Mustafa mrzne. Límec své černé bundy má vyhrnutý až k uším a poskakuje z jedné nohy na druhou. Ruka s cigaretou, na které se právě usadila sněhová vločka, se mu na cestě k puse klepe. Mustafa zažívá první sníh. „Je tu zima,“ říká se smíchem.
Pět měsíců je již Mustafa v Německu. Vypráví, že byl doma v Bagdádu elektrikářem. Pracoval pro velké firmy. „Siemens,“ dodává hrdě a na svém mobilu ukazuje fotografii pracovní průkazky. Německy zatím moc nemluví. Domlouvá se pomocí mobilního telefonu a aplikace, která mu překládá věty z arabštiny do němčiny a naopak. Řeč se chce naučit rychle. Protože jednoho dne, brzy, chce zase dělat elektrikáře. Ale než byrokracie rozhodne o jeho dalším osudu, jeho domovem zůstává kontejner na kraji Jahnsdorfu v Krušných horách, pětiapůltisícového městečka jižně od Chemnitzu.
Nová vlast
Zde, mezi malým letištěm a stanicí dobrovolných hasičů, v současné době vzniká ubytovna pro uprchlíky. Kontejnerová vesnice, pyšnící se honosným názvem Pfaffenhain. Do poloviny února zde má být ve 4 modulech po 72 bytech ubytováno 160 osob. „Kontejnery jsme museli koupit v Čechách,“ říká starosta Jahnsdorfu Carsten Michaelis. Německé byly moc drahé a byly na ně i dlouhé dodací lhůty. „A v Čechách po nich stejně není velká poptávka,“ zamumlá. „Sorry,“ hned dodá, „to teď bylo cynické.“ Jeho šibeniční humor má své příčiny. Zatímco v Čechách vláda i občané měsíce spekulují o tom, zda přijmou alespoň 1500 uprchlíků, které mají 10milionové zemi dle kvót Evropské unie připadnout, v Jahnsdorfu už nějaký čas řeší konkrétní problémy. „Musí platit pravidla, podle kterých se uprchlíci v Evropě lépe rozdělí. Pokud nic jiného nepomůže, měla by na splnění kvót záviset evropská podpora,“ nesmlouvavě naznačuje Michaelis.
Zhruba 70 000 uprchlíků přijalo jen Sasko v r. 2015. Průměrně k nim denně přibyde dalších 300. Ze záchytných míst v Drážďanech a Chemnitzu jsou pak rozděleni do jednotlivých měst a obcí. „My starostové tvoříme pracovní rovinu,“ vysvětluje Michaelis. Dvaačtyřicetiletý právník pochází z Halle a starostou Jahnsdorfu je už 10 let. Během té doby nechal rekonstruovat koupaliště a postaral se o výstavbu nových silnic. Když bylo zemskou vládou oznámeno, že i jeho obci budou přiděleni uprchlíci, musel jednat rychle. „Dívat se jinam nepomůže,“ říká Michaelis. Výstavba kontejnerové vesnice připadala jemu a obecní radě jako nejlepší řešení. „Měli jsme k dispozici i okresní archiv, který už jeden čas za dob NDR sloužil pro ubytování žáků letecké školy, která zde sídlila,“ vypráví. Ten by se však napřed musel nákladně renovovat. Řešení pomocí kontejnerů je oproti tomu praktičtější, efektivnější i rychlejší. „S krajem jsme se dohodli na dočasném pětiletém stavebním povolení. Pak uvidíme, co dál,“ dodává starosta.
Násilí a nadávky
První kontejnery byly rychle připraveny k nastěhování. Už před Vánocemi přišlo do Jahnsdorfu prvních 100 uprchlíků ze Sýrie, Libye, Iráku a Afghánistánu. Zhruba dvě třetiny z nich jsou muži. Odpůrci uprchlíků, většinou přespolních, se v Jahnsdorfu srotili, aby běžencům předvedli jejich způsob uvítání. „A tak jsme se stali známí po celém Německu,“ stěžuje si starosta. Odpůrci ostřelovali autobus, který měl uprchlíky dopravit ze záchytných stanovišť do Jahnsdorfu, dělbuchy. To poškodilo autobus a pořádně vystrašilo uprchlíky, ale zároveň také potvrdilo veškeré negativní předsudky vůči novým spolkovým zemím bývalé NDR. „Útoky vznikla škoda na autobusu a došlo k lehkým zraněním řidiče, členů ochranky a jednoho uchazeče o azyl,“ stojí v tiskové zprávě obce. Teprve v noci a s novým autobusem se podařilo všechny uprchlíky do Pfaffenhainu převést.
