Někteří lidé si zřejmě myslí, že čím více argumentů snesou na obhajobu svého názoru, tím více mají pravdu. Lze to sledovat i na současné diskuzi kolem uprchlické krize. Pro přijetí uprchlíků existuje jen jediný pádný argument: Jsou to lidé v nouzi, kterým je třeba pomoci na základě mezinárodních závazků, protože ve své zemi jsou ohroženi na životě.

Takřka vše, co je nad tento argument, je pouhá argumentační hlušina, která nejenže není potřebná, ale může být ve skutečnosti dokonce škodlivá pro řešení problému. Je totiž zřejmé, že logicky chybné argumenty zamlžují podstatu toho, oč tu jde, a nahrávají podpoře falešných řešení.

Zkusím zde v zájmu kvalitnější diskuze na některé kvaziargumenty poukázat, přičemž se zaměřím nejprve na ty věcné.

Možná vůbec nejčastější je argument ekonomický, který tvrdí, že imigrace prospěje ekonomice a přispěje k hospodářskému růstu. Argument je chybný z mnoha důvodů. Za prvé není žádný důvod, proč by měl mít ekonomický růst přednost před obavami lidí z toho, že migranti z odlišných kultur se nebudou v naší zemi dobře integrovat. Ve skutečnosti není vůbec jisté, jestli imigrace kromě případného vyššího HDP zvýší i HDP na hlavu.

Pokud je tento argument zmiňován v souvislosti s uprchlíky, pak se zde ve skutečnosti směšuje otázka uprchlická s otázkou jakékoliv migrace, což problém zamlžuje. Tvrzení o tom, že máme nedostatek pracovních sil, je rovněž nepřesvědčivé, neboť ve veřejném prostoru se zároveň velice často objevují obavy z toho, že rozvoj technologií povede k tomu, že lidská práce už téměř nebude potřeba, nehledě na vysokou míru nezaměstnanosti v mnoha zemích Evropské unie. Spíše se zdá, že příliv imigrantů je v zájmu těch zaměstnavatelů, jež hledají co nejlevnější pracovní sílu a kteří jsou ochotni na požádání vyčíslit, že právě tolik a tolik lidí na pracovním trhu chybí. Je zde tedy reálná možnost, že kdo se k tomuto argumentu hlásí z čistých morálních zásad, ve skutečnosti jen slouží zájmům jistých ekonomických kruhů.

S argumentem ekonomickým se pojí podobný argument demografický. Ten je spojen s tvrzením, že Evropa vymírá, takže „nebude mít kdo dělat na naše důchody“. Ve skutečnosti je planeta přelidněna, takže v zájmu lidstva by byl celkový populační pokles. Z mocenského hlediska je samozřejmě nevýhodné, pokud v zemi klesá počet obyvatel, zatímco v jiných státech populace roste. Neexistuje ovšem žádný důvod, proč bychom měli chtít řešit populační pokles právě tímto způsobem. S předchozím argumentem má tento společný jeden aspekt: Oba se tváří, jako by imigrace řešila naše reálné problémy, které ale pravděpodobně většina obyvatelstva jako problémy vůbec nepociťuje.

K věcným argumentům se přidává ještě často argument fatalistický, podle nějž se „s tím nedá nic dělat“. Imigrace je trend, ploty nemají smysl, protože se sem imigranti dostanou i jinak. Potíž je v tom, že fatalistický argument se dá použít na ospravedlnění téměř všeho. Stát nemá chtít po lidech daně, protože se jejich placení stejně budou vyhýbat; nemá cenu zakazovat drogy, protože lidé si k nim stejně cestu najdou; nemá cenu snažit se imigranty integrovat do společnosti, protože když nebudou chtít, tak se stejně neintegrují.

Zmíněné argumenty lze označit jako věcné, protože se odvolávají na reálné souvislosti, ale pro posouzení uprchlické krize jsou irelevantní. Dosti často souvisí i s tím, že si na tématu někdo přihřívá svou politickou či ideologickou polívčičku. K tomuto účelu se mnohdy docela hodí nerozlišovat uprchlíky od ekonomických migrantů. Toto nerozlišování umožňuje mnohým řečníkům hájit své pozice dovedně tím, že přeskakují mezi důvody pro přijímání válečných uprchlíků a argumenty pro ekonomickou migraci, přičemž tento „válečnický“ trik používají jak obhájci většího přijímání uprchlíků/imigrantů, tak jeho odpůrci.

Logicky chybná argumentace

Vedle toho se můžeme často setkat s argumentací, která je přímo chybná z logického hlediska. Některé argumenty zaznívající v diskuzi o uprchlících by mohly dokonce sloužit i jako názorné příklady falešné argumentace.

Jedním ze způsobů je posunutí názoru protivníka a následná polemika s neexistující tezí. Pěkně je to vidět na článku Kláry Bergové „Šest mýtů o Syřanech“. Těchto údajných šest mýtů je formulováno tak, že je v této podobě podle všeho vůbec nikdo nezastává. Je například pravda, že Sýrii si představují lidé jako muslimskou zemi – a to i ti, kteří o ní nic neví. Autorka však vyvrací „mýtus“: „Všichni Syřané jsou muslimové“. Tento údajný mýtus je podle ní chybný, protože v Sýrii je muslimů jen 89 %.

Dalším typem velice běžné falešné argumentace je tzv. argumentace ad personam (k osobě). Objevuje se ve vyjádřeních typu: „Jakou váhu mohou mít názory člověka, který má nemanželské dítě?“ Podstatou je to, že místo vyvracení argumentů té které osoby se mluvčí pokouší o její diskreditaci.

