Centrum města Buča. Zde Ukrajinci zlikvidovali ruské tanky a ruští vojáci se pak mstili na civilním obyvatelstvu. FOTO: Lâm Duc Hiên / se svolením autora
FOTO: Lâm Duc Hiên / se svolením autora
Příčiny ruského neúspěchu byly popsány už mnohokrát a v zásadě se na nich experti shodují. Ruská armáda je v horším stavu, než se myslelo. Chybělo jí jednotné vedení, nefunguje komunikace, používá ještě staré, sovětské metody boje, neumí si zabezpečit logistiku. Ohledně čísel vede, ale je známo, že útočník potřebuje nad obráncem až pětinásobnou převahu.
I v případě války na Ukrajině se jedná o boj nejen zbraní, ale i ekonomik a nervů. Režim Vladimira Putina, pokud jde o pojmenování válčících stran, už vyhlašuje, že jde o válku „kolektivního Západu“ nebo „Anglosasů“ proti Rusku a Ukrajina v tom figuruje jen jako nešťastník svedený všelijakými zahraničními globalisty a domácími nacistickými loutkami. Částečně má Kreml pravdu, už jde o boj Ruska se Západem, jen je potřeba zmínit, že ten boj vyhlásilo Rusko a že Západ do něj přímo nevstupuje přítomností svých armád. Dodává peníze a zbraně.
Kdo má v tomto zápase navrch? Na první pohled jednoznačně nikdo, protože kdyby někdo měl, bylo by už nejspíš skoro po válce a nevlekla by se třetí měsíc. Kdybychom to hodnotili z hlediska dosahování cílů, je na tom jednoznačně hůře Rusko, protože se mu nepovedlo rychle obsadit celou Ukrajinu, svrhnout prezidenta Volodymyra Zelenského a nastolit kolaborantský režim v čele s Viktorem Janukovyčem nebo nějakým jiným paňácou, kterého by si přivezli, popřípadě vyhrabali z domácích kolaborantů. V Afghánistánu se jim to na chvíli povedlo a přivezený Babrak Karmal mohl usednout do křesla. V Československu to v roce 1968 na první pokus nevyšlo, protože plán na ustavení dělnicko-rolnické vlády složené z nejúděsnějších stalinistů ztroskotal, takže kolaboranty bylo potřeba dosazovat postupně v řádu měsíců. Na Ukrajině takovému vývoji nic nenasvědčuje. Ukrajina tedy zatím vyhrála bitvu. Udržela si vládu, většinu území s hlavním městem a armádu schopnou akce.
Vojensky to čistě numericky nevypadalo před únorovou invazí pro Rusko dobře. Statista.com píše: „Aktivní vojenský personál Ruska byl více než čtyřikrát větší než ukrajinský. S téměř 62 miliardami amerických dolarů mělo Rusko v roce 2020 čtvrté největší vojenské výdaje na světě, zatímco Ukrajina vynaložila necelých šest miliard amerických dolarů. Celkový počet ruských letadel byl 13krát větší, počet obrněných vozidel 2,4krát větší a námořní flotila 16krát větší než ta ukrajinská v roce 2022. Během invaze prý ruská vláda požádala Čínu o vojenskou pomoc. Ukrajinská vláda obdržela zbraně od členů NATO a také vojenské vybavení z Finska a Švédska, které nejsou v alianci.“
Dodávky západních zbraní na Ukrajinu mohou vypadat impozantně, ale je třeba vzít v úvahu, že to není to nejmodernější, co má Západ k dispozici, že by všechno vypadalo lépe, kdyby pomoc chodila o týdny dřív a kdyby se některé země nezdráhaly dodat potřebný počet těžkých zbraní.
Pokud jde o reálné ztráty na lidech a technice bojujících stran, je třeba být opatrný ohledně tvrzení bojujících stran. Důvod je jasný, skutečná čísla se za války prostě neříkají. Existuje ale způsob, jak pomocí různých srovnání tvrzení ověřovat, jak to dělá třeba web Oryxspionenkop.com. Autoři uvádějí: „Tento seznam zahrnuje pouze zničená vozidla a vybavení, o nichž jsou k dispozici fotografické nebo videozáznamy. Množství zničeného vybavení je proto výrazně vyšší, než je zde zaznamenáno. V tomto seznamu nejsou zahrnuty ruční palné zbraně, ATGM, MANPADS, munice, civilní vozidla, přívěsy a opuštěné vybavení.“
Odhady vypadají po třech měsících mimo jiné třeba takto: Rusko ztratilo 697 tanků, Ukrajina 176. Rusko přišlo o 392 obrněných bojových vozidel, Ukrajina o 82. Ruské ztráty na letadlech jsou 26 kusů, ukrajinské 22. V případě vrtulníků je poměr Rusko – Ukrajina 42 ku sedmi. Znovu připomínáme, že jde o ověřené ztráty, skutečná čísla, která neznáme, budou jiná.
