Angelika Tokarska FOTO: Angelika Tokarska / se souhlasem
FOTO: Angelika Tokarska / se souhlasem
V den, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, vzbudily dvacetiletou studentku Angeliku Tokarskou z Kyjeva sirény. Život se jí tak ze dne na den otočil vzhůru nohama. Se svou rodinou utekla z ukrajinské metropole do Ivanofrankivské oblasti, ze které po několika dnech emigrovala přes Polsko do Itálie a Španělska. Nyní žije na Slovensku. Před pár dny navštívila Prahu, rozhodli jsme se proto s ní spojit. Z jejího příběhu, který od začátku ruské invaze zprostředkovává na sociálních sítí, totiž skutečně mrazí. Nyní jej popsala také v rozhovoru pro deník FORUM 24.
(Autorka rozhovoru se s Angelikou zná, budou si proto tykat.)
Mohla bys stručně popsat, jaké byly první okamžiky, když začala válka? Jak ses dozvěděla o tom, že Rusové útočí?
Spala jsem a probudila mě kamarádka, že musíme vstát, že to začalo. Byla jsem zmatená, ale už po chvíli jsem slyšela první výbuchy. Třásla se okna. Zabalily jsme se a kamarádka s přítelem si zabookovali autobus, ale nakonec s tím měli velké problémy, protože řidiči udělali aukce a kdo zaplatil víc, odjel. Já jsem měla v Kyjevě bratrance, který ke mně přišel, a dohodli jsme se, že odejdeme spolu. V té době ale byla vyhlášena mobilizace. Nikdo pro nás nemohl přijet, autobusy se už nedaly zarezervovat a my se ocitli v pasti.
Jak jste takovou situaci vyřešili?
Volali jsme hned domů, ale naši rodiče ještě o ničem nevěděli a vše se o tom, že válka začala, dozvěděli od nás. Nejdřív se totiž ozvaly výbuchy v Kyjevě, na letiště v Ivanofrankivské oblasti, ve které bydleli rodiče, byla shozena bomba až později. Tlačili ale na nás, abychom odešli dál, abychom jeli na Západ. Můj bratranec se spojil s kamarádem a domluvili jsme se, že z Kyjeva odjedeme společně jeho autem. Chtěli jsme jet přes Žitomir, ale zavolala mi mamka, ať tamtudy nejezdíme, že tam právě shodili bombu. Jeli jsme nakonec jinudy, byly hrozné zácpy, všichni byli ve stresu. To je takový pocit, že… Jako když se ti stane něco, co sis ani nemyslela, že by se mohlo stát. Jsi v takovém šoku… Nakonec se nám ale podařilo k rodičům dostat.
Jak ses s tím šokem, který popisuješ, vypořádala?
Snažila jsem se zůstat klidná, uvědomovala jsem si, že jsme v nebezpečí, ale nepřijímala jsem v hlavě, že se to děje. Můj bratranec hodně panikařil, já se snažila vše rozmyslet, aby nám naše další kroky pomohly. Všichni se ale o tom, že se bude něco dít, bavili už o tři dny dříve. Všichni jsme tušili, že se něco chystá. Můj přítel mi tři dny před začátkem války řekl, že všechny obchody se zbraněmi jsou prázdné. Lidé něco tušili, šeptalo se o tom. Mnoho mých přátel odešlo z Kyjeva. My jsme ale nevěřili tomu, že se to vážně stane.
Vzpomněla by sis tedy na moment, kdy ti došlo, že se to vážně děje? Že Rusové skutečně bombardují tvůj domov?
Když jsem slyšela první výbuch. Poté, co mě probudila kamarádka, jsem šla k oknu a zazněl obrovský výbuch. Můj přítel se na mě podíval a řekl mi, že se musíme sbalit. A v tu chvíli mi došlo, že to vážně začalo.
Nakonec se vám tedy podařilo dostat za rodiči, ale s nimi jste v cestě nejprve nepokračovali a na Ukrajině zůstali. Kolik dní jste se ukrývali? Co bylo tím impulsem, kdy jste usoudili, že na Ukrajině skutečně nemůžete zůstat?
