„Protibabišovská“ analýza, kterou si nechal vypracovat premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) svými ekonomickými poradci je velmi důsledná. FORUM 24 však již v minulosti položilo v inkriminovaných případech další, často možná dokonce závažnější otázky.

V případu korunových dluhopisů se premiérovi poradci měli Babiše zeptat především, proč už nezaplatil daně z těchto dluhopisů. Položme si otázku, kterou jsme si už pokládali, ale Sobotkovi lidé ji evidentně neslyšeli. Myslí si snad ekonomové kolem premiéra, že lze uměle dělit dluhopisy z jedné emise na miliardy kousků a při placení daní předstírat, že nejsou uměle rozdělené? Má snad takové dělení v tomto případě, kdy si všechny dluhopisy koupila jediná osoba, navíc vlastník společnosti, jiné důvody, než je pokus vyhnout se daním? Lze obdobně dělit také pracovní úvazky či veřejné zakázky? Může naopak daňová správa uměle dělit pro účely uznávání nákladů investice? Opravdu si to socialisté myslí? Soudy (české i Soudní dvůr EU) na to mají jiný názor.

Premiérovy otázky jsou navíc nesporně v pořádku, pokud směřují k definitivnímu očištění či znevěrohodnění Andreje Babiše (ANO). Obsahují však úskalí, na která FORUM 24 upozorňuje jak od počátku zveřejnění případu s korunovými dluhopisy v lednu 2017, tak od počátku nejasností kolem prodeje Profrostu, s jejichž odhalením přišlo jako první právě FORUM 24 v březnu 2017.

Ukažme si možná úskalí a možné Babišovy výmluvy. Začněme možnými daňovými podvody v případu korunových dluhopisů. Nejprve jejich vydáním.

Socialisté se ptají, jaký byl ekonomický důvod pro vydání korunových dluhopisů s úrokem šest procent, když se společnost Agrofert těšila přízni bank, jež jí v té době půjčovaly za významně menší úrok.

Problém je, že se jednalo o výjimečnou půjčku. Agrofert vydal dluhopisy za tři miliardy korun a nakonec jich udal, konkrétně svému vlastníkovi (protože je podle médií nikomu jinému nenabídl), asi polovinu z celé této emise. Půjčka 1,5 miliardy korun pro samotnou mateřskou společnost Babišova koncernu je částkou nezvykle vysokou, pro finanční sektor rizikovou. Agrofert navíc tvrdí, že takovou částku potřeboval rychle, tedy bez složitého dokazování investičních záměrů jednotlivým poskytovatelům úvěrů, a potřeboval ji v plné udané výši (tedy minimálně oněch asi 1,5 miliardy, které poskytl v letech 2012 a 2014 své firmě na dluh Babiš).

Můžeme to Agrofertu věřit, nebo nemusíme, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. A už vůbec nelze takové jednání kriminalizovat, je to nanejvýš otázka pro vrcholného politika, který se má očistit před světem. Takové úskalí je třeba si uvědomit.

Socialisté však zapomínají na nejpodstatnější faktor zvyšující cenu jak úvěrů, tak i podnikových dluhopisů konkrétní firmy s konkrétními projekty představujícími konkrétní riziko. Tím je doba, na jakou jsou peníze půjčovány. Agrofert tvrdí, že potřeboval peníze na deset let, a proto vydal desetileté dluhopisy.

I kdyby takové tvrzení musel dokazovat, není to pro něj problém. Nejednalo se o žádný investiční celek realizovaný společně se státem (či veřejným sektorem obecně), takže Agrofert vůbec nemusí prokazovat, že chtěl třeba vybudovat nějaké hnízdo a podobně. Klidně může tvrdit jen, že chtěl řekněme z různých důvodů dlouhodobě (záměrně) navýšit objemy svých zásob.

Jediné, co by bylo nepřijatelné, by byla situace, kdy by se prokázalo, že byla tato mateřská společnost Babišova koncernu vedena do záhuby. Jenže to si jednak nemyslí snad ani premiérovi ekonomičtí poradci a jednak by v takovém případě jistě neprošly audity účetní závěrky Agrofertu, v jejichž přílohách přitom není uvedeno, že by byl narušen budoucí chod podniku (a ani tomu snad nic nenasvědčuje).