KOMENTÁŘ / Množí se kritické hlasy ohledně dosavadního průběhu dlouho očekávané ukrajinské protiofenzívy. Kvalifikovaný odhad říká, že ukrajinská armáda jen na jižním úseku fronty denně ztrácí nejméně 20 až 30 vojáků, přičemž její postup je stále velmi pomalý.

Ruské ztráty byly dosud o něco vyšší, zejména díky přesné dělostřelecké palbě Ukrajinců a zásahům důležitých objektů v ruském týlu raketomety HIMARS. Přesto původní očekávání analytiků mířila výše. Především se mělo za to, že touto dobou bude přinejmenším na jednom úseku fronty prolomeno hlavní obranné postavení ruských okupantů, což se nestalo.

Jak dnes funguje ukrajinská armáda?

Americký voják, který na jaře cvičil průzkumnou jednotku 31. samostatné mechanizované brigády, se kriticky vyjádřil k jejím zdokumentovaným ztrátám, způsobu nasazení a celkové připravenosti. Mezi řádky v zásadě říká, že i když se vojáci velmi snaží, k působení na moderním bojišti jako větší jednotka ještě nejsou plně připraveni. Jejich velitelé pak výcvikovým zadáním ukázali, že nákladně vytvořený specializovaný útvar hodlají využít k úkolům lehké pěchoty, pro něž ovšem není určen ani vybaven. Opakovaně se setkáváme také se zprávami, že podobně bývají nasazovány i vzácné ukrajinské jednotky zvláštního určení. 

Obvykle velmi dobře informované britské analýzy hovoří o velkých problémech útvarů útočících na jižní frontě způsobených ruským letectvem, zejména bitevními vrtulníky Kamov Ka-52. K tomu by nemuselo docházet, kdyby ukrajinské útvary více působily jako organický celek, tedy včetně mobilních prostředků protivzdušné obrany postupujících s určitým odstupem za čelem obrněných jednotek. Kamovy nepatří k nejlépe pancéřovaným strojům a rozhodně nejsou nezničitelné.

Samohybné protiletadlové kanóny Gepard nebyly německými konstruktéry určeny k tomu, aby stály bez hnutí v ulicích ukrajinských měst a bránily civilní objekty před íránskými létajícími „mopedy“. A mobilní raketové prostředky včetně britského systému Starstreak a dalších jakbysmet. Jedná se o zbraňové systémy, které mají na bojišti doprovázet mobilní obrněné jednotky a chránit je před útoky ze vzduchu. Že se právě toto nedělo, ačkoli Rusko disponuje leteckou převahou, nelze vysvětlit jinak než pochybeními těch, kdo naplánovali probíhající ukrajinské útočné operace.

„Staré kádry“ a sovětská tradice

Rozsáhlý článek Erika Kramera a Paula Schneidera, kteří se oba devět měsíců podíleli na výcviku nově formovaných ukrajinských jednotek, se nese v kritickém duchu. Identifikuje řadu vážných slabin, z nichž některé jsou hluboce zakořeněny v institucionální kultuře ukrajinské armády a bude obtížné je odstranit. Jiné plynou z vysokých ztrát mezi mladšími a vzdělanými důstojníky, nebo z nedostatku času na důkladný pokračovací výcvik jednotek.

Kramer se Schneiderem se především zmiňují o chybějícím jednotném modelu výcviku, což doprovází a umocňuje vzájemná rivalita mezi jednotlivými složkami Ozbrojených sil Ukrajiny. K tomu navrch přistupuje částečně ještě i „sovětské“ pojetí velení misím a nedostatek kvalifikovaných poddůstojníků. Namísto toho, aby výcvik vojáků vedl pověřený poddůstojník a velitel se plně věnoval přípravě misí, není neobvyklé, že ukrajinský velitel sám zajišťuje základní výcvik a kromě toho se osobně zabývá i logistickými záležitostmi. Musí zařídit, aby vojáci měli co jíst nebo čím střílet, aniž by se v tomto ohledu mohl spolehnout na rutinní práci podřízených.

Podrobnější analýzy již dříve ukázaly, že představy o důkladném „pozápadnění“ ukrajinské armády jsou poněkud nadnesené. Role plněné v západních armádách dobře připravenými profesionálními poddůstojníky plnili na počátku války zejména mobilizovaní veteráni z Donbasu. Mezitím jich ovšem řada padla a ti zbylí nemohou být všude – rozhodně ne u zcela nových útvarů. U důstojníků dále Kramer se Schneiderem zaznamenali tendenci očekávat podrobný psaný rozkaz v sovětském stylu, stejně jako obavy z možných chyb či obecně rizik, které přináší vlastní iniciativa.

