Opuštěná budova ÚSTR v Siwiecově ulici na pražském Žižkově (únor 2022) FOTO: Miroslav Vodrážka (se svolením autora)
FOTO: Miroslav Vodrážka (se svolením autora)
Dopisem ze dne 9. února 2022 mi bylo Ministerstvem financí ČR sděleno, že na základě svého výsledku veřejnosprávní kontroly v Ústavu pro studium totalitních režimů, která byla dokončena v květnu 2021, podalo ministerstvo k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 3 oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. V rozmezí jednoho roku je to už druhé trestní oznámení vedené proti vedení ÚSTR. Zároveň se Ministerstvo financí ČR obrátilo i na Finanční úřad pro hlavní město Prahu, aby zahájilo vlastní šetření v ÚSTR.
V roce 2013 odvolala Rada ÚSTR z funkce Daniela Hermana s odůvodněním, že jeho působení „nevedlo k posílení renomé ústavu“. Následující text mapuje stručnou historii instituce, jejíž vedení slibovalo posilovat její renomé, ale ve skutečnosti dlouhodobě a cíleně pracovalo na tom, aby dobré jméno zhoršovalo.
Typologie institucí
Typologie teorie institucionalismu rozlišuje instituce na univerzální nebo s vymezenými cíli. Podle zmiňované typologie vznikla instituce ÚSTR jako organizace s vymezeným cílem, a to na základě zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a Archivu bezpečnostních složek (ABS). Podle tohoto zákona má instituce především zkoumat a nestranně hodnotit dobu nesvobody a období komunistické totalitní moci, má zkoumat antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek a činnost Komunistické strany Československa, a mimo jiné kupříkladu převádět archivní dokumenty do elektronické podoby.
Kritici existence ÚSTR, například z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR nebo z Národního archivu, ovšem často interpretovali instituci tak, jako by měla univerzalistické cíle, které navíc ohrožují již zavedené akademické instituce.
Nejhlasitějšími kritiky údajného univerzalismu ÚSTR byli politici z ČSSD a KSČM, levicoví disidenti a mnozí novináři, kteří tvrdili, že se jedná o instituci činící si nárok na univerzální poznání minulosti, či že se dokonce jedná o orwellovskou instituci historické Pravdy. Karikaturou univerzalistického pojetí se stal výrok Lubomíra Zaorálka (ČSSD), který doporučoval, že by ÚSTR měl zkoumat i „zahrádkářské spolky“, nebo ideologické tvrzení Michala Uhla (Zelení), že by bylo potřebné zkoumat „dostupnou zdravotní péči a infrastrukturu“ za komunismu.
Expertokracie
Jinou anti-institucionální rovinou na straně kritiků bylo zdůrazňování důležitosti expertokracie. Jenže úloha historického bádání v demokracii, a zejména politika paměti, nemůže být založena na expertokratické koncepci politiky, v níž jenom experti, například historici, archiváři, sociologové nebo politologové, mají pouvoir vyjadřovat se k minulosti a jejím institucím.
Obdobně expertokraticky se v roce 2010 zachovala skupina 45 signatářů ve svém stanovisku k senátnímu návrhu zákona o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu. I v tomto dokumentu deklarovali odbornou nezpůsobilost ÚSTR vyjadřovat se k soudobým dějinám, upozorňovali na jeho nedostatečně kritický přístup k materiálům bývalé Státní bezpečnosti a vadila jim zejména údajná nadřazenost ÚSTR nad ostatními výzkumnými a pedagogickými akademickými institucemi.
Mezi signatáři byli nejen ředitel z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma nebo bývalí normalizační marxističtí filosofové, jako Milan Znoj, ale i mladí revizionističtí historici, jako Přemysl Houda nebo děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Michal Stehlík, který byl známý tím, že zpochybňoval, že by bylo možné například normalizační režim interpretovat v duchu teorie totalitarismu.
