ESEJ / Před několika lety jeden z nejaktivnějších českých židobijců sepsal „interview“, kde pod pseudonymem Edvard Steinský kladl sám sobě sugestivní otázky. A tento bizarní text vydal coby knížku pod názvem Jsem antisemita? Je to podobná otázka, kterou do veřejného prostoru nedávno poněkud neuváženě vrhla jistá politička. Tazateli stejně jako tazatelce lze vzhledem k souvislostem odpovědět pouze takto: Ano, jste antisemité!

Onen dnes již zapomenutý aktivista položil zmíněnou řečnickou otázku proto, aby mohl obhajovat nejprimitivnější antisemitské pověry. Inteligentnější antisemité se takto návodně neptají. Prostě hned zuřivě popřou, že jejich zjevná nenávist k Židům je antisemitská, a vymýšlejí si složité omluvy a výmluvy. Co je tedy antisemitismus?

Někdy můžeme slyšet, že nelze být antisemitou, pokud milujeme Palestince a vůbec Araby, neboť oni jsou též Semité (zatímco Židé jsou vlastně Chazaři). To je ovšem problém mnoha zažitých slov, která tak úplně nesedí vzhledem ke své etymologii. Když koncem 19. století slovo antisemitismus začalo pronikat do obecného povědomí, jeho autoři měli samozřejmě na mysli své židovské spoluobčany.

Historický původ názvu a kauza Wilhelm Marr

Většinou se za autora termínu „antisemitismus“ pokládá německý žurnalista Wilhelm Marr (1819–1904), jehož až chorobný zájem o židovství vedl k popularizaci termínu antisemitismus. Ponechme stranou, že slovo samo již existovalo, ale bylo neukotveným termínem přítomným v odborných či málo známých textech. Wilhelm Marr se stal jakýmsi klasikem nacionálního socialismu, jeho ideologické zaměření bylo však ještě zajímavější.

Sympatizoval totiž s anarchismem a myšlenkami komunismu. V roce 1843 byl dokonce vyhoštěn z Curychu na základě obvinění, že podporuje komunistické ideje. V Lausanne pak s dalšími revolucionáři založil tajný spolek Léman-Bund, který spadal pod hnutí Mladé Německo.

Později Marr ještě založil Švýcarský dělnický svaz. Jeho kariéra radikálního levicového aktivisty pokračovala, až se stal v roce 1848 delegátem Národního shromáždění ve Frankfurtu. Po neúspěšných pokusech s podnikáním se oženil s dcerou židovského obchodníka Georgine Callenbachovou. Marr se po čase s Georgine rozvedl a oženil se s Helene Behrendovou, rovněž dámou z židovské rodiny, brzy však ovdověl. Oženil se potřetí s Jenny Kornick z židovsko-křesťanské rodiny, ale také toto manželství skončilo v roce 1877 rozvodem. Poslední manželství uzavřel Marr s Clarou Kelchovou, dcerou hamburského dělníka.

Mohl tento pestrý a veskrze nešťastný rodinný život poznamenat Marrův vztah k Židům? Nebo v jeho fanatické nenávisti hrál roli jeho neúspěšný pokus etablovat se jako obchodník? V roce 1862 Marr, který byl tehdy poslancem hamburského parlamentu, obvinil v novinách Courier an der Weser liberálního předsedu sněmovny právníka, filantropa a renomovaného politika Isaaca Wolffsona ze zrady demokratického hnutí. Marr ve svém útoku užil antisemitské argumenty a židovského poslance napadl, že stejně jako ostatní Židé chce infiltrovat německou kupeckou třídu.

Marrova Antisemitská liga

Wilhelm Marr byl patrně nadšeným spolkařem, po řadě více či méně zakonspirovaných komunistických buněk založil v roce 1879 též spolek, který nazval Antisemitskou ligou. Už ze samotného názvu je zřejmé, že antisemitismus pokládal za pozitivní hodnotu, za legitimní obranu německého národa vůči domněle cizorodému živlu. Tomu odpovídá i jeho nejznámější pamflet z téhož roku nazvaný Cesta k vítězství germánství nad židovstvím.

V této brožuře nastínil Marr myšlenku, která ve svých důsledcích vedla k šoa: existují dvě rasy, které od věků vedou nesmiřitelný boj, Semité nyní vítězí a aby neporazili Germány, je třeba je izolovat a z Německa vystěhovat. Poznámka na okraj: představu, že existují dvě rasy odsouzené k osudovému zápasu milují i mnozí ruští ezoterikové a také nechvalně známý, ale vlivný blouznivec Alexandr Dugin.

