Je ještě několik poctivých sociálních demokratů, jako například Erazim Kohák, Petra Buzková, Vladimír Špidla nebo Jiří Dientsbier. Těm musím dnes vyjádřit svoji upřímnou soustrast k zániku samostatné Sociálně demokratické strany. Vlastně už není příliš zajímavé, jestli pan Šmarda rezignoval na nominaci na ministra kultury z vlastní vůle, či ho k tomu přiměl předseda Hamáček. Přiznávám, že tlak na ně byl ze všech stran veliký.

To, že ČSSD takto opustila bojiště, znamená, že se vzdala. Ode dneška nemůžeme mluvit o samostatné a nezávislé straně, neboť se podvolila prezidentovi a jeho protiústavnímu jednání. V roce 1948 sice Sociální demokracie taky kapitulovala a spojila se s KSČ, nicméně bylo tam silné křídlo, které tomu ještě hlasitě oponovalo. Teď už žádné hlasy ani slyšet nejsou. Je mi smutno ze zániku tak významné a tradiční demokratické strany, která pochází ve svých kořenech vlastně ještě ze starého mocnářství. Česká politika ochuzená o Sociální demokracii bude ještě horší, než je teď.

Je moje životní zkušenost, že zánik Sociální demokracie nikdy nevedl k lepším výsledkům, ba naopak. V Německu na úkor Sociální demokracie, která se opravdu scvrkla, vzrostla AfD, v Rakousku z tamější SPÖ vyrostla Freiheitliche Partei. Ani v jednom případě to opravdu není pokrok.

Tudíž ještě jednou, nejhlubší soustrast těm, kteří byli poctiví sociální demokraté a chtěli stranu demokratickou, levicovou a nezávislou.