Ministerstvo obrany Spojeného království tvrdí, že za tři měsíce války na Ukrajině Rusko pravděpodobně utrpělo podobný počet obětí jako Sovětský svaz během devítiletého konfliktu v Afghánistánu. V letech 1979 – 1989 bylo v Afghánistánu zabito přibližně 15 000 vojáků Sovětského svazu a další tisíce byly zraněny. Podle ukrajinských ozbrojených sil bylo od zahájení invaze 24. února zabito přibližně 29 200 ruských vojáků. Počty svých padlých vojáků Ukrajina nesděluje. Tento týden prezident Zelenskyj hovořil o 50 až 100 padlých denně. Podle některých komentářů mohou být počty padlých vojáků na obou stranách vyrovnané. Je nicméně zjevné, že počet vysokých důstojníků, o které Rusko přišlo, je velmi vysoký.
Příčiny ruského neúspěchu byly popsány už mnohokrát a v zásadě se na nich experti shodují. Ruská armáda je v horším stavu, než se myslelo. Chybělo jí jednotné vedení, nefunguje komunikace, používá ještě staré, sovětské metody boje, neumí si zabezpečit logistiku. Ohledně čísel vede, ale je známo, že útočník potřebuje nad obráncem až pětinásobnou převahu. Důvod je prostý, bojuje na cizím území, kde se nevyzná tak jako domácí, přisouvá lidi i materiál z větší dálky, vojáci nemají odhodlanost obránců, kteří vědí, že prohrát prostě nesmí. Mnoho čísel se ukázalo jako fikce. „Uskladněné“ tanky se nedají často použít, protože armáda je používala na kanibalizaci ohledně náhradních dílů, nebo jsou ve špatném stavu. Převaha v počtu letadel je snížena tím, že protiletadlová střela stojí výrazně méně než drahý bitevník a její obsluha se zacvičí rychleji než pilot. (Proto také Ukrajinci a Rusové už od roku 2014 v bojích na Donbasu létají spíše málo.) Čínské pneumatiky na ruských vozidlech (zřejmě svůdně levné), se taky neukázaly jako nejlepší nápad. „Elektronický boj“ (třeba rušení dronů nebo střel na dálku), kterým se Rusové tak chlubili, v praxi moc nefunguje.
Jaká je tedy aktuální situace?
Max Boot v The Washington Post shrnuje: „Rusko nakonec dobylo jižní město Mariupol poté, co se vzdali poslední obránci – ne že by z města po ruském bombardování mnoho zbylo. Ale ukrajinské jednotky vytlačily útočníky z dělostřeleckého dostřelu Charkova, druhého největšího ukrajinského města, které se nachází jen asi 20 mil od ruských hranic. Ruská ofenzíva se nyní soustředí na Severodoněck, jednu z posledních ukrajinských bašt v Luhanské oblasti, kterou se Rusové snaží proměnit v nový Mariupol.“
„Celkově Pentagon hodnotí ruský pokrok jako nerovnoměrný a postupný,“ píše Boot. „Aby dosáhli tak malých zisků, utrpěli Rusové velké ztráty – britská vláda minulý týden odhadla, že útočníci ztratili třetinu ze 190 000 vojáků, kteří původně zaútočili na Ukrajinu. K jednomu obzvláště spektakulárnímu ruskému neúspěchu došlo při pokusu o překročení řeky Siverskij Doněc v Donbasu. Ukrajinské dělostřelectvo se zaměřilo na ruské jednotky, což vedlo ke ztrátě odhadem 485 vojáků a 80 kusů techniky… Zdá se, že ruská ofenziva ustává a velká ukrajinská protiofenziva teprve přijde. Generálporučík ve výslužbě Ben Hodges, bývalý velitel americké armády v Evropě, předpovídá, že ruská armáda se do konce léta zhroutí a Ukrajina získá zpět všechna území, která ztratila od zahájení invaze 24. února. I když je tento scénář možná příliš optimistický, je pravděpodobnější než jakékoli ruské vítězství.“
Jak vypadá „souboj ekonomik“? V zásadě máme zkušenost, že výrazně silnější ekonomika válku vyhrává. Tedy v případě, že nejde o asymetrický konflikt (Vietnam, Afghánistán v případě Sovětů i Američanů), protože obránci prostě „stačí neprohrát“ a počkat si, až to útočníka přestane bavit, což nakonec nejspíš přestane. Přinejmenším v demokratických zemích se veřejnost nejpozději po několika letech začne ptát, proč se hází vlastní vojáci do hrobu a peníze do černé díry, když z toho nic není.