Marrovy aktivity vykazují určitou zmatenost, nezralost a fanatické zaujetí stejně jako nedůslednost. Jen pro úplnost je třeba zmínit, že před smrtí se údajně zřekl svých antisemitských myšlenek, ale tato informace není zcela doložená. Slovo antisemitismus uvedl Marr do širokého povědomí v lednu 1881 ve vídeňském deníku Neue Freie Presse. Opravdu neměl na mysli Araby ani jiné semitské etnikum, ale právě Židy.

Náboženství, rasa, třída, nebo politika?

Pomineme-li nejstarší formy protižidovské nenávisti, o nichž máme zprávy z antiky, můžeme nenávist k Židům zaznamenat převážně z křesťanské Evropy. Ony starověké předkřesťanské případy lze připsat na vrub obecné xenofobii, kdy každý cizinec byl „barbar“, nebo politickým zájmům a animozitám, neochotě Židů považovat cizí panovníky za božstva, nebo židovské válce a Bar Kochbově povstání, což byly sice tragické události, ale Židé nebyli pronásledováni primárně pro své židovství. Stejně krutě byli vražděni například Keltové a jiné národy, které se vzpíraly římské nadvládě.

S nástupem křesťanství již lze registrovat ryze protižidovské kampaně založené na obvinění z vraždy Krista a dalších ideologických a předsudečných argumentech. Pogromy pak byly motivovány souběhem těchto primitivních náboženských a pseudonáboženských resentimentů a brutální zištnosti, možnosti beztrestně plenit. Tento rozsáhlý komplex nenávistných projevů nazýváme antijudaismem, neboť primárně užívá argumenty proti judaismu jakožto náboženství.

Již v raném novověku se však ve Španělsku objevily rasové motivy, neboť nenávist k pokřtěným Židům založená na závisti a slídění inkvizice již těžko nacházela obhajobu v teologických argumentech. Konvertovaní Židé byli hanlivě nazýváni „marranos“ (jeden z možných výkladů je „svině“) a pronásledováni na základě již dříve uplatňovaného, ale po reconquistě stále více užívaného principu limpienza de sangre (čistota krve).

Inkviziční soudy sepisovaly rodokmeny, v nichž byl pečlivě zaznamenán původ každého muže, zda má židovské předky, nebo zda je „čistý“. Špatný původ znamenal mnohá omezení bez ohledu na „správnou víru“. Odtud vede přímá linie k rasovému antisemitismu 19. a 20. století.

Emancipace Židů a moderní antisemitismus

S osvícenstvím, s rozvojem urbanismu, technické revoluce a emancipace Židů docházelo stále častěji ke konkurenčním, třídním a nacionalistickým konfliktům a hledání viníků za neutěšenou politickou situaci či beznadějnou bídu chudiny. Nenávist k židovské menšině, která opouštěla ghetta a mísila se s obyvateli měst, stávala se viditelnější a mnohdy úspěšnou, se již tolik neopírala o náboženství či rasu, ale vybíjela se na obviňování z vykořisťování „hostitelského“ národa, rolnické a dělnické třídy.

Tento typ antisemitismu, nazývaný sociální, se nevyhnul ani některým českým autorům, například sprosté a primitivní výpady Jana Nerudy zarážejí svou agresivitou a ve školách se o nich raději mlčí. Sociální antisemitismus se na rozdíl od antijudaismu a rasových teorií udržel a postupně adaptoval na moderní problémy. Představuje univerzálního Žida jako kapitalistu, bankéře, mafiána, mediálního magnáta a úspěšného lobbistu, který manipuluje vládami a rozehrává své nečisté hry. Argumenty sociálního antisemitismu ochotně přebírá současná radikální levice a obratně je přizpůsobuje své ideologii.

Po šoa se tradiční antisemitismus stal společensky neúnosným. Po druhé světové válce se sice sporadicky objevovaly „studie“ revizionistů a popíračů holokaustu stejně jako různé rasistické skandály, ale byly vytlačovány na samý okraj veřejné debaty. Zatímco levicový aktivista Wilhelm Marr se mohl hrdě hlásit k antisemitismu, po válce se levicoví intelektuálové snažili každému takovému podezření vyhnout.

Josef Stalin byl fanatický antisemita stejně jako mnozí komunisté v sovětských satelitech, ale vzhledem ke svému halasně oslavovanému boji s německým nacionálním socialismem těžko mohli svou averzi otevřeně projevovat stejnými slovy jako Hitler. Začalo se tedy užívat kódové slovo „sionista“.