Jednoduše řečeno, důstojník vyškolený v institucionální kultuře NATO bývá zvyklý na rámcové rozkazy, jejichž konkrétní provedení plánuje na základě vlastního úsudku s přihlédnutím k situaci v místě, které zná podrobně pouze on sám. Takový postup vyžaduje značnou dávku iniciativy a samostatnosti. Mladší generace ukrajinských důstojníků se tomuto cíli blížila, je však na frontě nasazena u „starých“ útvarů a také utrpěla značné ztráty. Nově utvořené jednotky určené k mobilnímu válčení tak často paradoxně vedou mobilizované „staré kádry“ poznamenané sovětskou tradicí.

Tou je spoléhání důstojníků na podrobný psaný rozkaz nadřízených stanovující předem téměř všechny detaily operace bez ohledu na to, co by k nim mohlo přidat přímé pozorování daného úseku fronty. Všechnu nešikovnost takového postupu mělo kompenzovat masové nasazení vojáků a techniky.

Bez vyšší efektivity protiofenzíva nevyjde

Po částečné mobilizaci ruských okupantů jsou počty živé síly na bojišti v zásadě vyrovnané, přičemž Rusko má stále k dispozici více než třikrát větší populaci než Ukrajina. Jedinou šancí na osvobození je tak výrazně vyšší efektivita ukrajinských jednotek, ať už by se soustředily na manévrový boj, anebo na metodickou opotřebovací válku. Vyšší efektivita plyne zejména z dobré koordinace větších jednotek napříč jednotlivými druhy vojsk, z toho, čemu se ve staré terminologii říká „vševojsková operace“ a v anglosaské „taktika kombinovaných zbraní“.

Podle Kramera a Schneidera však nové ukrajinské jednotky mají často potíže sladit svou činnost i se sousední jednotkou stejného druhu a velikosti, nemluvě o koordinaci jednotlivých druhů zbraní. To znamená, že nedostatečně secvičené útvary musejí zpravidla namísto současného působení složek fungovat jeden po druhém: Nejdříve střílí dělostřelci, teprve až skončí, nastupuje pěchota, až ta odhalí palebná ohniska a utrpí ztráty, přijdou na řadu tanky a další vozidla přímé palebné podpory.

Již během první světové války si velitelé uvědomovali slabiny zmíněného postupu a usilovali o lepší vzájemnou koordinaci. Vycvičit vojáky tak, aby zvládali podobné činnosti, je samozřejmě mnohem náročnější než vést řekněme výcvik samotného pěšího družstva nebo tankové čety. Nejefektivnější v daném oboru tradičně bývali Němci – a studie odhalily význam jednotného výcviku i jednotné kultury důstojnického vzdělávání.

Jestliže v ukrajinských ozbrojených silách neexistuje jednotný model výcviku, ale dokonce panuje aktivní odpor proti pokusům o společné využití výcvikových kapacit daný vzájemnou rivalitou jednotlivých složek armády, nevytváří to dobré předpoklady pro úspěch letošní protiofenzívy, potažmo osvobozovací války vůbec. I méně efektivní armáda ovšem může zvítězit – ale jen za předpokladu, že má k dispozici výrazně větší celkové zdroje než protivník. A to není případ dnešní Ukrajiny.

Sovětský model válčení populárně shrnutý sloganem „nas mnogo“, ignorující ztráty a bezohledně postupující vpřed za každou cenu, není dnes reálnou variantou ani pro Putinovy hrdlořezy. A cokoliv, co by se tomu jen vzdáleně podobalo na ukrajinské straně, bude vždycky špatně.

Osobní iniciativa a vzájemná důvěra

Kramer se Schneiderem tvrdí, že ukrajinská armáda jako celek stále ještě „nepodporuje osobní iniciativu a vzájemnou důvěru“. K podobným závěrům dospěli na své studijní cestě také Michael Koffman a Rob Lee. Ti uzavírají, že jednotlivé složky Ozbrojených sil Ukrajiny vykazují starou sovětskou mentalitu, která drží většinu rozhodování na vyšších úrovních. Ukrajinští důstojníci bývají například šokováni informací, že pověřený americký kapitán smí vydávat rozkazy jménem velitele praporu.

Místo toho, aby po západním vzoru nastupovalo pružnější rozhodování, i nově formované ukrajinské jednotky mají předepsány samostatné rozkazy pro každou jednotlivou fázi operace. Například prapor v obraně nesmí přejít do protiútoku, když je napaden, aniž by k tomu shora dostal zvláštní rozkaz – který samozřejmě může dorazit pozdě, nebo případně vůbec ne. V podmínkách, kdy jsou štáby takovou prací zjevně přetíženy a Rusové získali schopnost rušit kódovanou ukrajinskou rádiovou komunikaci, může mít čekání na podrobné rozkazy shora fatální následky.