Politika paměti – nemá cenu vzpomínat
Když v roce 2008 ústavní soudci zamítli návrh 57 socialistů z ČSSD a KSČM, podaný Jiřím Paroubkem, Lubomírem Zaorálkem, Davidem Rathem, Zdeňkem Škromachem, Františkem Bublanem atd., na zrušení ÚSTR, autor ústavní stížnosti, poslanec za ČSSD Zdeněk Jičínský na otázku České televize, zdali se spojí v boji proti ÚSTR s komunistickou stranou, odpověděl: „Spojíme se s každým, kdo bude chtít tento zákon zrušit.“ (ČT1, Události, 13. března 2008)
A jiný poslanec ČSSD Stanislav Křeček prohlásil: „Počkáme si, až budeme ve vládě, a potom tu instituci normálně zrušíme… Nemá cenu donekonečna vzpomínat, otvírat staré rány a pořád si něco vyčítat.“ (Respekt, 14. 1. 2008)
Politici v ČSSD, KSČM, ale i někteří členové strany Zelení se nesmířili s existencí ÚSTR, a když v roce 2012 získala ČSSD v senátu poprvé v historii většinu, rozhodla se prosadit svou anti-institucionální politiku. Senátorský klub ČSSD v čele s Jiřím Dienstbierem jr. následně najmenoval do Rady Ústavu osoby, které pak v roce 2013 realizovaly v ÚSTR puč, jehož součástí bylo nejdříve odstranění legitimního vedení instituce a provedení dalších anti-instucionálních změn.
Anti-institucionální politika
Anti-institucionální politika začala probíhat pod vedením Rady Ústavu, jejímiž aktivními členy byli Michal Uhl, který podle vlastních slov přišel do ÚSTR s „historickou revizionistickou tezí“ a myšlenkou nutnosti prosadit, aby v ÚSTR působili levicoví revizionističtí historici, politolog Lukáš Jelínek, člen ČSSD, zabývající se PR (vztahy s veřejností) ČSSD, který spolu s ČSSD dlouhodobě prosazoval názor, že ÚSTR je „instituce pochybná a zbytečná“, Jan Bureš, politik zastupující ČSSD, který odmítal označovat období 1948–1989 jako totalitní, Emilie Benešová, která se dlouhodobě angažovala, aby nevznikla v České republice instituce paměti, a Petruška Šustrová, institucionálně nekompetentní osoba, která musela po skandálu na počátku 90. let odejít z ministerstva vnitra.
Nová Rada Ústavu nejdříve odstranila z vedení ředitele Daniela Hermana a bez výběrového řízení zvolila do čela Ústavu Pavlu Foglovou, kamarádku Petrušky Šustrové, která byla známá například tím, že se podle forenzního šetření společnosti Deloitte & Touche z roku 1998 spolupodílela na daňových únicích, porušování zákona o účetnictví a zákona o politických stranách a podvodech se sponzorskými dary ODS.
Pavla Foglová jmenovala svého náměstka, třicetiletého historika Zdeňka Hazdru, a odvolala ředitelku ABS Zlatuši Kukánovou. Do čela archivní instituce jmenovala Světlanu Ptáčníkovou, která jako archivářka vystupovala proti existenci ÚSTR.
O rok později zvolili radní, tentokrát už ve výběrovém řízení, za ředitele zaměstnance ÚSTR Zdeňka Hazdru, který byl známý svou politickou plasticitou. Teorie institucionalismu, která se opírá o konstitutivní pravidla a normy, říká, že „každý, kdo slíbí A, má či je povinný dělat A“. Ačkoliv bylo veřejně známo, že Rada Ústavu vzhledem ke svému anti-institucionálnímu složení nemá zájem zvyšovat renomé instituce, a ostatně už samotný puč renomé instituce nezvýšil, ale naopak snížil, a to nejen mezi domácími, ale i zahraničními institucemi, Zdeněk Hazdra po svém zvolení klamně sliboval, že jeho hlavní prioritou je získat instituci „renomé“.
Jak systémově symbioticky snižovat prestiž instituce
Nové vedení ÚSTR se stalo jen prodlouženou rukou Rady Ústavu s úkolem snižovat prestiž instituce, což se projevilo například v případě zvolení historika Jana Rataje, bývalého pracovníka Ústavu marxismu-leninismu, do Vědecké rady Ústavu, nebo ve snaze převést nezákonným způsobem zaměstnance ÚSTR do jiné instituce (Archivu bezpečnostních složek). Ratajovo zvolení obhajovala členka rady Petruška Šustrová v duchu expertokracie, že se jedná o odborníka.