Po politickém rozchodu s nově vzniklým Státem Izrael to navíc bylo zdánlivě logické, Izraelští Židé zatvrzele odmítali úžasné výdobytky bolševismu a zvolili raději socialismus západního typu. Sionistický stát, který se navzdory nadějím komunistů nestal sovětskou kolonií, byl tedy nutně představován jako slouha Ameriky, jako esence rasismu, imperialismu a všemožných zvrhlostí. A nenávist k Židům byla prezentována jako legitimní politický postoj. Zrodil se antisionismus.

Od sionismu k antisionismu

Sionismus je název pro národní hnutí židovského lidu. Zrodil se zhruba ve stejné době, kdy v Evropě vznikala rozličná národně obrozenecká hnutí usilující o záchranu jazyka, kultury a mnohdy aspirující na politické sebeurčení. Řekové, Italové, Irové, Poláci, Češi a Slováci stejně jako mnozí jiní toužili po svobodě, nezávislosti a vlastním státu.

Sionismus se zrodil jako reakce na brutální pogromy v Rusku, kde s požehnáním státu bujel nejprimitivnější antisemitismus, koneckonců zde vznikl i podvrh Protokoly siónských mudrců, pamflet nyní hojně publikovaný v Palestině a Íránu. Také vyšel několikrát v češtině a je biblí našich antisemitů všech směrů. Sionismus získal na síle a politických ambicích po Dreyfusově aféře, kdy židovský novinář Thedor Herzl, který byl coby dopisovatel přítomný ostudnému procesu, s hrůzou shledal, že asimilace Židů není řešením.

Francouzský vlastenec Alfred Dreyfus byl dehonestován a odsouzen na základě svého židovského původu. Myšlenka židovského osvícenství, haskaly, že se Židé postupně začlení mezi majoritu a stanou se rovnoprávnými, užitečnými občany, se najednou jevila jako pouhá iluze.

Otřesený Herzl napsal krátký spisek nazvaný Židovský stát. Jeho myšlenka byla prostá: Židé nebudou v bezpečí, ani když se loajálně zařadí do většinové společnosti, jistotu jim poskytne pouze vlastní stát. Tak se stanou jedním národem z mnoha a získají útočiště a diplomatickou ochranu, kterou mají jiné národy. Ve svém nadšení Herzl nastínil strukturu nového státu až po detaily jeho moderní infrastruktury, vlády a korunovace, neboť mělo jít o konstituční monarchii po vzoru Británie.

O území předpokládaného státu se vedly diskuse, nakonec se prosadil názor, že ideální je domovina na místě původní Judeje, nyní v oblasti Osmanské říše. Herzl se snažil získat politickou podporu pro svůj sen a předpokládal, že bude možné s Osmanskou říši vyjednat autonomní území.

Židovská svoloč a řádní Češi…

Po porážce Turecka v první světové válce byl již Theodor Herzl po smrti a oblast připadla jako tzv. mandátní území Velké Británii. Nešťastná britská politika vedla k stále brutálnějšímu konfliktu mezi místními Araby a Židy, přičemž Londýn nejen že nebyl schopný udržet v oblasti pořádek, ale nezodpovědně oběma skupinám sliboval prostor a politické uplatnění. Původně britský a arabský antisionismus se stal nástrojem, který umožnil legitimně nenávidět Židy.

Komunisté v tom byli tak nestydatí, že po druhé světové válce neváhali šikanovat české Židy, z nichž většina přežila šoa a další se vrátili z bojů na západní i východní frontě, a označovali je za sionisty a agenty sionismu, imperialismu atd.

Někdy to ovšem komunistovi dost ujelo. Dokonce ještě před pučem v únoru 1948 ministr informací Václav Kopecký prohlásil na schůzi v Teplicích na adresu židovských uprchlíků z Podkarpatské Rusi: „Tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostní práva před řádnými Čechy.“ To bylo na jaře roku 1947.

Mnozí Židé však komunismus podporovali, neboť po děsivých zkušenostech války věřili, že komunismus založí novou, svobodnou a spravedlivou společnost. V padesátých letech se konaly monstrprocesy a zveřejněná charakteristika odsouzených – „židovského původu“ – znamenala kruté probuzení. Trefně na to vzpomíná Ota Pavel v povídce Běh Prahou. Později se namísto Žid již téměř vždy užívalo slovo sionista. A dehonestace, urážky, ponižování a pronásledování mohly pokračovat.

Pokrytectví antisemitské levice

„To už je zase dovoleno nenávidět Židy?“ Tuto otázku, doufám, že myšlenou ironicky, jsem četla zhruba před rokem, krátce po pogromu 7. října 2023. Pisatel odkryl pokrytectví radikální antisemitské levice. Zatímco zděšení z brutálního pogromu poměrně rychle odeznělo, ve světě se zvedla vlna naprosto skandálních demonstrací, kampaní a pokusů redefinovat události s jediným cílem: upřít Židům nejen právo na stát, ale i na existenci.

