V ukrajinské Buči dodnes nalezneme pozůstatky ruské okupace. FOTO: Lucie Tomanová (se svolením autorky)
FOTO: Lucie Tomanová (se svolením autorky)
REPORTÁŽ / Ljudmila Skakalova, záchranářka z ukrajinské Buči, dostala letos na jaře vyznamenání od prezidenta Volodymyra Zelenského. Zůstala v místní nemocnici i během ruské okupace, aby mohla pomáhat lidem, kteří nestihli nebo nemohli odejít.
Je pozdní odpoledne, slunce pomalu klesá a jeho dlouhé paprsky dopadají na vraky ruských tanků postahované na louku mezi silnicí a lesem. Mládež z Buči a Irpině sem chodí na cigáro nebo na rande, protože tady, mezi vraky, nejsou miny, kdežto všude okolo v lese ano. Slavná Nádražní ulice v Buči, která se stala symbolem zkázy po příchodu ruského světa do okolí Kyjeva, už je celá nově opravená – navenek to už tady vypadá skoro normálně.
Záchranářka Ljudmila Skakalova zažila v Buči ruskou okupaci a byla vyznamenána ukrajinským prezidentem Zelenským. Foto: Lucie Tomanová + Ljudmila Skakalova
Zapomenout na to, co se odehrálo, je lákavé a místní by si to snad i přáli. Nemyslet na to, kdo všechno zmizel, zapomenout na strach, na to, že kousek odtud mučili jejich sousedy. Zapomenout na místa, kde byly hromadné hroby… Jenže uzdravit lidské trauma je mnohem těžší než opravit ulice. Je těžké zůstat, když právě tady, ve vašem domově, se vám stalo to nejhorší. Je těžké odejít, protože obrazy, které míváte každý večer před očima, si ponesete všude s sebou.
Nechtěli jsme věřit, že začala válka
„Jako každé ráno jsem se vloni 24. února chystala do práce, když v tom mi volá kamarádka z Ameriky, že začala válka. Ten den se ale ještě nic nedělo,“ říká Ljudmila. „Teprve od 25. února nám vozili do nemocnice první raněné vojáky a my pochopili, že válka opravdu začala, že je to realita. Když jsem ten den přišla z práce, chtěla jsem si odpočinout, ale nějak mi to nešlo. Syna jsem raději poslala k babičce, manžel šel do práce. Mezitím volala kolegyně, ať se vrátím do práce, protože v posádkách chybí lidé, nemůžou se sem dostat.“
Od té doby až do 11. března byla Ljudmila v nemocnici nonstop. Pak přišlo nařízení, že v oblasti přestává být bezpečno a celý zdravotnický tým se má evakuovat. Většina zdravotníků tedy 12. března odjela. Spolu s nimi se evakuoval i Ljudmilin syn, který se do té chvíle skrýval s dědou ve sklepě. Ljudmila a její matka, zdravotní sestra v důchodu, v nemocnici zůstaly po celou dobu, až do května.
„Ve dnech mezi 9. až 19. březnem ještě fungovaly zelené koridory, a tak bylo možné dovézt k nám humanitární pomoc. My, kdo jsme zůstali, jsme si mezi sebou rozdělili práci: Já s kolegou farmaceutem jsme připravovali léky, máma s kolegyní ošetřovaly lidi, další dvě holky, Olga a Věra, rozdávaly humanitární balíčky.“
S kulkou v srdci
„Prvního raněného civilistu jsme ošetřovali a převáželi 13. března“, vzpomíná Ljudmila. „My jsme si ale v tu chvíli nevšimli, že je ta paní zraněná, protože nikde nebylo nic vidět. Vypadalo to na infarkt, paní přestávala cítit nohy, měla vysoký tlak. Převezli jsme ji zeleným koridorem do nemocnice v Kyjevě, a teprve tam se ukázalo, že měla v srdci kulku.“ Paní přežila, teď je v Německu. Je na invalidním vozíku a kulku v srdci pořád má, poněvadž není možné ji bezpečně vyjmout. Občas si s Ljudmilou volají. Jednou za paní v Německu přišla nějaká žena z Kazachstánu a tvrdila jí, že Buča je fake. „A co já s ruskou kulkou v srdci? Já jsem taky fake?“ odpověděla jí paní.
