Po volebním super úterý je v amerických prezidentských primárkách o finálních stranických nominacích zase o mnoho jasněji, favoriti Donald Trump i Hillary Clintonová si pohodlně kráčí směrem k vítězství na nominačním sjezdu. Republikáni příliš pozdě pochopili Trumpův podceňovaný fenomén, nyní už nemají na reakci čas. Při zpětném pohledu na Trumpovu cestu předvolební kampaní a následnými prvními primárkami se lze jen těžko bránit srovnání s Milošem Zemanem.

Měl se zničit sám

Když Donald Trump loni v červnu oznámil, že půjde za republikány do boje o Bílý dům, málokdo mu v tu chvíli přisuzoval vůbec nějaké šance. Během podzimu pak přicházel s jednou nehorázností za druhou, jeho výroky byly čím dál troufalejší, hrubší a bizarnější. Pokaždé se mělo za to, že další skandál už Trumpa položí, protože konzervativní voliči takové excesy neskousnou. Opak se však ukázal pravdou: Když Trump v televizní debatě označil mexické přistěhovalce za znásilňovače a představil plán postavit zeď na americko-mexických hranicích, šel v průzkumech strmě nahoru. Po pařížských útocích prohlásil, že chce zakázat všem muslimům vstup do Spojených států a preference mu opět vzrostly. Ještě předtím popudil výraznou část politické scény i veřejnosti, když řekl, že John McCain, několik let vězněný a mučený veterán vietnamské války, není válečný hrdina, protože se nechal chytit. I po takovémto poplivání jedné z nejvýraznějších osobností novodobé americké historie si Trump připsal další procenta v průzkumech pro sebe.

Pro srovnání: Zeman ještě v době, kdy byl aktivním sociálně demokratickým politikem, kupříkladu označil svatého Václava za kolaboranta, mluvil o novinářích jako o „kurvičkách“ a před volbami žertoval, že jeho předci na rozdíl od šlechty nezdegenerovali, protože neměli právo první noci a museli ženy znásilňovat. Tím, co předvádí v prezidentském úřadě, se snad není nutné déle zabývat.

Zemanovou výhodou byly i jemu nahrávající okolnosti. Kandidoval v době velké nepopularity pravicové Nečasovy vlády, díky čemuž se měl stále za co obouvat do Karla Schwarzenberga. Trump se také veze především na kritice současných poměrů i dlouhodobě ustálených pořádků, žije z rebélie proti washingtonského establishmentu, se kterým dříve sám spolupracoval.

Kdo ho může volit?

Republikánští voliči se dají rozřadit do několika základních demografických skupin. Tradičně republikány volí muži, rodilí Američané, běloši a střední a vyšší třída třída, zatímco menšiny a přistěhovalci jsou naopak loajální demokraté. Poptávka po Trumpových idejích je pak nesrozumitelná hned z několika důvodů.

Ve svých životopisech se Trump rád chlubil divokým milostným životem. Měl spoustu milenek, dvakrát se rozvedl, zkrátka by měl být pro tvrdé konzervativce a evangelikály  automaticky nepřijatelný. Přesto u těchto skupin není Trump populární o nic méně než u těch progresivnějších. Jak je to možné? Dost možná puritánští konzervativci v zoufalosti spatřili v Trumpovi jediného advokáta svých hodnot. Ty tradiční republikánští politici nedokázali prosadit v boji proti potratům a nakonec ani v otázce stejnopohlavních sňatků.

Rovněž se zdá, že Trump jako první dokázal oslovit úplně novou nespokojenou voličskou skupinu, které si dlouho nikdo nevšímal a postrádala svoji lobby. Jsou to obyčejní pracující běloši ve středním věku, kteří mají strach z přílivu levné pracovní síly z Latinské Ameriky. Afroameričané, hispánci, ženy, homosexuálové, důchodci… ti všichni mají svého ochránce, někoho, kdo se za ně staví. Potenciál původně americké bílé populace objevil až Trump a postavil na něm svoji agendu. Na vítězství v primárkách mu to může stačit.

[ctete-foto]49291[/ctete-foto]

Zůstane stejný?

Aby Trump nezískal nominaci, museli by mít jeho oponenti v následujících primárkách opravdu velké štěstí. Příští týden pravděpodobný neúspěch v Michiganu definitivně odrovná Johna Kasicha, získá-li po té Trump i lidnatou Floridu (v průzkumech zatím suverénně vyhrává), bude muset odstoupit i Marco Rubio a přenechat tak své voliče Tedu Cruzovi. Republikáni pak budou spoléhat na to, že Trump nezíská nadpoloviční většinu delegátů a bude ho možné vyšachovat na červencovém sjezdu. I kdyby se ale Rubiovi a Cruzovi delegáti spojili a nominaci získal Cruz, nebyla by to pro republikány žádná výhra. Trump by pak dost možná zkusil kandidovat jako nezávislý, rozštěpil by republikánské voliče a Clintonová by bez potíží zvítězila.

Co kdyby se Trump skutečně stal prezidentem? Dá se očekávat, že by se zklidnil a ustoupil by od některých nereálných slibů. V jeho případě však nemají žádné predikce smysl.

Největším otazníkem zůstává zahraniční politika, kterou Trump v zásadě nemá. Bude si rozumět s Putinem? Zjistí si, jaký je rozdíl mezi Irákem a Íránem, kdo je Bašár Asad a proč z té Sýrie pořád někdo utíká? Nechme se překvapit…