Organizátoři a účastníci se příliš netajili protižidovskou nenávistí, ať již vyjádřenou heslem Od řeky k moři nebo obrázky krvavých rukou, což je přímý odkaz na teroristický masakr z 12. října 2000. Tehdy izraelští vojáci v civilu, Josi Avrahami a Vadim Nurchid, jeli v civilním autě a zabloudili do Rámaláhu. Ptali se palestinské policie na cestu, ale byli zajati a posléze zmasakrováni lůzou.

Jistý Aiz Salha ukazoval z okna davu své zkrvavené ruce a vyzýval přátele, aby dobil Izraelce, kterého předtím z okna vyhodil. Lůza pak těla obou Izraelců rozsekala a vykuchala, záběry z tohoto řádění patří k nejhrůznějším vyobrazením dostupným v médiích. Salhovy rudé, krví pokryté dlaně a jejich stylizovaná kresba se staly mediálním symbolem této vraždy.

Jiným otevřeně antisemitským symbolem byla mikina s nápisem 1972 Olympic, kterou si na propalestinskou demonstraci v Praze vzala jedna z aktivistek. Nápis je jednoznačným odkazem na hrůzný masakr jedenácti izraelských sportovců a německého policisty Antona Fliegerbauera 5. září 1972 na mnichovské olympiádě.

Sociální sítě jsou nyní více než rok po pogromu plné nenávistných výpadů proti Židům. Autoři se zaklínají, že nejsou antisemité, oni pouze nemají rádi Netanjahua, Západ, kapitalisty a Stát Izrael. Židy mají rádi, zvláště ty mrtvé oběti holokaustu, živí Židé se v jejich interpretaci nevkusně brání vyhlazení.

V podání rozmazlené zlaté mládeže Západu stejně jako neonacistů a některých katolických ultras je zcela legitimní žádat zničení židovského státu a etnickou čistku na jeho území. Skandované heslo From the river to the sea znamená zahnání Židů do moře, jak se také často ozývalo a podnes ozývá. Rozhodně to neznamená svobodný stát, kde by mohli a směli Židé dál žít.

Nenávist k Židům v diaspoře

A Židé v diaspoře? Zde nastupuje starý dobrý sociální antisemitismus. Stejní řečníci, kteří žádají Palestinu judenfrei, publikují staré karikatury z protižidovských časopisů od 19. století až po neblaze proslulý Der Stürmer. Před časem jsme upozorňovala na plakát z dílny nacistické propagandy, který šířila česká učitelka v penzi, levicová aktivistka, která ještě nedávno učila děti.

Obrázky jsou neměnné: Žid jako tučný kapitalista dřepící na vaku s bankovkami, otrokář vodící na řetězech vychrtlé dělníky, vysmátý obchodník s dětskou pornografií, farmaceutický spiklenec, který distribuuje otrávené vakcíny. Touha moderních antisemitů je prostá: „Židi pryč z Palestiny, Židi pryč z našeho světa.“ Množí se útoky na evropské a americké Židy, na hřbitovy a na synagogy, židovští studenti v kampusech jsou šikanováni, zastrašováni a biti.

Moderní antisemité již nehlásají, že nám Židé zavraždili Boha, ani neměří židovské nosy. Moderní antisemité bojují proti sionismu. Nevadí jim teroristické organizace, jejich řádění a vraždy civilistů, včetně dětí, nazývají osvobozeneckým bojem, oplakávají zabité vůdce Hamásu a Hizballáhu.

Zpočátku se aspoň trochu pokoušeli přesvědčovat čtenáře a posluchače, že Hamás není totéž, co nevinní Palestinci, ale jak plyne čas a pogrom 7. října 2023 je systematicky vytlačován z kolektivní paměti, již Hamás nepokrytě oslavují. Jejich snem je zničení západní civilizace, jejich nepřítelem je liberální demokracie.

Stejně jako mladý Wilhelm Marr toužil po vítězství anarchismu a po krvavé lázni, která smete staré pořádky, také oni touží po očistné krvavé koupeli světa. Navazují na nacionální socialismus čili nacismus – a na komunismus. Živí se závistí, nenávistí a odporem k životu. Na tom nic nezmění líbivé projevy soucitu s trpícími. Taková slova užívali i masoví vrahové, aby zdůvodnili svá zvěrstva. Jsou současní bojovníci proti Izraeli antisemité? Ano, jsou…

Věra Tydlitátová je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.