ROZHOVOR / „Přiznávám, že je zde mnoho soudců a soudkyň, kteří rozhodují citlivě a správně. Nicméně se občas objeví případy, kdy zůstáváte zaskočeni tím, že soudce věří pachateli, který tvrdí, že se změní, a o několik let později páchá stejné činy znovu,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 poslankyně Barbora Urbanová (STAN). I na takové případy reaguje návrh přezdívaný lex Anička, který by zefektivnil vzdělávání soudců a také zvýšil rozsah a kvalitu pomoci obětem.

Minulý týden v médiích proběhla zpráva o znásilnění, za které dostal pachatel podmínku s tím, že to podle soudce na ženu nemělo zásadní dopad. Zlepší se tohle s novelou lex Anička?

Na to není jednoduchá odpověď. Mohlo by, ale také nemuselo. Dlouhodobě upozorňujeme, že žádný jeden zákon ani pouhé a oddělené vzdělávání soudců problém nevyřeší – i když právě vzdělávání je jeden z nejdůležitějších systémových kroků, protože chceme směřovat k tomu, aby ty podmínky za závažné trestné činy třeba na dětech opravdu byly jen excesy, ne norma. 

Faktem je, že u nás dosud neexistoval požadavek, aby se soudci museli kvůli své další profesní kariéře průběžně vzdělávat. Byli jsme v tomto ohledu výjimeční a je to jeden z důvodů, proč máme v systému tak vážný problém. O některých věcech rozhodují lidé – a nechci se jich nijak dotknout – kteří jednoduše nemají nejnovější poznatky, například o tom, jaké dopady má trauma na člověka. Trauma se totiž nemusí projevit okamžitě, ale třeba až po letech. A právě tyto poznatky z viktimologie a dalších oborů musíme soudcům předávat.

Nicméně i když to prosadíme a soudci se vzdělávat budou, tak to automaticky neznamená, že se vyřeší úplně všechny problémy. To bohužel ne – kterýkoliv politik vám tohle bude slibovat, bude lhát. Lex Anička je ale určitě důležitým krokem k tomu, aby soudci lépe chápali, jak trauma funguje a jaké může mít důsledky.

Jak má tedy vzdělávání soudců podle návrhu vypadat?

Existuje tady Justiční akademie, která soudce vzdělává podle jejich zájmu a možností. Akademie ale nemá neomezené kapacity – a proto musíme posílit její fungování, aby byla efektivnější součástí systému.

Podle návrhu bude Justiční akademie metodicky zastřešovat tvorbu individuálních vzdělávacích plánů. Každý soudce si takový plán vypracuje sám a předloží ho předsedovi svého soudu. Musí to být individuální, protože nevíme, kdo už v jaké oblasti znalosti má. Systém nastavujeme tak, aby si soudci mohli sami vybrat, v čem se chtějí vzdělávat. Plán se stanoví na období tří let a postupně se plní. 

Bude se vzdělávání týkat všech soudců, nebo jen některých specializací a oborů?

Má se týkat všech soudců. Není to cílené jenom na nějaké obory.

Kritikou k návrhu bylo i to, že Justiční akademie nemá dostatek finančních prostředků na zajištění všech potřebných školení. Bude tohle návrh nějak řešit?

Návrh to neřeší. Jediným řešením je přísun peněz do systému. Žádný zákon sám o sobě financování nevyřeší, to je úkol exekutivy, tedy ministerstva, které má tuto oblast na starost. Záleží na tom, jak ministr dokáže peníze vyjednat a jestli mu je někdo přidělí.

A to je samozřejmě slabina celého systému – stejně jako stále nemáme dostatek peněz na pomáhající organizace pro oběti. Víme to, mrzí mě to, ale je to problém, který se táhne už léta a stále nebyl vyřešen. A upřímně, těžko říct, jestli někdy stoprocentně vyřešen bude. Podle mě bude ten systém vždycky „kulhat na jednu nohu“, pokud nebude ve vládě někdo, kdo to bude mít jako prioritu.