„Druhý den jsme se najednou octli v hledáčku médií,“ vzpomíná Michaelis a na čele mu vyvstanou vrásky. Od té doby mu přichází pošta plná nadávek a výčitek. „Jsem z toho smutný, ale také naštvaný,“ říká. Rozzuřený na ty, kteří jeho obci způsobili škodu. „A těmi nejsou uprchlíci, ale ti, kteří je nenávidí a jsou schopni vůči nim použít i násilí.“ Často leží příčina ve strachu – ve strachu před změnou, ve strachu před ztrátou, ve strachu z neznáma, myslí si Michaelis. I on má strach. Strach z toho, že nebude schopen pro azylanty zajistit dostatečnou ochranu.
[ctete]43445[/ctete]
Velký nepřítel: nuda
Mustafa strach nemá. Jen občas. Když moc pijí, bývají někteří jeho spolubydlící agresivní a dochází k hádkám. „Nemám to rád, já moc nepiju,“ říká. V jeho očích se objeví záblesk nevole, když začne mluvit o dvou nově příchozích. „Vojáci z Iráku,“ říká a hlavou kývne k jednomu z kontejnerů. Nemá rád armádu, sdělí nám dále 37letý Mustafa. „Můj otec se v Iráku připojil k jedné z milicí,“ pokračuje. Proto s ním už nechce mít nic společného. „Můj otec je sunnita, moje matka šíitka. Já nejsem věřící.“ Nepovažuje se za muslima. „Jsem svobodný člověk,“ vysvětluje nám hrdě. To říká skvělou němčinou. Možná bude brzy moci udělat své první kroky v Německu jako elektrikář. Sice ne u Siemensu, zato ale na zakázku Krušnohorského okresu, pod jehož správu ubytování uprchlíků spadá. Existují plány, jak nabídnout uprchlíkům za skromných podmínek práci. Protože největším nepřítelem, s kterým musí uprchlíci po jejich strastiplné cestě do Německa bojovat, je nuda. „Poprosil jsem vedení ubytoven, aby sestavili seznam těch, kteří připadají v úvahu,“ dodává starosta Carsten Michaelis. Mustafa v něm určitě nebude chybět.
Jak to přesně bude v Jahnsdorfu a jinde pokračovat, nikdo pořádně neví. „Víme jen, že to takhle dál jít nemůže,“ říká Michaelis a pokračuje, „se 160 uprchlíky jsme dosáhli maxima.“ Na konci listopadu byl spolu s dalšími starosty z okresu v Berlíně, aby kancléřce osobně sdělil své zkušenosti a aby získal alespoň trochu podpory. „Kancléřka byla pozitivně naladěna, rozhovor probíhal dobře. Rozhodně jsem odcházel klidnější,“ vypráví Michaelis.
V Jahsdorfu a jinde nejde jen o to poskytnout lidem v nouzi ubytování. Ale především o to je přijmout a integrovat do stávajících struktur. „Bez našich pomocníků bychom nebyli ničím,“ nešetří chválou starosta. Dobrovolníci podporují dozorující personál, vyučují němčinu, pomáhají při styku s úřady a nebo jen hrají s upchlíky fotbal. „Spolek dobrovolníků Jahnsdorf“ se kromě toho ještě snaží poskytovat pomocí sociálních sítí osvětu a bojovat se stávajícími předsudky. „Bez aktivní spolupráce lidí z obce by nefungovalo vůbec nic,“ říká starosta Michaelis. V Jahnsdorfu nechtějí uprchlickou krizi jen zvládnout, ale jak dodává: „Provádíme zde reálnou politiku. Jde přitom o to udělat to nejlepší možné.“
Autorka je šéfredaktorkou pražského německy psaného periodika LandesEcho, pokračovatele listu Landeszeitung, který představoval „noviny Němců v České republice“ a vycházel již od roku 1994
