Život některých slavných osob, myslitelů, umělců či filosofů nás zaráží, jakkoli je jejich dílo úctyhodné. Musíme se ptát po jejich morální integritě a možná i zpětně být ostražití vzhledem k onomu „úctyhodnému“ dílu. To platí i pro církevního reformátora Jana Kalvína, který významně přispěl k tomu, že 27. října 1553 byl v Ženevě upálen humanistický teolog a lékař, Španěl Miguel Servet (1511–1553). Od této justiční vraždy uplyne letos již 467 let.

Přiznám se, že Jarka Nohavicu vypínám, poté co se nechal vyznamenat samotným Putinem. Mám též pochybnosti o dílech Milana Kundery, výrazně pro mne zpochybňuje vnitřní kvalitu Kunderova díla jeho tvůrčí stalinské období a komunistická angažovanost v padesátých letech, stejně jako fakt, že se ke své minulosti (včetně kauzy kolem udání Miroslava Dvořáčka) nedokáže postavit čelem; postrádám jak u Kunderovy osoby, tak u jeho literárních postav prvek pokání nebo aspoň lítosti. Mnozí mi namítnou, že něco jiného je literatura, a něco jiného život autora. Jistě, jsou to dvě odlišné sféry, ale to neznamená, že by od sebe byly neprodyšně odděleny nějakým tlustým, neprůhledným sklem.

A tak z podobných důvodů podezřívám i dílo Kalvínovo a kladu si otázky nad jeho myšlenkami a učením. Je pro mne zarážející, jak snadno, tradičně a vstřícně je Kalvín přijímán českými evangelíky. Kromě jiných Kalvínových zločinů proti lidskosti je jeho nejznámější hanebností udání Miguela Serveta katolíkům. A po jeho útěku a následném uvěznění v Ženevě justiční nastrojení jeho upálení. A kladu si ještě další otázku, zda bychom si neměli více všímat i obětí těch slavných, a naopak zdali něčí charakterní život a schopnost stát pevně za svou pravdou, jako je tomu v případě Servetově, který své učení ani tváří v tvář smrti neodvolal, by nás neměly podnítit k hlubšímu zkoumání odkazu a díla těchto osobností-obětí. Příznačně žel žádná kniha Servetova, pokud vím, nevyšla česky.

Kalvín a Servetova poprava

Učenec a myslitel Miguel Servet byl tzv. antitrinitářem, údajně popíral základní křesťanské učení o Boží trojjedinosti a byl tudíž z pohledu katolíků i evangelíků kacířem. A tak jsem se setkal s argumentem, že politováníhodnou Servetovu popravu z roku 1553 je třeba chápat v dobovém právním kontextu, neboť tehdy prý byl prostě běžný trest smrti za ateismus. Fakt, že mnozí současníci byli tím odporným aktem zhnuseni, kupříkladu francouzský humanista Sebastian Castellio (1515–1563) obvinil Kalvína z vraždy, svědčí o tom, že onen kontext nebyl tak jednolitý a definitivní, jak by si někteří obhájci Kalvína přáli.

Byla to v každém případě odporná justiční vražda, kterou nic, ani prosazování domněle správné doktríny, neospravedlní. Přitom však Servet nebyl žádný ateista, nýbrž muž vroucí zbožnosti, opravdové věrnosti Písmu, vášnivé lásky ke Kristu; a svou víru prokázal nejen v životě, ale i v hrdinské smrti. Na rozdíl od Kalvína, který má na svědomí více než jeden lidský život, Servet naopak lidem sloužil jako lékař. Byl také velkým znalcem anatomie, přičemž jako první v Evropě objasnil princip malého krevního oběhu.

Servet byl Kalvínem obžalován z popírání trojičního učení, což potažmo vedlo i k jeho odsouzení k hrůzyplnému trestu usmažením. Dovolím si malou špičku: na základě četných hovorů s křesťany míním, že jejich valná část trojiční učení popírá, nepravověrně vykládá nebo alespoň ignoruje. A Kalvín, kdyby mohl, tak by upaloval a upaloval… Nemluvě o našem běžném životním stylu, za nějž bychom si v Kalvínově Ženevě vykoledovali přísné fyzické tresty nebo rovnou vyhnanství. Servet však ve svých dílech nepopíral Otce, Syna a Ducha svatého, nýbrž popíral pre-existenci tří věčných božských substancí. Ježíš podle něj není věčný Syn Boží, ale Syn věčného Boha. U Boha je od počátku coby jeho podstata věčný Logos, který se vyjevuje skrze Ducha a v plnosti přebývá v Ježíši Kristu. Kristus je tak viditelnou manifestací neviditelného Boha, vyjadřuje jeho podstatu a skrze něj může být poznán. Písmo jej zjevuje ve víře, jež vzniká z podnětu Ducha svatého. Servet nepopírá Trojici, alebrž zastává pouze její neortodoxní pojetí.