Účinné velení ve stylu amerického „mission command“ vyžaduje dostatek kvalitních poddůstojníků, jejichž výcvik zabere léta, a kompetentní důstojníky s přinejmenším desetiletou praxí. Jestliže Západ umí dodat Ukrajině moderní zbraně a munici, byť v nedostatečných počtech, a v základních obrysech vycvičit jejich obsluhy, poddůstojníky ani důstojníky zařídit zatím nedokáže. A do konce letošního podzimu už vůbec ne.

Výzbroj je důležitá, ale nikoli absolutně

V dějinách vojenství opakovaně narážíme na armády, které skvěle vycvičeny a s průměrnou výzbrojí porážely lépe vyzbrojené, leč méně schopné protivníky. Klasickou ukázkou tohoto pravidla bývaly ve svých nejlepších letech izraelské ozbrojené síly.

Zmínění Kramer a Schneider poukazují na formalizovaný výcvik ukrajinských jednotek na úrovni praporu a neexistenci jakéhokoliv secvičování koordinace mezi pěchotou, tanky a dělostřelectvem. Za takových okolností by osvobozování okupovaných území mohlo ve větším měřítku uspět jen tehdy, kdyby se Rusové od začátku války vůbec ničemu nenaučili a byli stále ještě mnohem horšími vojáky než mobilizovaní příslušníci ukrajinské Teritoriální obrany. To však bohužel neplatí.

Zaznamenány jsou také ukrajinské nedostatky v zásobování a údržbě. Ta bývá založena na kanibalizaci starší výzbroje nebo i nových dodávek, výměně mezi jednotkami a propátrávání bojiště. Neexistuje stálý přísun dílů a systém údržby na úrovni jednotky, praporu, brigády a skladů. Dovednosti údržbářů jsou založeny více na osobních schopnostech a méně na školení. Podobné je to i v oblasti zdravotní péče a odsunu zraněných, jakkoli jsou obecně na vyšší úrovni než u ruské strany.

Překonání uvedených nedostatků v přípravě a velení ukrajinských ozbrojených sil by si v některých případech vyžádalo měsíce, v jiných spíše léta, zatímco celková změna vojenské kultury v zásadě vyžaduje desetiletí. Americké ozbrojené síly dokázaly plně využít lekcí z druhé světové války teprve v sedmdesátých letech 20. století, v rámci celkové reorganizace po Vietnamu. Britové se svým třídním systémem jmenování důstojníků-gentlemanů zvládli moderní manévrový boj až po roce 1980.

Podobně jako ve všech jiných oblastech patří zásadní změna zaběhaných způsobů myšlení a fungování organizace k vůbec nejobtížnějším úkolům. Často toho nelze ani dosáhnout bez generační obměny, neboť až na řídké výjimky platí, že „starého psa novým kouskům nenaučíš“.

Odvaha a odhodlání nestačí

Pochopitelná hrdost na výkony ukrajinské armády během války a nadšení nad novou supermoderní výzbrojí nemohou nahradit nedostatky personálu. Je dokonce pravděpodobné, že mnohé z nich kvůli vyčerpávání lidského potenciálu země budou mít tendenci se dále zhoršovat. Vojáci cvičení v zemích NATO zpravidla prodělávají výcvik s příslušnými „národními rysy“, aby se později ocitli pod velením starších důstojníků fungujících v sovětském stylu. Do podobné kategorie patří i představa, že se ukrajinští piloti zvyklí na sovětské stroje „za čtyři měsíce“ dokonale přeškolí na americké F-16, nebo že ukrajinské obsluhy protiletadlových Patriotů zvládnou využít veškerý potenciál nového systému, na který přešly z S-300.

Nelze proto odvahu a odhodlání – to, čemu George Orwell říkal poddůstojnické ctnosti – zaměňovat za klíčové prvky efektivní vojenské organizace. Rusko samozřejmě pracuje s „lidskými zdroji“ podstatně hůře než Ukrajina. Ale také jich má mnohem více, třebaže Putin válkou, která přinesla nebývalý pokles porodnosti, zadělal Rusku na budoucí demografický kolaps. Pokud ani za dva nebo tři týdny nebude možné pozorovat známky akcelerace ukrajinské protiofenzívy, bude namístě obava o její úspěšnost. A to by pro Ukrajinu a Západ nebyla dobrá zpráva.

Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.