Herec Pavel Ustinov byl zadržen na ulici u metra v době, kdy probíhala demonstrace za svobodné volby. Sám se jí neúčastnil, jen byl na chodníku a telefonoval. Přesto ho sebrali a byl odsouzen na 3,5 roku vězení. Teď mu to, když trapnost celé věci vyšla najevo, změnili na roční podmínku. Nijak nepomohlo, že se ukázalo, že podle záznamu skutečně nic nevolal, muže v uniformě nezranil, a ještě ke všemu kdysi sloužil v Ruské gardě. Režim se z toho pokouší vybruslit. Pro server Nastojaščeje vremja Ustinov vypráví, jak se teď změnil jeho pohled na život a jak hodlá pokračovat až do prohlášení jeho neviny.

V rozhovoru říká: „Nevím, jak to dopadne. Doufám však, že tuto chvíli přežiji… Samozřejmě doufám, že lidé uslyší a uvidí, když už to vidí celá země, že se děje nespravedlnost. Myslím si, že pak bude přijato rozumné rozhodnutí.“

Stále máte důvěru v instituci soudu a věříte, že soud vás může plně ospravedlnit?

„Upřímně: nevím. Víra je pochopitelně otřesena, protože jsem samozřejmě předpokládal, že by se něco takového mohlo stát, ale nikdy v životě jsem si nepomyslel, že by se to mohlo týkat mě. Celý život jsem žil normálně, nedovolil jsem si nic nezákonného, ​​neměl jsem ani administrativní delikty. Proto jsem byl v naprostém šoku, když bylo zahájeno trestní stíhání. Bylo to pro mě nové, abych byl upřímný…

Celý život se samozřejmě duševně připravuji na všechny takové situace, ale není možné se připravit na všechno, protože takové nečekané věci se mohou stát na nečekaném místě. U vstupu do metra mohl být kdokoli na mém místě a je skličující, že by kdokoli mohl být bezdůvodně zadržen…

To znamená, že potenciálně předpokládáte, že ti, kdo zasahovali na shromážděních, jen prováděli rozkazy a nemohli říct: „Ne, neuděláme to, ne, nezadržíme neozbrojenou ženu, která stojí poblíž?“

Ano. Podle Alexandra Ljagina jim bylo nařízeno zadržet všechny podezřelé, konkrétně, jak uvedl, mé zadržení provedli z vlastní iniciativy. Mohl ten rozkaz nesplnit, ale pak by musel přinést papír formátu A4 na stůl a skončit. Je to jen otázka volby. Pokud chcete dál pokračovat ve strukturách, dodržujte rozkazy. Pokud nechcete, tak ne, to je všechno.

Říkáte, že se vaše názory po této situaci změnily. Změnily se vaše politické názory po této záležitosti?

Neměl jsem politické názory, politikou se nezabývám, v zásadě mě to nezajímá. Nezajímají mě všechny tyhle politické věci.

A teď?

Ani teď. Nepotřebuji politiku. Lidé prostě zaměňují politiku se společenskými aktivitami. Teď se chci věnovat společenským aktivitám, protože jsem tomu čelil přímo: Cítil jsem se jako vězeň a chápu, jak se tam lidé cítí, tam na druhé straně, jak se to radikálně liší od našeho svobodného života. A řeknu vám, že z asi 50 procent jsou ve věznicích nevinní lidé. Aniž bych tím hovořil o „moskevské záležitosti“, ale obecně, v principu.

Tento případ je zajímavý a výmluvný svou absurditou. Život v putinovském Rusku už se dostal do fáze, že potrestán může být kdokoli, dokonce i lidé, kteří se o politiku nezajímají a nejsou v žádné opozici. Prostě byli ve špatný čas na špatném místě.

Představa, že se lze politice v takovém režimu vyhnout, je mylná. Jak známe z naší vlastní zkušenosti, disidentem se člověk nestane často tak, že by chtěl dělat politickou opozici, ale protože chtěl jen normálně konat svou práci. Pak narazí, protože to za daných mocenských konstelací není možné. Není disidentem, protože dělá něco mimořádného, ale protože chce normální věci dělat normálním způsobem. Jenže když není společnost normální, narazí.

Politika ostatně v diktaturách neexistuje, je to jen předstírání politiky. Politika je správa věcí veřejných a v demokracii se tak děje na základě svobodného soupeření konkurujících si politických sil. V diktatuře tento moment mizí. Proto nejspíš herec Ustinov zjistí, že když bude bojovat o dodržení spravedlnosti pro sebe, narazí na limity utlačovatelského systému.