Evropská komise si zahrává s ohněm, když chce povinně nařizovat členským státům Evropské unie, kolik uprchlíků a azylantů mají přijímat na svém území. Neohlíží se na veřejné mínění a na chybné postupy z minulosti. Tímto způsobem může destruovat evropské základy více než sílící ruská propaganda.
Pozoruhodné je, že to zcela pomíjejí eurooptimističtí zastánci kvót pro běžence, nekriticky přijímající každý nápad z bruselského centra. Pro ně neplatí, že „hlas lidu je hlas boží“, ale „hlas Evropské komise je hlas boží“, což je evidentně něco jiného.
Názory veřejnosti nelze zcela ignorovat
Nevhodné jsou argumenty, že Západ pomohl emigrantům z Východu, a teď je povinností těchto zemí zařadit se po bok ostatním. Dnes je situace nesrovnatelná. Evropa prochází mnohaletou zkušeností s multikulturalismem, který přinesl mnoho problémů v soužití menšinových zcela odlišných kultur s většinovou populací. Důsledkem je společenské napětí rostoucí v souvislosti s islámským radikalismem, stále častěji se projevujícím i na evropském kontinentu. Nelze bagatelizovat ani prohlášení představitelů italské, libyjské a egyptské vlády, že středomořské zločinecké gangy pašují do Evropy mezi uprchlíky bojovníky Islámského státu.
Je zřejmé, že pro jihoevropské státy, především pro Itálii a Řecko, se nápor nelegálních běženců, z nichž drtivá většina migruje z ekonomických důvodů, stává přítěží. Řešením však není rozprostřít problém po celé Evropě pomocí sociálně inženýrských vzorečků, které chce předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker shora nadekretovat všem.
Přikazováním, kolik imigrantů mají evropské vlády přijmout, si Evropská komise respekt nezíská. Naopak posílí kritiky nepoučitelných bruselských úřednických elit. Přitom už v říjnu 2010 prohlásila Angela Merkelová, že „pokusy Německa vytvořit multikulturní společnost totálně selhaly“. Podle ní se neosvědčila strategie, že se lidem z různého kulturního prostředí umožnilo žít vedle sebe, aniž se integrovali. Stejný názor krátce poté vyslovili David Cameron a Nicolas Sarkozy.
Nelze se proto divit novým členským státům EU, jako jsou Polsko, Maďarsko, Česká republika a pobaltské země, že na tyto plány pohlížejí s krajní nedůvěrou. Nečekaně výrazný volební úspěch Davida Camerona byl do značné míry postavený na imigrantské otázce, což také nelze přehlédnout. Je zjevné, že téma uprchlíků je mnohem hlubší a vážnější, než si bruselští plánovači představují. Pokud se proti kvótám staví i Francie, je to nepochybně důsledek i sílícího vlivu pravice, ať už umírněné, nebo radikální Národní fronty Marie Le Penové. Přehlížet tyto pohyby v evropském veřejném mínění je krajně nezodpovědné.
Podhoubí pro úspěch xenofobních hnutí
To je podhoubí pro úspěch různých xenofobních a izolacionistických stran a hnutí, často strategicky napojených na Putinův režim, jejichž cílem je rozbití a oslabení Evropské unie.
Stále není jasné, co vše bude z představeného Evropského programu pro imigraci skutečně platit. První zprávy, že Česká republika ročně přijme podle stanoveného klíče 500 azylantů, se ukázaly jako zavádějící. Do českých zařízení pro utečence by mohlo ročně přijít až 10 tisíc běženců, z nichž azyl by získala jen část. Zbývající mají být vyhoštěni do původních zemí. Není však jasné, podle jakého klíče a nakolik by byl tento zpětný proces úspěšný. Lze jen dodat, že v současné době jsou v Česku čtyři fungující zařízení pro uprchlíky s kapacitou 700 míst.
Evropské vlády by se měly spíše zaměřit na pomoc běžencům v domovských zemích, a to i za cenu výrazně zvýšených výdajů. Klíčové je zastavení pašeráckých gangů ve Středomoří, které z uprchlictví profitují a vystavují utečence na moři ohrožení jejich života.
Inspiraci by si Evropa mohla vzít v Austrálii, která nedávný problém s desítkami tisíc nelegálních ekonomických běženců vyřešila. Austrálie, kterou jistě nemůžeme považovat za nedemokratickou, začala vracet lodě s uprchlíky do domovských zemí a těm, kteří se dostali na australské území, znemožňuje se usadit. Vytipovala několik území, kde uprchlíci žijí v uprchlických táborech, nebo se časem mohou vrátit do vlasti. Kritika tohoto modelu nevládními organizacemi se jistě rozchází s míněním australské veřejnosti.
V každém případě je téma imigrace a azylové politiky natolik citlivé, že by jej měly národní vlády řešit podle svých zájmů a možností. Opačný přístup může vyvolat řetězovou reakci, která se obrátí proti jeho autorům. A opravdu jen těžko si lze představit, že by byly podobně kontroverzní návrhy v Evropě protlačovány silou proti vůli řady zemí.
Jiří Sezemský
mediální konzultant a analytik
