Celá Evropa ví, že Rusové jsou již řadu měsíců vystaveni neuvěřitelnému tlaku propagandy. Málokdo však má konkrétní představu o tom, kam až taková mediální masáž může dojít. Jako příklad předkládáme komentář Alexandra Chochlova z populárního deníku Komsomolská pravda. Stojí za přečtení:
Ukrajina, Amerika, Evropa, sankce, zákazy, hrozby, a dále to bude jenom horší. Od Ruska se dnes žádají jen ústupky a zase ústupky.
Odkdy jim jenom ustupujeme, od roku 1986 nebo 1991? A co, přineslo nám to štěstí? Porošenkové a jaceňukové nám vyhrožují, že si Krym vezmou zpět silou, krvavý pastor Turčinov pod Mariupolem osobně nahání mobilizované rolníky do útoku. Merkelová si poslušně létá pro instrukce k Obamovi. Americké síly zvláštního nasazení jsou již připravené v Polsku, bombardovací letadla v Rumunsku. Hned u našich hranic NATO chystá další a další cvičení a stahuje sem vojska.
Všechny historické pokusy o intervenci ze Západu se dělaly pro záchranu samotného Západu. Napoleon pochodoval na Moskvu, aby zachránil „rodinu evropských národů“ před velkým, silným, děsivým Ruskem. V prohlášení k začátku války proti Sovětskému svazu Hitler řekl, že „úkolem není obrana jednotlivých zemí, ale zabezpečení bezpečnosti Evropy a tím pádem záchrana nás všech.“ V zájmu své obrany fašisté shodili na naše města a vesnice tisíce tun bomb.
Jsme vinni tím, že jsme, jací jsme, a oni se nás pořád budou bát. Oni nikdy nemohli pochopit, odkud se v nás v nejtěžších a nekrutějších dobách bere síla odporovat. Když Puškin přemýšlel o tom, co rozhodlo válku v roce 1812, mluvil o lidovém vzteku a zatvrzelosti.
Nakolik je kritická dnešní situace?
„Pokud se ptáte, jestli proti naší zemi někdo dnes vede válku, řeknu, že sláva Bohu ne. Ale zcela určitě můžeme mluvit o pokusu zabrzdit nejrůznějšími způsob rozvoj naší země“ – řekl nedávno prezident Putin. A ostře dodal „někomu se to třeba líbí a chce žít v podmínkách polookupace, ale my to rozhodně dělat nebudeme.“
Proto v předvečer svátku 23. února, svátku dvou jediných věrných spojenců Ruska, a sice naší armády a našeho loďstva je třeba místo výkřiků „hurá!“ zopakovat slova z legendárního rozkazu č. 227.
„Ustoupit by znamenalo zahubit sebe i celou naši Vlast. Každý kousíček naší země, který ponecháme nepříteli, jej posílí a oslabí naší obranu a naší Vlast. Zpátky ni krok!“
V létě roku 1942 tento rozkaz pojmenovali „Zpátky ni krok!“
Tehdy, v nejhorší dni Velké vlastenecké války jsme se zatvrdili, udrželi jsme se a zvítězili. Dnes jsme opět v situaci stupňujícího se tlaku nepřátel, a ustupovat už nemáme kam.
Zatvrdíme se. Nedáme se!
Dodejme jen, že redakce Komsomolské pravdy denně publikuje standartní formulku, že komentáře nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Tato věta se v novinách objevila poté, co jiná komentátorka jistá Uljana Skojbědová, napsala, že z kůže současných ruských liberálů by se měli vyrábět stínítka na lampy, jako to dělali za války v koncentrácích Němci…