Válka na Ukrajině ale asymetrický konflikt není. Je to prostě „normální“ válka, byť tomu Kreml říká speciální operace. Ekonomicky je Rusko trpaslík a jeho ekonomika je silná asi jako ekonomika Itálie. Rusko je závislé na technologiích z dovozu, což postihuje i armádu, přinejmenším z dlouhodobého hlediska. Na druhou stranu je vývozcem plynu a ropy, které potřebuje především Evropa. Tady už vstupuje do hry psychologie. Ukrajinská ekonomika se propadla o 50 procent, propad té ruské se pro příští rok čeká asi 12 procent. Tady ale zase musíme vzít v úvahu onen Putinem nenáviděný „kolektivní Západ“, kterému je těžké čelit, pokud to sám z nějakého důvodu nevzdá. Na základě zákona o půjčce a pronájmu, což je název vzkříšený z doby druhé světové války, ovšem Ukrajina dostane jen od Spojených států desítky miliard dolarů na zbraně a ekonomickou pomoc. Pro letošek mají Ukrajinci ty peníze jisté.
Boj ekonomik by byl celkem jasný. Problém může být v odhodlanosti Západu. Už teď se objevují různé „mírové návrhy“, které v podstatě znamenají, že by se Ukrajinci měli něčeho vzdát, aby bylo možné se s Putinem nějak dohodnout. Právem se objevují srovnání s rokem 1938, kdy „mír pro tuto dobu“ domněle získaný obětováním Československa nevydržel ani rok. I kdyby Ukrajinci chtěli na něco takového přistoupit (nezdá se, že by o tom chtěli jen uvažovat), je potíž s tím, že dohody s Ruskem nemají velkou cenu.
Známá americká novinářka Anne Applebaumová píše na Theatlantic.com: „Zdá se, že Rusko nemá zájem ani o dodržování četných smluv, které je teoreticky povinno dodržovat, mimo jiné Ženevské úmluvy a Úmluvy OSN o genocidě. Chování ruských vojáků v této válce ukazuje, že neexistuje žádná mezinárodní dohoda, na jejíž dodržování by se dalo u Putina spolehnout. Bez ohledu na to, co by mohl slíbit během mírových jednání, by západní představitelé museli předpokládat, že jakékoli ukrajinské obyvatelstvo předané Rusku bude podrobeno zatýkání, teroru, masovým krádežím a znásilňování v bezprecedentním měřítku; že ukrajinská města budou proti vůli veřejnosti připojena k Rusku; a že stejně jako v roce 2014, kdy ruští zmocněnci v Donbasu souhlasili s příměřím, bude jakékoli příměří dočasné a bude trvat jen tak dlouho, dokud se ruská armáda nepřeskupí, nevyzbrojí a nezačne znovu. Putin dal jasně najevo, že zničení Ukrajiny je pro něj zásadním, dokonce existenčním cílem. Kde je důkaz, že se ho vzdal?“
Pak Applebaumová popisuje, jak by mohla vypadat porážka Ruska, která může mít několik podob: „Může být vojenská: Bílý dům by měl nyní zvýšit nejen úroveň, ale i rychlost své pomoci Ukrajině; měl by poskytnout zbraně dlouhého doletu potřebné k dobytí okupovaného území a možná také pomoc s rychlejší distribucí těchto zbraní. Porážka by mohla být ekonomická, a to v podobě dočasného embarga na plyn a ropu, které by Rusko definitivně odřízlo od zdroje jeho příjmů a trvalo by přinejmenším do konce války. Porážka by mohla zahrnovat vytvoření nové bezpečnostní architektury založené na nových druzích bezpečnostních záruk pro Ukrajinu, nebo dokonce určitý druh členství Ukrajiny v NATO. Ať už bude mít jakoukoli podobu, musí se podstatně lišit od Budapešťského memoranda z roku 1994, v němž byly Ukrajině nabídnuty bezpečnostní ,záruky‘, které neznamenaly vůbec nic.“
