Huntingtonův koncept střetu civilizací je zavádějící a ve své dnešní interpretaci (údajný střet Západu se světem islámu) mylný. Svět lidí není tvořen několika odlišnými a v zásadě nekompatibilními civilizacemi, ale obyvateli států s rozličnými kulturními charakteristikami. Všechny státy a všichni jejich obyvatelé se podílejí různou měrou na jedné společné, globální civilizaci. Lze to doložit velmi snadno – kdyby tomu bylo jinak, nemohla by existovat mezinárodní politika, nemohly by existovat mezinárodní organizace, nemohl by existovat světový obchod, výměna informací a kulturních statků. A nemohly by vznikat a být řešeny konflikty mezi součástmi civilizace. „Jiná“ civilizace dnes neexistuje, přinejmenším ne na Zemi.

Ve své nejkomplexnější podobě je civilizace reprezentována tzv. Západem (není to geografické, ale typologické označení). Ten je ekonomicky, politicky a vojensky úspěšným případem společenského uspořádání s několika variantami politického a ekonomického systému. O bohatosti škály kulturních variant svědčí, že je do téže civilizace možné zahrnout tak odlišné celky, jako jsou USA, Evropská unie, Zimbabwe, Írán, Bělorusko, Čína i KLDR. Některé jako hybatele, jiné jako škůdce, ale vždy jako její součást.

Podíl na tomto uspořádání – a o to v podstatě jde, o podíl a kontrolu – lze získat jedině za předpokladu, že se země nebo jednotlivec stane jeho součástí. U jednotlivce toho lze docílit nabytím určitého typu výchovy, vzdělání a ztotožnění se s některou z kulturních alternativ. Uplatnit se v takovém světě vyžaduje převzetí určitých vzorců chování (opět v bohaté škále variant) se vždy přítomnými prvky sebekontroly, disciplíny, cílevědomosti a flexibility.

Pro lidi, kteří přišli do některé z kultur z jiného kulturního kontextu, nové vzorce chování nemusí být a také nebývají kompatibilní s tím, v čem byla dotyčná osoba “zakořeněna”, čili co jsou pro ni obvyklé a srozumitelné vzorce chování. Nutně pak stojí před rozhodnutím, kterého z obou možných světů se vzdá, respektive které prvky toho či onoho světa odloží jako nepotřebné, kontraproduktivní nebo si je ponechá jako svou „kulturní zvláštnost“.

Nedokonalost Západu je při jeho obrovské pestrosti a proměnlivosti zákonitá. Aby byl „dokonalý“, musel by být jasně vymezený a definovaný jednou provždy. Nedokončenost (otevřenost do budoucna) a procesuální povaha (stálá proměnlivost) jsou jeho základní charakteristiky. Proto bývá tak těžko přijatelný pro lidi, kteří přicházejí z kulturního prostředí, které je strukturované mnohem přesněji a “definitivněji”. Proto také v jejich očích vypadá demokracie chaotická a slabá. Její půvab spočívá v možnosti volby, v možnosti pochybovat, tázat se, odmítat nebo přijímat nové prvky. Proto se také síla demokracie ukazuje nejlépe v okamžicích krize. Její nositelé „náhle“ v jasné specifické situaci (například ohrožení) jednají stejně. Jsou také schopni sebeobětování a takových činů humanity, které za okolností “normálních” spojujeme s údajnými starými zlatými časy.

Přijetí nové kultury a dobré (třebas nedokonalé) sžití s ní není snadné. Frustrováni z neúspěchu (už to, že jsou si vědomi neúspěchu, dosvědčuje jejich aspoň částečné zakotvení v nové kultuře a potvrzuje existenci jedné civilizace, ne několika) mohou někteří lidé zaměnit celek za části. Útok na WTC, v Nice nebo na koncert v Manchesteru byly metafory, které měly anulovat jinou metaforu. Využitím nástrojů a vztahů možných pouze v globální civilizaci prokázali pachatelé svou bezradnost. Uchýlili se k ideologickému vysvětlení z jiného kulturního kontextu a použili příležitost a fyzické nástroje, vlastní systému viněnému z jejich neúspěchu. Bez nich nejsou schopni docílit žádoucího účinku.

Aby mohli zničit Západ, musejí použít jeho vlastní nástroje. A aby je mohli použít, musejí do Západu vstoupit, pohybovat se v něm, přejmout jeho charakteristiky. Jediná cesta zpět do jejich světa vede přes jejich vlastní zkázu. Musejí zemřít, aby dosáhli svého vysvobození. Jak paradoxní a frustrující by pro ně muselo být zjištění, že svou obětí – neboť natolik jsou součástí s námi sdíleného světa, že vědí, že se jedná o oběť – nic nezměnili na povaze Západu. Naopak, zmobilizovali ty mechanismy, které Západu dodávají ještě větší sílu, protože jsou z oblasti iracionálna! Jejich sebeobětování není nic jiného onež zoufalá snaha vyrovnat se s existencí Západu a s nemožností cokoli změnit na vlastních podmínkách. Jejich dilematem je buď podrobení se Západu, nebo vlastní záhuba.

Proto můžeme mluvit o útoku na civilizaci, ale ne o střetu civilizací. Civilizace je jedna. V různých částech světa a v různých okamžicích mívá odlišnou formu, ale nic víc. Někdejší izolovanost odlišných civilizací je minulostí. realitou je interakce skupin, osob, organizací a států a jejich vzájemná informovanost. Vztahem v rámci této civilizace je jak spojenectví, tak izolace a exkomunikace, která dává smysl jen jako negace vztahu sdílení. Nikdo nemůže být izolován a vyčleněn z něčeho, k čemu nepatří.

Palestinské děti tančí po atentátech radostí proto, aby je Izraelci nebo Američané viděli tančit, protože s nimi sdílejí stejný svět, stejný diskurs, stejný systém kódů a do jisté míry i stejný systém hodnot, byť v jiné hierarchii. Proto je jejich tanec výsměchem, v jiném kontextu by nedával smysl. Sebevražední teroristé prý milují smrt více než my život. Také používají argumentaci srozumitelnou oběma stranám, přičemž adorují tu možnost, jež je na obou stranách považována za negativní.

O globálnosti naší jedné civilizace svědčí i to, že válka s terorismem není vedena proti geograficky a státoprávně definovanému nepříteli, ale proti skupinám soukromníků, kteří jsou nositeli určité myšlenky, již se rozhodli realizovat násilím. Jen oni sami jsou údajně ti praví vyvolení. Jako sektáři, i oni obcují s božstvem, oni sami jsou arbitry svých činů, které dávají smysl jen při sdílení téhož civilizačního rámce.

Používají však argumentaci, která z oběti dělá viníka – oběť se měla jinak chovat a nemusela tak špatně dopadnout. Je to perverze plynoucí z netolerance a z neschopnosti vyhrát svou kauzu diskusí a silou příkladu, jakož i neschopností přijmout momentální prohru (tou je pro ně i kompromis) jako dočasné řešení nekončícího dialogu. Prohra je pro ně konec a ten je navždy. Proto je nad nimi třeba vyhrát.