Boj s domácím a sexuálním násilím nikdy nebyl prioritou. Až teď, díky osvětovým kampaním, podpoře veřejnosti a legislativním změnám, se začíná něco dít. Na jednu stranu můžu být ráda, že máme za sebou dvě velké legislativní změny a dvě další před sebou. Na druhou stranu vím, že systém je po těch letech tak zanedbaný, že bychom potřebovali patnáct změn – a ještě stále bychom nebyli spokojení. A finance jsou samozřejmě to nejtěžší.

Vyjednat peníze na takové věci je nesmírně obtížné, protože pro mnoho lidí není tahle problematika dostatečně důležitá. Bude to práce na další volební období. Otevřeně přiznávám, že v tomto volebním období jsme to financování vyřešit nedokázali.

Podívejme se například na centrum pomoci obětem, které provozuje organizace proFem. Částečně bylo financováno ze zahraniční pomoci z USA a částečně z norských fondů. A to je naprostá ostuda našeho státu – že nejsme schopni si takové služby zajistit sami a spoléháme na mezinárodní pomoc.

To jen ilustruje, jak hluboký ten problém je a jak zásadní je dědictví, které si celý systém nese. Potřebuje obrovskou reformu, ale ta nejde udělat najednou – musí se dělat krok po kroku. A díky tomu, co se za poslední tři roky stalo, se k tomu pomalu směřuje. Ale ještě tam nejsme. A já, jako asi nejméně trpělivý člověk na planetě, mám pocit, že to trvá už příliš dlouho. Jenže víc už to urychlit nedokážu.

Původní záměr byl, že by soudci měli plány vzdělávání předkládat ke schválení předsedům soudů. Nakonec se to upravilo pozměňovacím návrhem. Proč to podle vás soudcům vadilo? 

Myslím, že to byl do jisté míry formulační problém, který se nakonec vyřešil po vzájemné komunikaci. Se zástupci justice byli v kontaktu zástupci ministerstva spravedlnosti, skvělou práci v tom odvedl zejména Karel Dvořák. Ten návrh je výsledkem kompromisu.

Asi chápu výhrady, ale podobné debaty o formulacích probíhají při projednávání různých zákonů. Někdy se diskutuje o tom, jak něco formulovat lépe, ale výsledný text i s pozměňovacím návrhem nemění základní cíl zákona, což je pro mě důležité.

Boj s domácím a sexuálním násilím nikdy nebyl prioritou. Až teď, díky osvětovým kampaním, podpoře veřejnosti a legislativním změnám, se začíná něco dít.

Cítíte ze strany soudců ochotu se vzdělávat? Námitek k tomu návrhu bylo totiž poměrně dost.

Soudní soustava je obrovská a citlivá na zásahy ze strany zákonodárné moci – což je správné, protože moci zákonodárná, výkonná a soudní jsou oddělené. Jako politoložka to velmi ctím, a proto jsem se záměrně neúčastnila některých debat. Bylo důležité dodržet základní principy demokratické společnosti, což jsme skutečně udělali. A Justiční akademie není pod výlučnou kontrolou moci výkonné, proto to šlo postavit na tom, že zajišťuje to vzdělávání. 

Druhá věc je, že některé mediální výroky – včetně těch mých – mohou být soudci vnímány jako kritika. Často kritizujeme podmíněné tresty za závažné násilí, třeba i na dětech a bezbranných osobách. Někteří soudci to mohou vnímat jako nespravedlivou kritiku, protože mají pocit, že svou práci vykonávají dobře. Přiznávám, že je zde mnoho soudců a soudkyň, kteří rozhodují citlivě a správně. Nicméně se občas objeví případy, kdy zůstáváte zaskočeni tím, že soudce věří pachateli, který tvrdí, že se změní, a o několik let později páchá stejné činy znovu.

Na jednu stranu si můžete myslet, že to je důsledek nedostatečného vzdělání, ale tím se jich nechci dotknout. Myslím tím, že soudci nemusí mít dostatek informací o dopadech traumatu na oběti, o recidivě pachatelů nebo o tom, že podmíněné tresty na ně nemají žádný účinek. Na druhou stranu se ale ptáte, kde se stala systémová chyba, a často ji naleznete už na začátku trestního řízení. Stává se, že oběti nebyly dostatečně vyslyšeny, a často až v osobním rozhovoru sdělí víc než na policii. To naznačuje, že selhání systému začíná už tam.