Na Ukrajině jsme zůstali asi až do 8. března. Během té doby zněly často sirény, schovávali jsme se ve sklepě a napětí se stále stupňovalo. Celá Ukrajina ví, že Rusko je stát, kterému nemůžeš věřit. Víme to už z naší historie, že Rusko nedodrží to, co slíbí. Proto jsme věděli, že to bude pokračovat a nebude to trvat týden, měsíc… Nakonec nás o odchodu přesvědčil můj táta. Rozhodl se jít dobrovolně do armády. Když se s námi přišel rozloučit, ptali jsme se ho, co by nám poradil, a on nám jasně řekl, ať odejdeme. Nebylo jasné, co Rusko plánuje a kam až je schopné zajít. Celý svět se k nám choval s pochopením, a tak bylo nejlepší odejít do zahraničí, odejít zkrátka do bezpečí.
Nejen tvůj otec, ale nakonec i přítel se rozhodli, že na Ukrajině zůstanou a přihlásí se do armády. Jak probíhá od začátku války vaše komunikace? Máš od svého otce a přítele nějaké zprávy?
Nejprve jsme komunikovali normálně přes telefon. S mámou jsme původně nechtěly pustit tátu do armády. Nechtěla jsem, aby odešel ani přítel. Ten ani původně jít nemohl, protože má starší rodiče, o které se stará a kteří nechtěli opustit Kyjev, v němž celý život žili. Nakonec, když ale napětí začalo růst, je přesvědčil, a když věděl, že jsou v bezpečí, odešel se také dobrovolně přihlásit. Komunikace stále probíhala, ale bylo jí velmi málo. Před dvěma týdny povolali tátu i přítele na frontu. Od té doby o nich nic nevíme.
Svůj příběh jsi od prvního dne sdílela na sociálních sítích. Pamatuji si videa, kde sedíš na zemi a v pozadí je slyšet siréna… jak uprostřed noci utíkáš s rodinou do krytu… Musím říct, že mi z toho bylo skutečně úzko, a rozhodně jsem nebyla jediná. Proč ses rozhodla sdílet takové momenty?
Když začala válka a já už měla zabalené věci, seděla jsem na zemi a čekala, až bratranec přijde ke mně domů. Tou dobou se už médii začalo šířit, že nás Rusové napadli, a mně psala spousta přátel ze Slovenska, kde jsem roky předtím studovala. Rozhodla jsem se to tedy pro ně sdílet na instagramu, protože jsem neměla čas odepisovat všem, a také jsem chtěla, aby to viděli. A aby dál šířili důkazy o tom, co nám Rusko dělá. Aby svět viděl, že u nás začala válka, že to není žádný vtip. Lidé to začali šířit s obrovskou rychlostí, během dne mě začalo sledovat více než 400 tisíc lidí, kteří se zajímali o to, co se u nás děje. A tak jsem v tom pokračovala.
Z Ukrajiny jste prchaly společně s matkou a sestrou přes Polsko do Itálie a později do Španělska za rodinou. Na Slovensko jsi ale nakonec přijela sama. Jak to?
Moje máma je státní zaměstnanec a má velmi důležitou pozici. Přišel jí dopis, že když se nevrátí, musí její pozici někým nahradit. Ekonomika státu zkrátka musela alespoň nějakým způsobem fungovat dál. Tehdy mi začaly ze Slovenska chodit nabídky na rozhovory a máma mi řekla, ať se tam tedy vrátím, jelikož to má pro mě mnohem větší smysl. Na Ukrajině bych byla k ničemu. Nakonec tedy máma vzala mou desetiletou sestru a vrátily se na Ukrajinu. Od té doby jsem je neviděla. Je mi to ale samozřejmě líto, že já jsem tu v bezpečí a ony jsou tam. Lidé tu necítí, že o pár stovek kilometrů dál se žije úplně jinak. Denně zní sirény, lidé se schovávají… Někdy mě žere svědomí, ale máma mi návrat rozmlouvá.
Viděla ses s mámou a sestrou od doby, co se vrátily na Ukrajinu?
Ne.
Ještě, když jsi prchala z Ukrajiny na Slovensko, začaly ti právě přes sociální sítě chodit výhrůžky od některých Slováků ohledně toho, že na jejich území nemáš jezdit. Psali ti, že tě zbijí, ublíží ti… Jak jsi na to reagovala? Jaké to bylo?
