Po celé republice demonstrovali lidé proti Andreji Babišovi a jeho poměrně zjevné snaze ovládnout justici. Nejvíce se jich sešlo v Praze – až 15 000.  Není to první demonstrace proti Babišovi a jistě ne ani poslední. Jenže (a to píšu s upřímnou lítostí) to k ničemu nebude.

Andrej Babiš je zvláštním úkazem, který ale není jedinečný. Je mu v tom docela podobný i Donald Trump. Jeho jedinečnost spočívá především v jednom: Ať uděláte cokoliv a ať řeknete cokoliv, vaše podpora je pořád stejně vysoká. Ano se drží stabilně na nějakých dvaceti pěti procentech, daleko před všemi ostatními. A je jedno, že premiér neumí pořádně česky, že jeho věty často nedávají smysl, že mění názory jako ponožky,  že posílá psychicky nemocného syna s krajně podezřelým průvodcem kamsi na východní Ukrajinu, že se zjevně dopustil zpronevěry v případu Čapí hnízdo, že byl agentem StB, že slibuje vládu profíků a pak vyhodí půlku ministrů…  A je samozřejmě úplně jedno, že vymění ministra spravedlnosti (jehož jméno většina občanů zaregistrovala až při odvolání) a nahradí ho bizarní existencí jménem Marie Benešová shodou okolností ve chvíli svého obžalování. Klíčové části jeho voličů  to prostě nevadí a mítinky proti Babišovi tak budou jen přátelským setkáním jeho odpůrců. Což není nic špatného, jen si od toho nesmíme slibovat více.

Pokud chceme vědět, co si podstatná část voličů u nás myslí, není nic lepšího, než sledovat právě Andreje Babiše. Ten má totiž ty nejlepší (a taky nejdražší) průzkumy. To, co mu jeho poradci každý den a týden píší na „jeho“ facebook, je naprosto přesným odrazem vypozorovaných nálad společnosti. Vychází jim, že většina lidí je postideologická. A jako jim nevadí, že Andrej byl komunistou a estébákem, tak je nechávají chladnými věty o demokracii, svobodě, hodnotách, EU či NATO. Andrej Babiš tohle ví a vsadil na to, že bude stát efektivně řídit a lidi se budou mít lépe. V tom mu pomohla ekonomická situace. Takže mohl rozdávat. A skutečně se části voličů žije lépe a mohou to reálně spojit s Babišem. Třeba vojákům narostly platy o tisíce korun. Důchodci a studenti opravdu jezdí vlakem skoro zadarmo. Desítky tisíc lidí našly místo v expandující státní správě. Ti všichni za to vděčí Babišovi.  A je jich řádově víc než třeba venkovských hospodských, kterým EET zničila živnost.

Konjunktura ale nebude trvat věčně, peníze dojdou a Babišova (ne)schopnost řídit stát se postupně ukazuje. Opozice ale musí umět konkrétně nabídnout konkrétním skupinám konkrétní efekt svého případného vítězství.  V přímém uplácení Babiše netrumfne (v tom ho trumfnou leda sociální demokraté a jejich ministryně práce a sociálních věcí Maláčová).  Ale může nabídnout zcela konkrétní pomoc skupinám, které jsou v naší zemi každodenně bity a přitom nejsou zrovna malé: rodiny, řidiči, kuřáci, živnostníci, podnikatelé a všichni, co kdy chtěli něco řešit na jakémkoliv úřadě (pokud všechno na jednom místě vyřešíte i v Kazachstánu, je fascinující, že toho není schopna Česká republika). Andreje Babiše lze porazit jen takto. Jen politicky. Neudělá to za nás ulice. Neudělá to za nás policie. Neudělají to za nás soudy.

Na včerejší demonstraci mě takřka dojala účast bývalého premiéra za ČSSD Bohuslava Sobotky. Stál mezi lidmi, jako prostý účastník. Sobotkův pád je lidsky smutným příběhem, přesto je především připomínkou Faustova „nezbavím se duchů, jež sem vyvolal“.

Babiš se tvořil v době Nečasovy vlády, která zápasila s hlubokou ekonomickou krizí a byla závislá na podpoře nevyzpytatelného hnutí Věci veřejné. Byla to Sobotkova ČSSD, kdo okamžitě najel na příběh o zkorumpované protilidové vládě a kdo následně Andreje Babiše pozval do vlády a poskytl mu čtyři roky na budování pozice, ze které se nakonec stal premiérem. A nebyla to jen ČSSD. Byly to odbory, byla to krajní levice (tehdy pod značkou ProAlt), byla to část justice (především státní zástupci, kteří nakonec Nečase „sundali“), byla to značná část novinářů, byl to protikorupční neziskový sektor v čele se skupinou Rekonstrukce státu.

Všichni mají v současnosti jedno společné – děsí se ducha, kterého vyvolali. Rozbili starý systém a zásadně prohloubili nedůvěru k tradičním politickým stranám. Ne, že by si to strany často nezasloužily, ale život není ideální. Stejně jako je lepší rodina, kde se občas manželé pohádají a strýc opije, než žádná, je lepší politická strana, kde se občas k „lizu“ dostane kdejaký vykuk, než nekonečné střídání protestních hnutí, které pak nejsou schopny ani toho základního – tedy vládnout (a třeba postavit víc než pár kilometrů dálnic za několik let nebo zajistit wifi v metru).

Po zádech těchto bojovníků vystoupal  k moci Andrej Babiš, který ovšem není známý jako člověk oplývající vděčností. Využil je a odkopl. Stejně jako ty „kluky z plakátu“, se kterými prorazil ve volbách v roce 2013 – kde jsou dnes Martin Komárek, Martin Stropnický, Jiří Zlatuška, Pavel Telička…? Posledně jmenovaný dnes před Babišem burcuje. Stejně jako šéf Transparency International David Ondráček, který přitom kdysi chtěl od Babiše post ministra vnitra.

Článek je převzat se svolením autora z Konzervativních novin.