Ta problematika se jinak vnímá i ve společnosti. Před lety byste se ve většině diskuzí dočetla, že si za to oběť mohla sama, měla moc krátkou sukni. Takové odsudky samozřejmě bohužel stále jsou, ale nemám už pocit, že by převažovaly. A tím pádem, když se posouvá vnímání ve společnosti, je přece jenom správné, aby na ten posun reagoval i systém. Lidé v něm mají naopak být natolik vzdělaní, aby byli průkopníky změn. 

Nechci generalizovat a tvrdit, že všichni soudci rozhodují špatně, ale nelze ani říct, že všichni to dělají dobře. Jako zákonodárce vidím, jak zákony ovlivňují lidi. Pokud se v praxi neodráží stanovený trest za znásilnění dítěte v rozmezí pěti až dvanácti let, nemohu vinit pouze soudce, policii nebo státní zástupce. Musím se soustředit na zlepšení celého systému, společenského nastavení.

Takže moje odpověď je: ne, není to tak, že by všichni soudci rozhodovali špatně. Ale pokud chceme, aby víc soudců rozhodovalo lépe, měli bychom jim zajistit dostatek informací z oblasti viktimologie a dělat z nich větší odborníky na násilí, než je běžný člověk, což je naprosto v pořádku.

Hrozí nějaké sankce nebo postih, když soudce svůj plán vzdělávání nedodrží?

Soudci samozřejmě podléhají určité kárné odpovědnosti. Pokud stát sleduje, jak plní svou roli a úlohu – a existuje na to určitý postup – může jim být neplnění plánu vzdělávání přičteno k tíži.

Původně měla novela platit od letošního ledna. To se ale nestihlo, tak jaký je nyní postup? Stihne se to vůbec v tomto volebním období schválit?

To je dobrá otázka. Já to považuji za svou prioritu. Tento návrh není vládní, takže nevím, zda to považuje za prioritu i pan ministr Blažek – to byste se musela zeptat jeho. Doufám, že ano, protože tento zákon pracuje s celým systémem. Nejde jen o vzdělávání, ale i o zvýšení financí na pomoc obětem, což je velmi důležité. Tyto částky se vyplácejí ve stejné výši už léta, bez ohledu na inflaci, což je problém.

Mám pocit, že všichni víme, že tento zákon je dobrý. Nevznikly spory, máme to nadstranicky domluvené. Když se tedy vyřeší ostatní sněmovní věci, nad kterými se obstruuje, tak doufám, že se na něj dostane. Čas se ale krátí, musíme to stihnout do konce června. Druhé čtení teprve proběhne, ale doufám, že brzy – a pak už nic nebude bránit dalšímu postupu.

V médiích se samozřejmě objevují hlavně excesy rozsudků za domácí a sexuální násilí, takže to může působit, že systém opravdu nefunguje. Když se ale tématu věnujete, jak to vnímáte? Zlepšuje se ta situace?

To vnímání je do jisté míry subjektivní. Na jednu stranu se o těchto případech mluví mnohem víc a lépe se chápe, že něco není v pořádku, což mě těší. Už to není téma, o kterém by se mlčelo. Na druhou stranu se díky větší publicitě dostávají na povrch i případy, kdy za závažné násilí padne podmíněný trest.

Co si myslím, že se nám podařilo, je zvýšení citlivosti některých částí systému. Lékaři si na to dávají větší pozor, policie posílila vzdělávání, i když to není dokonalé, ale pokrok tam je. Státní zástupci také zintenzivnili své vzdělávání a plánují pokračovat. Mám pocit, že se systém částečně zlepšuje a je citlivější, ale jak jsem říkala, stále doháníme desetiletí zanedbávání. Bude to ještě nějakou dobu trvat.

Je velmi důležité, abychom to sledovali a byli pohoršení nad těmi jednotlivými případy. Na druhé straně máme i případy velmi známého doktora nebo politika, u kterých k trestům vězení došlo. Ale nemůžeme hodnotit celý systém pouze podle těchto několika případů. Čím více se dostanou na povrch případy „obyčejných“ lidí, tím lépe pochopíme, co v systému stále nefunguje a co je potřeba opravit.