Za pozoruhodnou a svébytnou podskupinu tohoto typu argumentace považuji přístup, který bychom mohli pro naše potřeby označit jako „psychologizace“. Dochází k němu tehdy, když určitého politika označujeme např. jako narcistního či egocentrického ve chvíli, kdy odmítáme jeho názory. Možná by to bylo legitimní, pokud bychom psali životopisný portrét, ale z toho, že je někdo sebestředný, nelze vyvodit závěr, že jeho politická prohlášení jsou nepravdivá.

Zastánci přijímání migrantů se jejich odpůrce někdy pokouší diskreditovat právě tímto způsobem. Učinil tak například Lukáš Senft na Deníku referendum v článku „Kdy konečně znásilní ty naše ženy?“. V něm se vysmál jednak údajné obavě, že muslimové a černoši jsou potenciální sexuální násilníci, jednak vyjádřil přesvědčení, že islamofobové a xenofobové si do cizinců promítají vlastní potlačené představy divokého sexu a následkem toho cizincům závidí. Jde zde téměř o freudovskou psychoanalýzu politického protivníka, která má čtenářům podprahově sdělit, že duševně zdravý člověk nemůže zastávat názor odlišný od názoru autorova. Ačkoliv článek upozorňuje na skutečný problém vylhaných zpráv o sexuálním násilí, které kolují po internetu, nelze popřít to, že zároveň je užit jako nástroj politické polemiky, v kteréžto souvislosti je třeba chápat uvedenou argumentaci jako falešnou. Kultivovanějším způsobem a řekl bych, že ještě na hranici korektnosti, upozorňoval na údajnou posedlost Martina Konvičky sexuálními tématy Šádí Shanaáh v týdeníku Respekt.

[ctete]27337[/ctete]

Únik k uznávaným osobám

Klasickým falešným argumentem je též argumentace autoritou, k níž dochází v případě, kdy jsou argumenty nahrazovány odkazem na mínění některé obecně uznávané osoby či osob. Setkáme se s ní u některých novinářů, kteří hodnotili negativně odmítání kvót na přerozdělování uprchlíků ze strany české politické reprezentace. O falešnou argumentaci jde tehdy, pokud je samotná skutečnost, že se někdo hlasováním postavil za menšinový názor, vykreslována jako nelegitimní jednání.

V pořadu Českého rozhlasu Názory a argumenty například hosté diskuze vyjádřili uspokojení nad tím, že němečtí politici vytrestali své české kolegy tím, že jim přestali brát telefony. Alexandr Mitrofanov pak v souvislosti s postojem českých politiků ke kvótám poznamenal, že když zlobí dítě, tak se přehne přes koleno, a položil si řečnickou otázku, co dělat s tím, když zlobí politik. Podobná kvaziargumentace využívá toho, že svět na západ od nás je stále mnohými vnímán jako civilizačně vyspělejší ve srovnání s námi, pročež to, co se prezentuje jako „na Západě standardní“, není třeba dále obhajovat.

Na dovedný případ falešné argumentace jsem narazil v rozhlasové diskuzi pořadu Média Plus, kde se k diskreditaci lidí s odmítavým postojem vůči přijímání imigrantů použila přímo konspirační teorie. Redaktor David Šťáhlavský nejprve ocitoval jistý ruský list těmito slovy: „Na Facebooku jsem tento týden viděl sdílený odkaz na článek Komsomolské pravdy, tedy ruských novin, který varuje před vypočítavostí běženců, jejich snahou je zneužít sociální pohostinství Evropanů, kterými pohrdají, a snahou Evropu si v konečném důsledku porobit.“ Následně položil svým hostům sugestivní otázku: „Jak moc jsou xenofobní nálady v Evropě vnitřní záležitostí a nakolik jsou infikované a řízené zvenčí?“

[ctete]27351[/ctete]

Ze strany redaktora šlo v podstatě o obratný trik. Nemusíme to chápat nezbytně jako záměrnou demagogii. Možná skutečně tazatel jako příslušník mediálních elit nevěří, že by prostý lid byl schopen vymyslet něco tak sofistikovaného jako xenofobii. Ve skutečnosti však jde o návodnou otázku, která vytváří dojem, že zastánci názorů, které bychom mohli označit jako xenofobní, jsou buď obětí, nebo nástrojem ruské propagandy, případně obojím.

Je sice pravda, že v některých xenofobních článcích na internetu najdeme ještě divočejší konspirační teorie, ty se však objevují na poněkud obskurních webech, které mnohdy prezentují vysloveně fašistické názory. Je tedy přeci jen zvláštní, pokud by seriózní média měla bojovat proti těm neseriózním jejich vlastními prostředky.

[ctete]27221[/ctete]

Celkově lze říci, že všechny uvedené řečnické postupy, které jsem se pokusil pojmenovat jako argumentační hlušinu, sice mohou na někoho zapůsobit, ale stejně tak mohou usvědčit své hlasatele z hlouposti či předpojatosti. Skutečnost, že jde tzv. o dobrou věc, nemůže být dostatečnou omluvou. Problém nastává tehdy, pokud se některé kvaziargumenty ve veřejném prostoru zabydlují natolik, že jsou brány jako samozřejmost a jejich rozporování se stává prohřeškem proti dobrým mravům. Jak již bylo řečeno v úvodu: Kvaziargumenty vytváří kvaziřešení. K tomuto postřehu lze uvést i historické příklady, např. v 90. letech se zdály zásahy státu do ekonomiky tak špatné, že se mnohým jevilo jako dobré řešení stát prostě rozkrást. A ostatně i pokud jde o dobrou věc, měl by člověk vědět, proč ji dělá.

[ctete]26892[/ctete]

Při uvažování o politických otázkách bychom tedy měli brát v potaz, jakou mají naše argumenty váhu. Pokud se někdo nechce falešných, leč dobře vypadajících, argumentů vzdát, pak to není komentátor, ale agitátor.