„Ekumenická“ shoda

Dále byl Servet obviněn z popírání křtu nemluvňat a také za tohle byl popraven. V této věci, jak známo, Kalvínova Ženeva nedrží prvenství. Reformátoři si velmi záhy okrvavili ruce, počínaje Zwinglim (roku 1527 utopen v Curychu Felix Manz) a v ničem se tak neliší od katolíků, od nichž měli potřebu se svým reformačním vzepětím oddělit. Jinými slovy, jak praví Písmo (2Pt 2,22): „Pes navrátil se k vývratku svému“. Podle Serveta se křtem nemluvňat „nevytváří duchovní církev, nýbrž jen babylonský zmatek“.

Na upálení Serveta se shodli katolíci s evangelíky, neboť Servet byl inkvizicí již o několik měsíců dříve upálen absenčně coby figurína ve Francii, a když byl Ženevany opětovně lapen, žádala katolická strana jeho vydání. Je velmi tristní, že se reformace uchýlila k prosazování domnělého pravověří násilím, včetně upalování na hranicích. (Co by tomu řekl Mistr Jan upálený o bezmála 140 let dříve?)

Za Servetovou popravou se však skrývalo také osobní nepřátelství Kalvínovo. Už v roce 1546 napsal Kalvín příteli Farelovi o Servetovi toto: „Pokud se dostaví a jestli moje autorita něco platí, nenechám ho odejít živého.“ Servet též odmítal Kalvínovo pochybné učení o predestinaci, a co se týče Lutherova ospravedlnění pouhou vírou, dodával, že komplementárně je důležitá také láska, projevující se dobrým jednáním. Však Melanchthon a další luteráni Servetovu popravu také schvalovali.

Kalvín a zárodky totality

Ve své zásadní a zakazované knize Restituce křesťanství (Cristianismi Restitutio, Vienne 1553), kvůli níž byl vlastně popraven a která byla tehdy též pálena, publikoval Servet objev plicního krevního oběhu. O tyto věci se zajímal nikoliv čistě z hlediska medicínského, nýbrž především teologického. Krev byla v odvěkých představách sídlem duše a dech byl projevem dechu Božího. Krev je hnána ze srdce do plic, zde se mísí se vzduchem (což je něco, co stará galénovská medicína neznala), a tak vzniká „životní duch“, který je důmyslně distribuován po celém těle. Porozumět těmto věcem významně napomáhá porozumění Božímu působení ve stvoření.

Suma sumárum: osobnost Miguela Serveta je daleko sympatičtější než postava Kalvínova a také jeho dílo se venkoncem zdá být pozoruhodnější než dílo Kalvínovo. Myslím, že by protestantské církve měly svůj vztah k „velkému reformátoru“ Kalvínovi přehodnotit. Bylo by záhodno odsoudit jeho vraždění, jeho násilné potlačování svobody ve věcech víry, jímž bylo v podstatě popřeno reformační poselství.

Stejně kriticky bude třeba se zamyslet i nad Kalvínovým literárním odkazem, a to i nad tolik   uctívaným spisem Instituce (Institutio christianae religionis, Basilej 1536, red. 1539, 1543, 1550, 1559), který vykazuje nejrůznější rozpory, jakož i zárodky totality. Je to naopak Servet, kdo se jeví jako průkopník svobody svědomí a tolerance: „Zdá se mi, že každý má část pravdy a část omylu a že každý vidí omyl toho druhého, ale nikdo ten svůj… Bylo by snazší rozhodnout všechny ty otázky, kdyby v církvi bylo každému povoleno pokojně promlouvat, takže by se debatovalo v touze po proroctví.“

Petr Pazdera Payne je prozaik a esejista, evangelický kazatel, výtvarník, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77