatně. Hladověli jsme příliš dlouho.“
Když jeli druhý den směrem na Záporoží, viděli ohořelá auta a v nich těla. „Ti lidé svá auta označili bílými prapory z prostěradel a cedulemi s nápisy „děti“ – a Rusové je povraždili! Kdybychom byli jeli s nimi, dopadli bychom stejně. Porouchané auto nám zachránilo životy.“
Podařilo se jim dojet do Záporoží, ale tam se dlouho nezdrželi a pokračovali dále do Dnipra, kam dorazili 18. března 2022.
Místo na mapě
V Dnipru strávili rok. Pracovali jako dobrovolníci pro místní humanitární organizaci, rozváželi humanitární pomoc darovaným autem z Mariupolu. „Jenže na Dnipro často padaly rakety a na syna to nemělo dobrý vliv. Nechtěli jsme se ženou, aby naše dítě pořád muselo běhat do chodby, když něco bouchne,“ a tak jsme se přesunuli do Kyjeva. Nedávno Volodymyr převzal v obci Lysnyky u Kyjevě farnost po ruském pravoslavném knězi.
Jeho žena, psycholožka, pracuje jako terapeutka v krizovém centru pro oběti války a k tomu překládá z angličtiny, řečtiny a turečtiny. Jejich syn chodí v Kyjevě do školy, toho času do 5. třídy. Učí se anglicky a rád hraje Minecraft. Volodymyrovu maminku v Mariupolu zabila ruská raketa. Na Google Maps nám ukazuje snímek, kde zbyla jen díra po domě označená „máma“.