Další zraněný byl lékař. Na dvoře vybuchla mina a do nemocnice v Buči ho dovezl muž, který svážel na vozíku mrtvé, a záchranka ho pak dopravila do kyjevské nemocnice zeleným koridorem. „Třetím těžce zraněným pacientem byla Iryna. Tělo měla plné střepin. Jenže to už bylo v době ruské okupace a nemohli jsme ji převézt do nemocnice, takže její tělo začalo hnít zaživa. Zůstala tady s námi. Po skončení okupace ji nakonec odoperovali, takže přežila. Její sestra bohužel zemřela.“
Během ruské okupace
Poprvé přišli ruští vojáci do nemocnice 11. března. Chtěli, aby zdravotníci pomáhali jejich raněným. „Všichni byli v kuklách a měli zbraň, takže člověk nevěděl, jak se má chovat“, vypráví Ljudmila. Po evakuaci lékařského týmu 12.března zůstala ze zdravotníků v nemocnici jen ona. Sanitku, kterou nestihli včas ukrýt, Rusové spálili.
Za pár dní poté přišli ruští Burjati: „Byli nelidští. Všechno zařízení schválně zničili, abychom nemohli ošetřovat raněné civilisty. Později přišli ruští vojáci znovu, protože potřebovali ošetřit vlastní raněného. Jenže nebylo čím, protože předtím všechno rozbili. Nakonec odešli strašně naštvaní. Byl to děsivý zážitek, nevěděli jsme do poslední chvíle, jestli nás ve vzteku nezabijí“, líčí Ljudmila.
O tom, co se odehrává v Buči a nedaleké Irpini, věděli. „Manžel chodil krmit psa a každý den taky přišel do nemocnice pro léky, takže jsme měli zprávy o tom, co se děje okolo. Já šla v té době domů jen asi dvakrát, protože jsem se bála. Byli jsme s mužem rádi, že syn je v bezpečí, odjel za svou starší sestrou do Španělska.“
Okupace zde skončila 30. března, to začali Rusové utíkat, na Varšavské ulici prý byl děsný rachot. Koncem března byl opět otevřen humanitární koridor, lidé se začali vracet domů, bylo znovu možné vozit do Buči humanitární pomoc, takže Ljudmila, její matka a ostatní ji rozdávali lidem. „A konečně 11.dubna jsem zase vyjela se záchrankou jako obvykle. Napřed tu byla jen naše posádka, na začátku května už tři, pak se vrátili další a měli jsme zase 6 posádek.
Sčítání mrtvých
Ljudmila ukazuje fotografii tanku, který stál před jejich domem. „Rusové seděli na tanku a stříleli, po kom se jim zachtělo, jen tak. Spolužáka zastřelili před jeho vlastním synem, když šel pro léky. Jeho syna zachránila kapuce, ta kulka ho jen lízla, ale tátu trefila. Souseda Dimu zastřelili na Jablunské ulici. A když náš kolega z nemocnice evakuoval rodinu z města, tak manželku postřelili a jeho zabili.“ Některé mladé muže ruští vojáci odvlekli, například syna Ljudmiliny kolegyně. Je naživu, ale stále v ruském zajetí.
„Na tomhle místě, mezi kostelem a kaplí, byl hromadný hrob. Ten pán, který jezdil autem s vozíkem a sbíral těla, svážel mrtvé ke kostelu na jedno místo. Rusové vykopali jámu a všechny tam naházeli. Vznikla taková mohyla.“ Po okupaci byla těla exhumována. Lidé poznávali své příbuzné podle fotografií nebo testů DNA, podle toho, v jakém stavu tělo bylo. Někteří lidé jsou ale stále nezvěstní a na hřbitově je sekce s hroby označenými jen tabulkou s číslem, protože se tělo nepodařilo identifikovat. Na místě masového hrobu postavila obec pomník.
Lidé se postupně vracejí, ale ne všichni. Jedna Ljudmilina kolegyně by se ráda vrátila i se svým osmiletým synem, ale nemá kam, protože její dům je v troskách. Druhá kolegyně žila původně v Doněcké oblasti, tam jí rozbombardovali dům, a tak se přestěhovala do Irpině, nedaleko odsud. Její dům v Irpini je ale také v troskách a ona už se vracet nechce.
Musíme žít
Na vyznamenání od prezidenta Volodymyra Zelenského, které dostala 8. března letošního roku, je Ljudmila hrdá, ale nijak se s ním nechlubí. Její bratr a manžel dostali vyznamenání od starosty. Celá její rodina poté, co dostali děti do bezpečí, zůstala a pomáhala, protože měli pocit, že je to jejich povinnost.
S vyznamenáním je spojený i příspěvek k důchodu, ale Ljudmila se o jeho výši nezajímala. Po tom, čím prošla, pro ni peníze ztratily hodnotu. „Necítila jsem tenkrát strach, dělala jsem, co bylo potřeba. Teprve teď to na mě doléhá,“ říká Ljudmila. „Potřebuji být někdy o samotě, často se mi chce brečet, někdy mám chuť odejít z práce. Ale musíme žít dál. Nikoli zapomenout, to nejde.“
