Zatímco Českou republiku spaluje vlna veder prokládaných bouřkami, v Perském zálivu naopak přituhuje. Vztahy mezi Spojenými státy a Íránem, které byly dlouhodobě mírně řečeno napjaté, jsou nyní na bodu mrazu. Eurasian Group, firma poskytující poradenství v oblasti politických rizik, odhaduje, že možnost ozbrojeného střetu mezi oběma zeměmi v příštím půl roce je 30 %. Důvodem jsou útoky na dva tankery převážející ropné produkty, ke kterým došlo poblíž Hormuzské úžiny. Ta je významnou námořní trasou, po níž proudí necelá třetina po moři přepravované ropy. Jde o citlivou oblast, kterou už se jedno v minulosti Írán pokusil pro lodní dopravu této suroviny uzavřít.

Spojené státy přišly s obviněním, že za útoky stojí i v tomto případě. Důkazy, které zatím veřejně předložily, jistou váhu mají. Záběry plavidla, které se k jedné z poškozených lodí přiblížilo a jehož osádka zřejmě z jejího trupu něco sundavala, byly analyzovány společností Bellingcat, která potvrdila, že zachycený člun odpovídá typu používanému íránskými Revolučními gardami. Na druhou stranu není z videa úplně patrná identita námořníků, ani co tam opravdu dělají. Zároveň s tím je americká verze událostí hovořící o útoku minou, zpochybněna výpovědí některých námořníků z japonské lodi, kteří tvrdí, že před výbuchem se k jejich plavidlu rychle blížily dva neznámé předměty.

Bez analýzy poškozených tankerů, která by mohla odhalit stopy použité munice, zřejmě nebude možné říci nic konkrétnějšího. Z pohledu režimu v Teheránu dává útok jistý

smysl. Spojené státy po vypovězení dohody o íránském jaderném programu stupňují svůj tlak na tuto zemi a ropa je hlavním cílem jejich sankcí. Její vývoz z Íránu poklesl o skoro třetinu a další výrazný propad se očekává v souvislosti s tím, že Trumpova administrativa neprodloužila výjimky ze sankčního režimu pro největší odběratele íránské ropy, kterým teď hrozí za obchodování s Teheránem postih. Mezi tyto země patří například i Čína a Indie.

Pro Írán je ale ropa klíčovým zdrojem cizí měny a představitelé režimu už dopředu ohlásili, že když nebudou moci svou ropu vyvážet oni, tak nikdo. V květnu došlo k poškození čtyř tankerů v oblasti ústí Perského zálivu. Pojišťovny, u kterých byly pojištěny tyto čtyři lodě, jakož i ony dvě poškozené tento týden, z útoků viní právě vládu v Teheránu. Cílem může být demonstrovat zranitelnost lodní dopravy ropy v oblasti, ale přitom nevyprovokovat přímý konflikt s USA. Poslední dva útoky tak byly vedeny proti lodím provozovaným norskou respektive japonskou společností. Írán vnímá tlak Spojených států jako úsilí o změnu režimu a podle toho také jedná.

Faktem je, že toto vnímání je naprosto ospravedlnitelné. Již od vypovězení jaderné dohody Washingtonem, k němuž došlo i přes to, že Írán všechna její ustanovení dodržoval, bylo zřejmé, že americká administrativa sleduje daleko ambicióznější cíle. Tím minimálním může být zkrocení  zahraničněpolitických ambicí Teheránu. Jeho role v konfliktech v Sýrii a  Jemenu je rozhodně významná a nikoliv pozitivní. Snaha stát se regionální mocností pak přímo ohrožuje dlouhodobé zájmy dvou významných spojenců USA, Saudské Arábie a Izraele. Nejambicióznějším cílem pak skutečně může být i pád teokratického režimu, s nímž mají Američané problém již od jeho vzniku.

Pokud by platila ona mírnější možnost, pak je pro zachování míru klíčový postup Íránu. Pokud za útoky skutečně stojí on, pak dlouho praktikovanou strategickou trpělivost a zdrženlivost nahradila agresivnější politika. I ta je ale zatím koncipována tak, aby nenutila Spojené státy k přímé vojenské reakci. To se ale může pod tlakem sankcí změnit, i přes to, že v přímém ozbrojeném střetu s USA může Írán jen těžko obstát. Vůdci islámské republiky ale mohou zkusit vsadit na to, že se Pentagon nebude chtít zaplést do další vleklé války jako v Iráku a Afghánistánu. To platí obzvlášť v době, kdy se americká vojenská doktrína začíná orientovat na případný střet s Čínou a Ruskem.

Další možností pak je, že dojdou k přesvědčení, že Amerika se nespokojí s ničím menším, než je pád jejich režimu. V takovém případě bude konflikt s ní nevyhnutelný a zdrženlivost bude zbytečná. Zda chce Washington skutečně dosáhnout svržení ajatolláhů není v tuto chvíli jasné. Poradce pro otázky národní bezpečnosti John Bolton tuto ambici neskrývá a i ministr zahraničí Pompeo se zdá být spíš pro. Nicméně bývalý ministr obrany Mattis a větší část Pentagonu s ním zastává názor, že vojenská angažmá na Blízkém a Středním východě naskytla strategickou příležitost Číně, která ji využila k modernizaci svých ozbrojených sil. Jelikož právě ona je i v očích současného prezidenta tím hlavním geopolitickým protivníkem, je možné, že vojenská akce proti Íránu bude z praktických důvodů odložena na neurčito.