Ředitel Zdeněk Hazdra následně zahájil tzv. reorganizaci, která byla pouze krycím názvem pro hromadnou personální čistku, a zejména vyslyšel lobbistický zájem archivářky Emilie Benešové a převedl část digitalizace pod Archiv bezpečnostních složek.
Hazdrovo vedení vyšlo vstříc i dalšímu radnímu Michalu Uhlovi a umožnilo, aby v instituci publikovali levicoví revizionističtí historici jako Michal Pullmann a aby zde působili badatelé s podobnými názory.
Bylo zajímavé sledovat, jak se anti-institucionální politika ÚSTR stala atraktivní pro typy institucionálně neúspěšných osobností, jako byla například Blanka Mouralová, bývalá ředitelka obecně prospěšné společnosti Collegium Bohemicum, která zde kromě své nekoncepční práce zanechala dlouhodobé dluhy městu Ústí nad Labem, penále vyměřené Finančním úřadem pro Ústecký kraj a soudní spory se svou bývalou společností.
Přesto se v ÚSTR stala ředitelkou odboru výzkumu a vzdělávání. Jinou anti-institucionální osobou byla Muriel Blaive, která se stala poradkyní ředitele Zdeňka Hazdry pro výzkumné a metodologické otázky. Tato historička chápe ÚSTR nikoliv jako instituci, která má zkoumat zločinné jednání orgánů komunistického státu, ale spíše jako debatní klub, kde nikdo není držitelem „historické pravdy“, a kde tedy potažmo nelze vyslovit pravdu ani o holocaustu nebo stalinistických represích. Podle historičky je dokonce nutno pojem totalitarismu nahradit pouze „tázáním po normálním životě“ a komunistické represe „dekonstruovat“.
Protože Zdeněk Hazdra se svým náměstkem Ondřejem Matějkou vycházeli vstříc členům Rady Ústavu ve všech důležitých anti-institucionálních změnách, na oplátku se Rada Ústavu vzdala své institucionální povinnosti kontrolovat činnost ředitele podle zákona č. 181/2007 Sb.
Tato zvláštní anti-institucionální symbióza, vyznačující se na jedné straně institucionální svévolí radních a na straně druhé nekontrolovatelností vedení instituce, vyústila nakonec do stavu, kdy ředitel Hazdra spolu se svým náměstkem Matějkou zahájili svévolně a patrně i nezákonně jednoroční rekonstrukci sídelní budovy, která však vyústila v dlouholetou totální fyzickou destrukci této stavby, kterou teď ve výsledku čeká demolice.
Zahájení dvou trestních řízení
V roce 2017 sice stávající radní neobhájili své posty a v dalších letech postupně došlo k obměně celé Rady Ústavu, ale institucionální snižování renomé této organizace pokračovalo setrvačností dál. Ve vládní politice přetrvával stále vliv ČSSD a novým členem Rady Ústavu se stal další politik za ČSSD, bývalý ministr vnitra František Bublan, který v minulosti opakovaně prosazoval zrušení instituce.
Zajímavým aspektem anti-institucionální politiky v ÚSTR byla skutečnost, že zvláštním politickým ochráncem ředitele Zdeňka Hazdry se stal i Karel Schwarzenberg (TOP 09). Hazdra se jako historik specializoval na dějiny české šlechty.
Když ale americký spisovatel Paul Polansky začal od 90. let upozorňovat v souvislosti s využíváním vězňů z koncentračního tábora v Letech u Písku na průmyslnickou politiku Schwarzenbergů, která předcházela nucené správě majetku v květnu 1942, a do kauzy se zapojil i přední politik Petr Pithart, Karel Schwarzenberg začal podporovat Hazdru, protože v ÚSTR vydával publikace o šlechtě, v nichž byl prezentován čistě pozitivní vlastenecký obraz šlechtického rodu Schwarzenbergů v letech nacistického ohrožení československého státu.