Od lidí, co mě začali sledovat, jsem dostávala obrovskou podporu, takové zprávy se objevily až ve chvíli, co jsem dorazila na Slovensko. Nejdřív mě to hodně vzalo. Vůbec jsem nevycházela ven. Věděla jsem, že na Slovensku i v Česku jsou lidé, kteří ruskou politiku podporují. Uvědomila jsem si, jak silná ve skutečnosti je ruská propaganda. Hodně Slováků mi psalo, že jsem fašista, nacista… Každý Ukrajinec pro ně byl fašista či nacista. Je to ale výmysl z ruské strany, kterým obhajují své útoky. Tehdy jsem se hodně bála, teď jsem se s tím naučila pracovat. Když mě někdo pozná, přijde mě obejmout, poděkovat za to, že předávám informace. Nikdy za mnou ale nepřišel nikdo z těch, kdo mi na sociálních sítích vyhrožuje.
Mezi Čechy občas zaznívá to, že vláda pomáhá Ukrajincům až moc.
Ano, ano. Lidé mi psali, že jim kvůli mně zvýšili cenu za plyn. Nevím, jak osobně za to já můžu. Několikrát mi dokonce napsali, že kvůli tomu, že platí vyšší daně, přejí mému otci smrt. Psali mi strašné věci. Už to ale neberu vážně. Když mi ale také zprávy začaly chodit, měla jsem z toho silné úzkosti. Lidé viní Ukrajinu ze zvyšování cen, ale měli by vinit Rusko. Pokud lidem vadí, že jsme utekli na jejich území, musí nejprve zastavit Rusko. Bez zastavení Ruska se nemůžeme vrátit.
Jaká je situace na Ukrajině nyní? Přeci jen už se nejedná o téma, které by bylo médii denně protežováno, tudíž by se mohlo zdát, že se situace lepší. Obávám se ale, že pravda je jiná.
Na Ukrajině je to stejně aktuální téma, jako bylo první den války. Svět na to postupně zapomíná, zvyká si. Jsem ráda, že jsou okolní země v bezpečí, je ale potřeba si uvědomit, že válka na Ukrajině stále trvá. Snažím se to proto sdílet přes instagram, ale ten často některé záběry omezuje, proto začínám natáčet videa na youtube, kde chci informovat o konkrétních událostech, které můžu Čechům a Slovákům zprostředkovat přímo z našich místních ukrajinských zdrojů.
To, jak vnímáš válku ty a naše generace, víme alespoň částečně díky sociálním sítím. Jak to ale vnímají starší Ukrajinci? Spojili jste se díky společnému nepříteli?
Ano, na začátku se všichni spojili. Rusko nás spojilo tak moc, jako se to ještě nikdy nikomu nepovedlo. Staré babičky hází na drony okurky, zapojili jsme se určitým způsobem všichni. Když začala invaze, bylo to pro mě obrovské zklamání. Staří lidé si pamatovali, co nám Rusko kdy provedlo. Mladí lidé však v posledních letech tu bariéru mezi Rusy a Ukrajinci bourali, více jsme komunikovali, kamarádili jsme se. Válka ale tohle budování lepších vztahů zničila. Ne, že bychom nechápali, proč to dělá Putin, ale proč se naši kamarádi z Ruska k nám otočili zády? Proč podporují útok a říkají, že si za to můžeme sami? Proč věří tomu, že nás jdou zachránit? Celý svět se postavil proti Rusku, ale Rusové to neudělali, a to ani ti mladí.
Proč si myslíš, že to tak je?
Oni jsou tak vychovaní. Z toho, co vím, tak odmala jim je údajně předkládáno, že Rusko chtělo vždy jen to dobré, nemůže za nic špatného. Děti snad už ve školkách oblékají do vojenských uniforem a vychovávají z nich ruské patrioty. Vyrůstají v tom. Jsou samozřejmě i ti, kteří televizní propagandu nepodporují. Tady v Praze jsem poznala holku, která je z Ruska. Když jsme se poznaly, podaly jsme si ruce a tím jsme si ukázaly, že nejsme nepřátelé. Mluvily jsme o tom, jak to vnímají její rodiče, jelikož ještě stále žijí v Rusku. Její mamka už v roce 2014 prodala televizi a řekla, že na ni již nikdy koukat nebude, že je v ní jen propaganda. To je ale jen zlomek Rusů. Většina stojí na straně Ruska, a to i navzdory tomu, že mají ukrajinské kamarády. Nebo alespoň měli.