V roce 2018 ředitelka ekonomického oddělení upozornila Radu Ústavu na nezákonné jednání Zdeňka Hazdry a Ondřeje Matějky při rekonstrukci sídelní budovy a předseda rady Eduard Stehlík podal trestní oznámení. Ekonomická whistleblowerka byla následně propuštěna z práce a dehonestována nejen vedením ÚSTR, ale dokonce i některými radními, jako například bývalým politikem a evangelickým farářem Zdeňkem Bártou, který v televizním pořadu Reportéři ČT – Dům duchů odvysílaném 7. 11. 2018 označil informace ředitelky ekonomického oddělení za „nepravdivé“ a za „poplašnou zprávu“.
Anti-institucionální politika se tak ale dostala do vyšší fáze. Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) prošetřovala dva roky podezření ze spáchání několika trestných činů – porušení povinnosti při správě cizího majetku, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě a poškození finančních zájmů Evropské unie, to vše v rovině spolupachatelství. Na základě silného politického tlaku však případ v létě roku 2020 odložila.
Jenže Ministerstvo financí ČR zahájilo vlastní kontrolu ÚSTR a v květnu 2021 ve svém Protokolu o výsledku veřejnosprávní kontroly konstatovalo například v šesti zjištěných případech podezření z porušení rozpočtové kázně, a to v řádu několika desítek milionů korun. Proto se ministerstvo v červenci nejdříve obrátilo na Finanční úřad pro hlavní město Prahu, aby zahájilo vlastní šetření ÚSTR, které stále probíhá, a v srpnu 2021 podalo k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 3 oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu, respektive podalo podnět k zahájení trestního řízení, které v současnosti rovněž běží.
Jednání deus ex machina
V červnu 2021 a následně i v srpnu 2021 navrhl radní Jiří Liška, aby bylo hlasováno o odvolání ředitele ÚSTR, a následně 20. září 2021 požádal vedení ÚSTR, aby připravilo podmínky pro případné výběrové řízení. Rada Ústavu neschválila ani zařazení jeho návrhu jako jednacího bodu programu. V novém televizním pořadu Reportéři ČT – Dům duchů II člen rady, bývalý politik Jiří Junek koncem léta 2021 nadále tvrdil, že ze strany vedení ÚSTR k „žádnému pochybení nedošlo“.
V říjnu 2021 proběhly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, kam se sociální demokraté, komunisté ani Zelení nedostali. V reakci na novou politickou situaci v České republice se Rada Ústavu začátkem prosince 2021 v duchu deus ex machina, tedy jakoby z čista jasna jednomyslně usnesla a vyhlásila výběrové řízení na místo ředitele/ředitelky ÚSTR, ovšem s dodatkem, že její rozhodnutí „nesouvisí s činností současného vedení instituce“. Z pohledu teorie institucionalismu je pro Radu Ústavu irelevantní, že Zdeněk Hazdra skoro po celé jedno desetiletí popíral základní institucionální pravidlo, když sliboval A, ale ve skutečnosti dělal B.
Institucionální horor nastává, když nejen vedení instituce, ať už ředitel nebo někteří členové rady, ale ani politici nebo státní úředníci nechápou instituci jako součást práva, systému pravidel či normativního pořádku, který umožňuje instituci žít si vlastním životem, ale naopak se ji snaží podřizovat nenormativní ontologii, což prakticky znamená jednou vycházet vstříc potřebám archivářské lobby, pak zas politicky stranickým a ideologickým zájmům, jindy expertokracii, potom soukromým zájmům šlechtice nebo módnímu akademickému revizionistickému diskursu.
Posléze dosazovat institucionálně neúspěšné kamarády či jiné osoby na vedoucí místa, ovlivňovat policejní šetření a samozřejmě čekat, jak dopadnou parlamentní volby, aby se mohlo vypsat výběrové řízení na místo ředitele/ředitelky, a zejména slibovat A, totiž rekonstrukci budovy, ale ve skutečnosti realizovat B – její demolici.
Miroslav Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.
